To srovnání se v podstatě samo nabízí, neboť kapel, které mají svůj výraz postavený na dvou zpěvačkách, zase tolik po světě neběhá. Možná může být vůči tuzemské SARKONII trochu nespravedlivé, protože ve prospěch slovenské SYMFOBIE silně promlouvá zkušenost, vyzrálost a zřejmě i další možnosti, vyplývající z věkového rozdílu zúčastněných, stejně jako fakt, že prostředky, které kapely využívají ke svému vyjádření, se v některých důležitých bodech liší. Nicméně když při přeměřování kvality loňského alba našich slovenských sousedů s novinkou olomoucké šestice začne rozdíl koňských délek postupně narůstat, je zjevné, že SARKONIA na svém druhém albu tak zásadní pokrok oproti svému debutu (jako kapela našich východních sousedů) udělat nedokázala. Přitom základ, na kterém SARKONIA staví, je velmi ambiciózní. Koncept, ve kterém se každý z členů kapely stylizuje do určitého emočního charakteru, jež provázely hlavní hrdinku SARKONII na albu minulém a na cestu se s ní vydávají i v díle aktuálním, svědčí o tom, že kapela má naprosto jasno ve své hudební vizi. Poutavě působí i lyrická složka alba, která má hloubku, díky níž lze celkem snadno prominout fakt, že při spřádání svých příběhů a myšlenek se kapela musí občas uchýlit k trošku necitlivému chování vůči mateřskému jazyku. A ve spojení s faktem, že SARKONIA umí i obratně zacházet s příjemně klouzavými melodiemi je až obdivuhodné, že tahle kombinace se nezvrhne do nějaké prvoplánové říkankovitosti, při vší melodické přístupnosti si kapela zachovává určitou rafinovanost a vyhýbá se brnkání na posluchačovu nultou signální. To je hlavní důvod, proč si SARKONIE bez debat zaslouží pozornost.
Samotné zpracování lákavých ingrediencí však už zdaleka tak slavné není. Dva základní protipóly tvorby, tedy agresivita, reprezentovaná uměle a nuceně zhrublým křiklounem Satem a občas šikovně kousajícími kytarami na jedné straně, a něžnost v hrdlech obou zpěvaček se jen málokdy propojí do kompaktního celku a docela marně hledají společnou cestu. S výjimkou křehkého „Temného anděla“ je fakt, že kapela má k dispozici dva ženské hlasy, spíš jen statistickou položkou, než tvárným materiálem, nemluvě o tom, že milé hlásky obou dam jsou v některých skladbách zcela bezbranné a neškodné, v horším případě mdlé a nezáživné. Přidá-li se k tomu všemu i melodická naivita a průhlednost jako v „Tajemné komnatě,“ coby nejslabším kousku celé kolekce, jde i ta avizovaná ambicióznost spolehlivě do kopru, obzvlášť když kdovíjak na desce nefunguje ani samplová snaha o modernu.
V konečném součtu po většinu svého času „Cesta“ tak nějak nasládle a nedozrále klouže, aniž by za sebou vyryla nějakou výraznější paměťovou stopu. Což je škoda, jsem přesvědčen o tom, že z toho potenciálu, který SARKONIA má k dispozici, by šlo vytěžit neskonale víc.
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN