Jistá podobnost v chápání progresivního metalu by tu byla. Ovšem tam, kde Ereley občas otevřou okno, aby určitá hudební neprostupnost mohla na chvíli ustoupit melodičnosti či atmosféře, tam v tom nejkrajnějším případě krasličtí Object jen zlehka poroztáhnou závěsy a svůj výraz nijak zásadně nemění, zůstávají téměř po celou dobu houževnatí, hrubí a těžko přístupní. A byť jsem Object dlouhá léta a pár jejich vývojových větví zcela míjel (čtyři roky staré „In Surdity“ i předchozí desku „Release“), při vzpomínce na jedenáct let staré album „Analog“ můžu říct, že neklidný náladový základ, na kterém Object svoji hudbu staví, se nemění, kapela zjevně ví (a dávno věděla), co chce hrát a že u toho přiznává oblíbenost kapel jako Nevermore, je zcela na místě. To, že směřování kapely se nemění, podtrhuje závěrečná přearanžovaná a nově nahraná bonusovka „Behind The Wall“, poprvé představená v roce 2007 na EP „Za zdí“, která plně zapadá do aktuálního alba. Vzhledem k tomu, že (podle očekávání) struktura skladeb není kdovíjak přímočará a jakékoliv chytlavosti se Object cíleně vyhýbají, není až tak úplně jednoduché mít se čeho pevně zachytit. Určitým majákem v neklidném moři řezavých riffů se může stát grungově rozervaná melancholická vzpomínka na Warella Danea „Man Is Dead“ se zklidněnou melodií, (v kontextu alba) umírněnou kousavostí i čistým zpěvem, daleko reprezentativnějším kouskem z pohledu celkové nálady však jsou nervní a natlakovaná „Are We Parasites“, úvodní „God Can Die“, která na pozadí s hutným kytarovým riffem z úvodního rozjímavého čistého naléhavého zpěvu Lukáše Zmrzlého průběžně přechází do vyhroceného agresivního řevu Václava Odvárka a střídání těchto poloh (a vlastně vytrvalá proměnlivost celé skladby) působí velice dynamicky, či titulní „Starving Paradise“, v níž Object nabídnou asi nejvýraznější melodii na celém albu a při zklidnění i jednoznačně nejskluznější pasáž.
Byť jsem na začátku naznačoval, že jedenáct let v životě Object není kdovíjak zásadní údaj, jedno je nutné zdůraznit – Object jsou vyzrálejší a ve svých skladbách rafinovanější. Přesto doporučení, kterým jsem se oháněl u „Analog“, můžu využít i nyní – „Starving Paradise“ lze doporučit těm, kteří netrvají na jasných škatulkách, mají chuť bádat, nevyžadují snadnou přístupnost a není jim cizí chuť na metalovou agresi. S dodatkem, že spolu se zralostí přibylo na téhle cestě i pár neprostupných bludných kořenů.