Aktuálně pro muzikanty nastala docela zvláštní doba. Jak Slight Lie, u kterých je zjevné, že si nějakými problémy hlavu moc nelámou, prožívají tohle období? Našel jsi na téhle době něco pozitivního pro vaši kapelu?Peťo: Pozitivní na tom bylo to, že jsme se nemuseli poměrně dlouho vidět, negativní na tom bylo to, že jsme se nemohli celkem dlouho vidět, takže po dnešní zkoušce jsme zjistili, že to mělo poměrně fatální dopad na naši formu a muzikantské schopnosti. Co se týká nějakých pozitivních věcí, za ty dva nebo tři měsíce jsme nahráli singl, dokázali jsme nahrát jednu coververzi, která byla myšlená víc jako sranda, než jako reálně míněná snaha, ale lidem se to celkem líbilo, takže jsme možná díky tomu dali o sobě trochu vědět.
Demo: Teď se nedá hrát a když nemůžeme nikde hrát, tak je to takové divné, nemůžeme prodávat cédéčka, nemůžeme se nijak prezentovat dál, takže čekáme, co bude.
O tom, že se za tohoto stavu nenudíte, vypovídá svérázný cover „How Much Is The Fish“, který jste nedávno zveřejnili. Jak sis užil nahrávání takhle stylově odlišné skladby? Jsi hodně otevřený jiným stylům a myslíš, že se do „běžné“ tvorby Slight Lie můžou časem dostat nějaké podobné vlivy?
Peťo: Když mám být upřímný, což se budu snažit být po celou dobu rozhovoru, tak spojit tuc-tuc rytmy, kterými Scooter oplývají, s tvrdými kytarami, to byl můj sen od doby, kdy jsem objevil metal, protože Scooter jsem poslouchal ještě dřív. To nahrávání jsem si skutečně užil, „How Much Is The Fish“ je jedna z mých top skladeb od téhle kapely. Užil jsem si to, i když to nahrávání pro mě představovalo asi jen dvě hodiny, protože velkou většinu práce obstaral Demo, který se zhostil nahrávání, masterinu, mixu a dokonce i obalu na tenhle singl. I tuhle krátkou dobu, kdy jsem mohlo být součástí tvořivého procesu, jsem si dobře užil.
Demo: V každém případně to byla sranda, nevím, jestli už se někdo pokusil o nějakou coververzi od Scooter, nesleduju to. Nějaké návrhy se mi potom objevily na YouTube, ale ty verze byly strašně nepodařené. Ta písnička vždycky měla něco do sebe, jen to její zpracování, to mi velmi nesedělo, ale ta melodie je dobrá.
Peťo: Nevím, či se ten diskorytmus dá nazvat už jiným stylem, ale ten máme ve zvyku celkem často využít, hlavně Rado za bicími. Máš rád tuc-tuc rytmy?
Rado: Tuc-tuc rytmy nemám rád, když jsou předělané do metalové verze, tak je to lepší.
Demo: Ale myslím si, že do běžné tvorby nic podobného nedostaneme.
Peťo: Myslím si to taky, ale víš jak, nikdy neříkej nikdy.
Slight Lie existují už téměř deset let, které události, které jste prožili, považuješ za zásadní a důležité?
Demo: Určitě vznik kapely, to byla jedna z nejzásadnějších věcí. Druhá byla výměna frontwomanky za jinou frontwomanku, která nemá vagínu (smích). Asi největší moment byl, když jsme vydali cédéčko. Konečně si řekneš, že máš fyzické album, už to není jen to, že to uploaduješ a lidi to poslouchají. Máš cédéčko, kterými se pyšní i ostatní kapely, tím pádem to z tebe dělá profesionálnějšího hudebníka (smích).
Peťo: Ten otisk v hudební historii je už skutečně fyzický, dá se říct, že už je čím se pochválit. Protože kdybychom to pořád jenom streamovali nebo uploadovali jako digitální verzi, já bych nikdy neměl pocit, že je to něco úplné. Důležité možná bylo i turné s Metropolis, ale já jsem v té době ještě v kapele nebyl.
Demo: Nevím, jestli turné s Metropolis, těch koncertů bylo strašně moc, to si nevybereš, s kým budeš hrát, my si to nevybíráme, s kým hrajeme.
Peťo: My jsme rádi, že vůbec hrajeme. (smích)
Čím bys nalákal někoho, kdo o Slight Lie dosud neslyšel, k poslechu vaší hudby, v čem vidíš vaši jedinečnost?
Demo: V tom, že kombinujeme všechno, co se z rockových stylů kombinovat dá. Nebereme se příliš vážně, že bychom třeba teď řekli, že když hrajeme metal core, tak se budeme tvářit úplně čistě jako metalcoristi. My si děláme sami ze sebe srandu, lidi se tváří strašně vážně a my je na tu srandu nalákáme.
Peťo: Mě se na naší tvorbě líbí a do určité míry mi jako originální přijde to, že hrajeme s poměrně moderním zvukem starou hudbu, do které nezapomeneme nasypat nějaké ingredience které nás trošku modernizují. Dobře to dokazuje například to, že když někde máme hrát a organizátor dělá plakát, vždy dostaneme otázku „chlapi, co hrajete, musím to dát na plakát?“ Když chceme být velké svině, tak mu neřekneme, ať si to zjistí (smích). Když se náhodou uráčíme, tak je to většinou heavy-power metal, už jsme se viděli jako power, metal-core, myslím, že metal archives nás evidují jako heavy metal core / metalcore, už jsme byli i punk. Teď máme písničku, kde je úplně old schoolový death metal. Čili nestydíme se zkombinovat všechno, když se nám zdá, že to je pro dobro písničky a že to tam pasuje, tak to tam jednoduše dáme. Takže můžu říct, že nás odlišuje určitá odvaha a drzost.
První album „Last Poem“ vyšlo v roce 2013, můžeš porovnat, v čem je největší rozdíl mezi touto prvotinou a loňským albem „Countdown“?
Peťo: Ve zvuku!
Demo: Produkce byla trošku lepší a profesionálnější, i technika šla za těch sedm let nahoru, lidé se zlepšují, my jsme se zlepšili, v uvozovkách (smích)
Peťo: Ladičky jsou dostupnější! (smích)
Demo: Určitě jsme se pohnuli ve zvuku a možná i ve větší odvaze víc experimentovat. Tehdy jsme balancovali možná mezi dvěma třemi styly, kde jsme si hledali svoji vlastní tvář a potom v čase mezi prvním a druhým albem jsme se vysrali na to, abychom hledali svojí tvář. Nemáme tvář, na co, na co je to dobré? Hrajeme metal, to je v pohodě!
Peťo: A to úplně stačí.
Album „Countdown“ má poměrně netradiční formát, když jednu jeho polovinu tvoří eponymní EP z roku 2017. Co vás vedlo ke kompletnímu zařazení této nahrávky na CD? Můžeš album „Countdown“ blíž představit?
Demo: Můžu (smích). To EP vznikalo ještě se starým bubeníkem a urgentně jsme potřebovali nahrávku v nové sestavě, ale nikdy se nám nepodařilo dát ji na fyzický nosič. Jednak dát EP na fyzický nosič a mít tam pět písniček, to je málo. Za jakékoliv peníze je to málo. Když chceš udělat nějaké CD, mělo by to být album aspoň na třicet minut. Ale byla by škoda ty písničky nechat jen na steamu. Tak jsme se rozhodli, že tu druhou část nahrajeme s novým bubeníkem, aby se i on mohl prezentovat.
Peťo: A taky je to příležitost porovnat, jak jsme dokázali změnit svoje skladatelské postupy za tři roky.
Demo: Úplně nijak! (smích)
Mezi EP a zbývajícími skladbami je docela znát kvalitativní posun, novější písně mi přijdou přitažlivější a propracovanější. Změnil jsi v mezidobí nějak přístup ke skládání, přišla ti jiná inspirace, tvořily se ti novější skladby snáz?
Peťo: Je celkem sranda, že to zmiňuješ jako nové skladby. Například „Midnight Lady“ je jen poprvé nahraná, sama o sobě je to dost stará písnička.
Demo: Myslím, že to byla dokonce druhá písnička, kterou jsme měli v pořadí, když jsme vznikali.
Peťo: Možná je to jen shoda okolností, že ty písničky, které se ti líbí nejvíc, jsou na začátku alba.
Demo: Ale „Countdown“ byla v době nahrávání zase úplně nejnovější.
Peťo: Když jsme to podvědomě tak nějak dramaturgicky seřadili tak, aby ty nově nahrané skladby byly mezi prvními, tak výsledný dojem tak skutečně může působit, že živější a plnější skladby jsou jako první.
Demo: Můj přístup ke skládání se vůbec nezměnil. Vlastně jsem dělal to samé, co jsem dělal na EP. Prostě přijdeš, nahážeš to do jednoho koše, zamícháš to a co z toho vytáhneš, to tam je.
Peťo: Ale pamatuju si, jak jsi po odchodu bývalého bubeníka Marka mezi řečí položil otázku „No čo, ideme hrať heavy metal“? A vznikla „Countdown“!
Zejména v novějších skladbách na desce cítím chuť power-speedu ze začátku devadesátých let, postupy takových kapel jako Chroming Rose, či Heavens Gate. Jak ty to cítíš, měl jsi rád tenhle styl a tuhle dobu, mohla mít na Tebe a Tvojí tvorbu nějaký vliv?
Peťo: Absolutně zásadní!
Demo: Jasně že ano. Všichni máme rádi power metal, chodíme všichni na power metalové koncerty...
Peťo: …a nehrajeme ho jen proto, že na to nemáme (smích)
Demo: Já nechci hrát power metal, protože to je škatule. Když se zaškatuluješ do škatule, tak po každém jednom krok mimo tuhle hranici na tebe lidi koukají, jako že už se měníš, už nejsi takový, jako jsi byl. Ale to je blud, když se někde nezařadíš, tak můžeš nahrát cokoliv. Můžeš nahrát i death metal, nikomu to nepřijde divné, ty lidi tím pádem ani nezklameš.
Peťo: Na druhou stranu, co víc svědčí o kultovosti kapely, než když nějací fanoušci řeknou „já jsem měl rád jen jejich první album“ (smích)
Demo: Teď je taková doba, ve které se styly budou křížit. Hrát dokola jen power metal, to musíš mít stále nové nápady a power metal nebude už tak zajímavý, Němci mají svoje postupy a ty omílají stále dokola, támhle používají zase svoje postupy, američani, švédi, všechny postupy stále dokola. A my Slováci budeme hrát co? Uděláme tu nějakou slovenskou speed metalovou revoluci? Odzemekmetal? Nejlepší je udělat to takhle.
Do skladby „Gwen“ se ti podařilo dostat velice působivý příběh. Odkud pochází inspirace a neuvažovali jste o zpracování téhle písně jako videoklipu? Jaký máš obecně vztah k videoklipům, považuješ to v dnešní době za nezbytný způsob propagace kapely?
Demo: Nejzásadnější inspirací byl Alice Cooper. Na albu „Raise Your Fist And Yell“, které miluju, má takovou trilogii, a já jsem se jí nechal inspirovat právě v téhle písničce, kde se mi líbil ten nápad zoufalé lásky až za hrob. Takhle vznikl i text, kromě tématiky to nemá s tou trilogií ale nic společného, je to trošku jinak postavený příběh. Nad videoklipem k téhle skladbě jsem uvažoval, ale korona nám v tom zabránila, protože se nemůžeme sejít. Videoklip bude muset počkat, ta písnička má potenciál na videoklipové zpracování. Ale teď se sejít nemůžeme, takže si můžu doma tak akorát točit selfie (smích).
Peťo: Nejsem si úplně jistý, jestli je nutnost dělat klip. Na jednu stranu je super, když kapela má pěkně udělaný klip, svědčí to o profesionalitě kapely, na stranu druhou, za sebe můžu říct, když nějaká kapela vydá klip, tak si ho v drtivé většině případů pustím jako pozadí na YouTube a dělám něco úplně jiné. Obvykle si klip nedokáže udržet moji pozornost třeba celé čtyři minuty. Nepovažuji to za nějakou esenciální součást propagace.
Demo: Když má klip dobrý příběh, tak se dá sledovat celý, ale „Gwen“ má jasný konec (smích)!
Peťo: Asi by bylo zbytečné dělat nějaký videoklip ze záběru z koncertů, sestříhaný za deset minut, to je i těžké nazývat klipem.
Námětově jde o hodně košatou desku – zombíci ve „Welcome To Ravenholm“, vztahové téma v „Gwen“, neblahé vyhlídky pro naší planetu v titulní skladbě…, které z těchto témat je ti nejbližší a je nějaké, které tě láká a ještě ses mu nevěnoval?
Demo: „Welcome To Ravenholm“ je udělaná čistě účelově. Zbožňuju hru Half Life 2, ve které byla pasáž, v níž hlavní postava musela projít městečkem, které se jmenovalo „Ravenholm“, bylo plné zombíků, ten hrdina je tam střílel a to byla moje nejoblíbenější pasáž hry. To, co ve mně zanechá nějak stopu, to co mě zaujme, tak z toho čerpám námět na texty. Témata přicházejí sama od sebe, z toho, co se kolem mě děje, co vidím, co zažívám. Vím, čemu se nechci věnovat, nechci se věnovat žádnému politickému tématu. Ale čemu se chci věnovat, to říct nemůžu, čemukoliv, co mě napadne, to je nevyzpytatelné.
Většina nahrávky vznikala ve studiu u Martina Barly, pouze úvodní intro a skladbu „Gwen“ nahrával Demo sám. Který způsob práce se ti víc osvědčil, bude další nahrávka vznikat podomácku nebo se svěříš do péče někoho jiného?
Demo: Další nahrávka bude vznikat podomácku. Vybudovali jsme si tu nějaké zázemí, máme tu nějaké vybavení, se kterým umíme nahrávat, takže to zkusíme podomácku a uvidíme jak to půjde. Chci, abychom to nahrávali my, je to méně stresu. Vybavení sice stojí nějaké peníze, ale nemusíš pořád koukat na hodinky, bože, jsem tu už šest hodin, tak rychle, rychle. Lepší udělat to v klidu, v pohodě. Přijde mi rozumnější udělat to v klidu a udělat jedno opakování navíc, než o jedno méně a mít to horší. Možná je stres lepší, uvidíme časem. Co se týká mixu i masteringu, zkusíme ho taky sami, když to nepůjde, tak oslovíme někoho jiného. Ale samotné nahrávky si budete dělat sami.
Svým způsobem jdete trochu proudu, zatímco modernisti vydávají alba pouze v elektronické podobě, „Countdown“ bylo prvním nahrávkou, kterou jste vydali na fyzickém nosiči. Byl pro tebe v něčem výjimečný okamžik, kdy sis mohl sáhnout na svoje vlastní dílo? Předpokládáš, že i další nahrávky budou na CD nebo uvažuješ o návratu k elektronické podobě?
Peťo: Když jsme si poprvé sáhli na cédéčko, tak to byla stresující situace, protože jsme v ten den měli hrát na jedné pro nás důležité akci v Sabinově a měli jsme cédéčka slíbená už o dva tři dny předtím, ale stále byl nějaký problém s vylisováním. Nakonec to, co měla být z časového hlediska úplná brnkačka, byl neskutečný stres a cédéčka nám dorazila jen pár hodin před akcí. Takže jsme si ani nestihli vychutnat ten moment, že bychom přišli do zkušebny a všichni se slzama štěstí v očích jsme si osahali cédéčko. To bylo fakt „rychle, tady jsou krabice a pojďme je prodat“ (smích).
Demo: Co bylo zajímavé, tak se jich prodalo docela obstojné množství na to, že nikdo nevěděl, že tam to cédéčko bude.
Peťo: Takže jestli mám být upřímný, nijak zvlášť zázračný speciální moment se nekonal, doufám, že to bude při druhém albu. Další nahrávky bych určitě chtěl mít na cédéčku.
Demo: Singly, které budeme točit, budou v elektronické podobě, ale jenom singly. Ty singly budou předzvěstí alba a na samotné album se budu snažit připravit co nejvíc písniček, už ne jen deset tracků, ale třeba třináct tracků, z toho dvanáct písniček a intro (smích). Já mám rád intra, někdo je nesnáší, ale já je mám rád.
Momentálně jste kvůli „zhroucení“ basáka Rada pozastavili nahrávání nového singlu, jaké jsou tedy vaše nejaktuálnější plány?
Peťo: Vzhledem na to, jak dlouho jsme se nesešli na zkoušce, tak naše aktuální plány jsou co nejvíc hrát, ale zatím jenom ve zkušebně a v tom dobrém slova smyslu se znovu dostat do stereotypu, který byl před uzávěrkou všeho možného, kdy jsme se potkávali aspoň dvakrát týdně. Nějaké velkolepé plány, u kterých bych se tvářil, že je ještě nemůžeme prozradit, nemáme, jen cvičit, cvičit, cvičit a postupně, až nám to situace dovolí, domluvit si nějaké koncerty.
Demo: Plán je jasný, je třeba cvičit, to jsme nemohli kvůli zkurvenému „krovinorezu“ (smích), jet koncerty, dostat se do formy a začít nahrávat nové album. Teď, dokud koncerty stojí, tak je čas nahrávat a vymýšlet nové věci, dělat co nejlepší muziku pro lidi.
Moje poslední otázka je obligátní – je něco, na co se tě nikdy nikdo z novinářů či fanoušků nezeptal a ty bys na to přitom rád odpověděl?
Demo: Myslíš třeba číslo tvojí podprsenky?
Peťo: Mojí? To tě nemusí zajímat? (smích). Chtěl bych odpovědět na otázku: „Kdy že to hrajete na tom Wackenu?“ (smích), na to bych někdy rád odpověděl a kdo ví, třeba se nám to někdy podaří. Ale ne, žádné temné tajemství nemám.
Demo: Já už mám odpověď: „Wacken jsme už hráli, ty idiote, jdeme hrát Bloodstock!"
Peťo: Ano, čtu recenze! Kdyby se mně někdo zeptal, jestli čtu recenze (smích). Děkujeme za prostor, děkujeme všem čtenářům, děkujeme všem fanouškům a poslechněte si náš album … jak že se jmenuje (smích)? „Countdown“! Je to vážně šupa a pouštím si ho někdy i sám.
Demo: Jenom sám. (smích)
Facebook SLIGHT LIE
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN