Pražští MIEA se snaží o žánrově docela zajímavý koktejl stoner rocku a doomu se špetkou sludge, ale výsledek bohužel nenaplnil má očekávání. Celé to zní hodně amatérsky a řekl bych, že je před nimi ještě hodně práce. Nahrávce chybí hráčská suverenita, kvůli čemuž logicky vázne i souhra, i když ta drobná zaškobrtnutí působí v jejich případě skoro až roztomile... ovšem tohle přirovnání v nich nejspíš žádné velké nadšení nevzbudí. Také skladatelsky mi to přišlo podivně nemotorné, jako by se za každou cenu snažili o nějakou změnu, i když pro ni nebyl žádný důvod... tedy aspoň já ho za celou dobu neobjevil. I díky tomu přichází nahrávka o potřebný drajv, který by ji držel nad vodou. Nejvíc mě zaujal dobrý zpěvák se zajímavou barvou hlasu i frázováním, ale to je tak nějak asi všechno. Tu a tam se sice objevil nějaký zajímavý hudební nápad, který ale spolehlivě a poměrně rychle zlikvidovali chaotickým sledem nelogických rytmických i harmonických změn. Poslední ránu tomu pak dali závěrečnou desetiminutovkou „Comfort of Nothing“, která sice začíná slibně, hřměním hromu a pěkným kytarovým motivem, ale nic dalšího podstatného k tomu už pak bohužel nepřidali, takže výsledkem je deset minut totální nudy.
plaza-escorts.com Osobně nemám nic proti minimalismu, když je pro něj důvod, ale tady ho stejně jako ve všem ostatním postrádám. Podle mě by to chtělo album skladatelsky výrazně pročistit, taky lepší produkce by se určitě hodila a hlavně zamakat na hráčských schopnostech, protože když to nemá tah na bránu (a to nemluvím o rychlosti), je to všechno tak nějak na pikaču.
Michal Jakubík
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu SMILE MUSIC s.r.o. zakázáno.
