Pro své druhé album zvolili slovenští THE RISING SIGN skvělý název. Na korpus kytarového ostrovního rocku totiž velmi citlivým způsobem položili úlomky staromilského hard rocku, indie rocku, grunge, ale i jazzu či popu (klidně hledejte a objevujte výhonky i dalších subžánrů). Vytvářejí tak pestrou kolekci, kde potenciální roztříštěnost pevně drží na uzdě rozjímavá, převážně lehce melancholická nálada a silné emoce, které lze najít nejen ve vyhrocených pasážích, ale i v nevtíravém civilním výrazu. Právě na takových fragmentech deska roste, čehož nejlepším důkazem jsou křehoučká, neskonale pocitová a skvěle vypointovaná „Poppy Lane“ či zprvu nenápadná „Forgotten Us“, jež ovšem díky temnému pianu a smyčcům má velmi výhružnou atmosféru, kterou ještě umocní krátká pasáž s naléhavým zpěvem. Když se THE RISING SIGN pustí do agresivnějších a důraznějších vod, jejich muzika zobyčejní. Z tohoto pohledu se zařazení syrové rockovky „End of Line“ (s docela nepříjemným zkreslováním vokálu) na samotný začátek alba, dřív, než se začnou dít daleko podstatnější věci, jeví jako velmi prozíravý tah. „Lust“ s funky pasáží, dechovou sekcí i dalším samoúčelným zkreslováním hlasu Adama Juščáka je výjimkou z konstatování, že se kapele přes veškerou rozmanitost podařilo zachovat soudržnost nahrávky. Nicméně při vědomí, kolik barev a pocitů se THE RISING SIGN podařilo přitažlivě propojit, zasluhuje čtveřice z Dolného Kubína uznalé poklepání po ramenou.
Vladimír Mišík otevírá Okno v paměti
V první pololovině října vvydal Vladimír Mišík album "Vteřiny, měsíce, roky" , ke kterému aktuálně doplnil třetí videoklip, jenž byl natočen ke skladbě "Okno v paměti". Hudbu k ní složil Petr Ostrouchov, text pochází od...
číst dále