S.P.S. - Adios, kamarádi pankáči

Punková scéna Čechách a na Moravě stále žije! Jak jinak si vysvětlit, že pražská legenda a ikona zmíněného stylu v tuzemsku S.P.S. (Snížená pracovní schopnost) vydává po devíti letech novou desku. s výmluvným názvem “Adios, kamarádi pankáči”, který může znamenat cokoliv, včetně loučení se s fanoušky. Důležité je, že tahle kapela, která hned po revoluci formovala celou scénu, stojí znovu na startu. Tuzemská scéna její oldschoolový punk, ještě načichlý pražskými normalizačními putykami, totiž zoufale potřebuje. Kapely jako S.P.S. nebo E!E jsou pořád jasný protipól vůči dnes tak moderním a úspěšným kapelám, které si na drsné pankáče hrají jen v textech, nosí “číro na šampóna” a o pravé podstatě stylu neví prakticky vůbec nic. O S.P.S. lze říct pravý opak. Měli totiž punk odjakživa ve svém DNA…

Když punková kapela hraje a vydává desky už přes třicet let, je to trochu zázrak. S.P.S. sice nejsou bůhvíjací pracanti (možná podle zažitého sloganu “pankáči nedělají”) a mezi novinkou a minulým albem “Útěk z reality” leží dlouhá léta, ale i kdyby tahle kapela nikdy už nic nevydala (což by byla škoda), své místo v historii tuzemské scény má dávno jisté. Alba “Jsme v hajzlu” nebo “God Save The President” z nich udělala kult politicky angažovaného drsného punku, čerpajícího ze samotných kořenů stylu, od kapel jako Ramones, Sex Pistols, UK Subs nebo Johnny Thunders And The Heartbreakers, a pomáhala nastavit parametry pro podobně znějící party, které tehdy rostly jako houby po dešti. Přestože to v polovině devadesátých let vypadalo, že je s kapelou ámen, nakonec S.P.S. personální změny neparalyzovaly a seskupení kolem frontmana (a dnes už jediného původního člena) Zdeňka “Krkavce” Růžičky dodnes vydává stejně kvalitní a přesvědčivá díla. Sice už očekávatelná a nepřekvapivá, ale pořád dost dobrá.

K nim se lehce zařadí i deska “Adios, kamarádi pankáči”. Ta se povedla o fous lépe než “Útěk z reality”, přestože kapela musela opět řešit personální otázku, neboť v ní kromě Růžičky zbyl jen basista a zpěvák Jan “Skleník” Sklenář. Ovšem ani angažmá noviců - kytaristy Petra Čepeláka a bubeníka Petra Landsingera - nemělo na výsledný produkt pravděpodobně velký vliv. “Adios, kamarádi pankáči” je totiž ta nejklasičtější deska S.P.S. jaká jen může být. Ve správném poměru dávkuje politická provolání typu “Globalizační” a “Velký bratr” (tentokrát se neděje nic tak buřičského jako byla na minulé desce “T.G.M.” nebo “Sametová euforie”) s klasickými punkovými tématy v “Pro páska” nebo “Tak vole”, ve kterých je stále něco nadčasového. Prostě jednou pankáč, navždy pankáč…

Odlehčenější témata tentokrát převažují, přestože je to vzhledem k současné politické situaci v České republice s podivem. Desce ale její uvolněnější ráz svědčí. Ukazuje totiž obrovský nadhled, který dnes členové S.P.S. mají. Skorotitulní skladba a výkladní skříň alba - “Adios” - má v sobě kromě nepostradatelné punkové energie i jistý nádech sentimentu, jako kdyby S.P.S. rekapitulovali svou kariéru a stavěli na odiv dávnou soudržnost starých pankáčů, která vydržela i do seniorského věku. Naštěstí kapela nezní jako parta unavených muzikantů v předdůchodovém věku, ale dokáže pořádně hrábnout do strun jako v dobách, kdy se snažila přesvědčit své mámy, že “mezi punkerama cejtí se líp”. To dokumentuje zejména ve skladbě “Vršovickej voříšek”, kterou odstartuje ostrými metalovými riffy. Ovšem ale ani to není u S.P.S. žádná novinka, protože tahle kapela měla k fůzi punku a metalu vždy docela blízko.

Stručně a jasně řečeno, pokud od “Adios, kamarádi pankáči” čekáte typickou desku S.P.S., nebudete ani v nejmenším zklamáni. Hraje možná místy až moc na jistotu a bojí se zaexperimentovat, ale kdo by něco podobného od Růžičkovy party chtěl slyšet? Naopak asi ani jeden z fanoušků nepohrdne desítkou řízných skladeb (intro “Vožralá trumpeta nelze počítat), jen zřídkakdy dosahujících tříminutové stopáže, které se skutečně povedly a těžko lze mezi nimi hledat skutečně slabé místo. Poctivost a nádech romantických starých časů kožených bund, sichrhajsek a barevných čír má velkou přitažlivost.

Facebook SPS
Autor: Pepsi Stone
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN