PANYCHIDA - Gabreta Aeterna

Nejblackmetalovější české pohoří Šumava platilo svou nespoutanou přírodní krásou i tvrdým životním údělem tamějších starousedlíků za nevyčerpatelnou studnici inspirace pro nejednoho umělce. Plzeňské metalové stálici PANYCHIDĚ učarovalo natolik, že pohraničním kopcům a slatím věnovala celé své páté dlouhohrající album „Gabreta Aeterna“. Tematicky sepjatá kolekce, v níž hraje lyrická složka zásadní roli, popisuje strasti, chmury, samotu a těžkosti života na horách stejně přiléhavým jazykem, jakým kdysi dokázal vyobrazit odloučenost člověka v zasněžených lesích spisovatel Šumavy, Karel Klostermann. Zastaralé výrazivo, archaická větná stavba či slova spjatá s regionálními zvyky dokreslují atmosféru jednotlivých příběhů, a posluchač tak hltá vyprávění, jako když malé děcko ve světnici za pecí napjatě naslouchá tajuplným zkazkám z úst svého děda. Vedle zčernalého obhroublého hlasu frontmana Vlčáka, který skvěle padne do svižných paganmetalových houfnic, se nejednou do popředí zájmu dostanou i bujaré čisté vokály kytaristy Honzy V. nebo narativní pasáže mluveného slova, takže deska disponuje širokou škálou výrazových prostředků. Zcela ojedinělé postavení pak zaujímá skladba „Bludné ohně na stráních Hirschensteinských“, kde nevinný dětský sbor recituje za cinkotu strašidelné zvonkohry a houkání sýčka hrůzyplné verše, z jejichž obsahu i vyznění tuhne krev v žilách. Přírodní mysticismus, čarovný rej lesních stvoření a bludná světélka na blatech jak z obrazů rozervaného grafika Josefa Váchala reprezentuje zase posmutnělá „Odkouzlení hvozdu Hercynského“. Ke staré Šumavě ale vždy patřila i tvrdá němčina a nápisy psané lomeným gotickým švabachem v závěrečném umíráčku „Totenbretter“, stejně jako marné konflikty mezi sousedícími národy vyvolané „Válečnými běsněními...“. PANYCHIDA navíc už od svých počátků dokáže zkomponovat chytlavé kytarové linky. Ústřední silná melodika v pašerácké trase „Černou nocí míhá se černý stín“ může připomenout dokonce vlnité vyhrávky z dílny pirátů RUNNING WILD. Veskrze heavymetalové kytarové kudrliny zkrášlují i „Trampus – o samotě a smrti v odlehlých končinách“. Opus „Gabreta Aeterna“ tak instrumentálně stojí rozkročen od klasického metalu až po bičující blackové fujavice. Ať už ale kapela použije jakýkoliv metalový subžánr, vždy pomáhá k vykreslení šumavského pralesa v epicky rozmáchlém záběru, jaký si naše starodávné přírodní panorama zaslouží. Ondrowik Šmilauer