Česko-slovenské uskupení JOHN WOLFHOOKER vlétlo na scénu doslova jako uragán. Debutová deska, nespočet klipovek a navíc další počin na cestě. To vše ani ne po dvou letech existence. Vskutku pozoruhodné, nemyslíte? Moje otázky mi ochotně zodpověděl baskytarista Filip.
Za necelé dva roky se vám povedlo stihnout to, co jiným kapelám obvykle zabere o dost větší porci času. V létě 2013 jste se dali dohromady a od té doby vydáváte klip za klipem a dokonce jste nahráli i debutovou desku. Plánovali jste založení JOHN WOLFHOOKER dlouho, či se jednalo o spontánní nápad? „Jan Vlkočupka“ byl čistě spontánní nápad. Původně tenhle cirkus vzniknul jen jako studiový projekt, ke kterému měl být jeden, možná dva videoklipy. První zkoušku jsme měli den před nahráváním a druhej den ráno už jsme společně (naráz) nahrávali první tři songy („Chupacabra“, „Stubborn“ + „Work Hard Play Hard“ v našem podání). Ještě ten večer jsme diskutovali o tom, že tohle uskupení nenecháme jen tak, že je potřeba založit regulérní kapelu. Pocházíte z kapel, které se žánrově liší. Dalo vám práci, než jste se stylově sjednotili a našli takříkajíc svou tvář?
Neuvědomuji si, že bychom se někdy potýkali s nějakými většími žánrovými problémy mezi sebou. Pokud nepočítám Adrianův skrytý odpor k punkovým rychlým rytmům, moje nepochopení City and Colour nebo Ronaldovo počáteční nepochopení Nirvany J Řekl bych, že ke stylu, kterej mixuje tvrdý, muzikantský a kontrastní prvky současně se zpěvnýma melodiema jsme odjakživa tíhli všichni. Nebo alespoň v posledních letech. Na svém profilu na Bandzone píšete, že máte v plánu zachránit rock'n'roll. Je to míněno v nadsázce, anebo si opravdu myslíte, že s dnešní rockovou muzikou něco není v pořádku?
Je to asi dost subjektivní. Já si osobně myslím, že když chci hrát muziku, měl bych být především muzikant a to ve všech ohledech. A často se mi zdá, že to takhle nevidí každá kapela. Samozřejmě to nejhlavnější je pobavit se u toho muzicírování, o tom žádná. Každopádně si zakládáme na původních hodnotách kytarové muziky. Chceme vyzdvihovat lidský element a současný okamžik v kombinaci s dobrou znalostí svých vlastních nástrojů a hlasivek. V době rozmachu auto-tune a digitálního nahrávání jste se rozhodli při vytváření vašeho eponymního debutu jít analogovou cestou. Co vás k tomu vedlo? Měli jste už dost současných vyumělkovaných nahrávek?
Hlavně nás k tomu vedl film SoundCIty od Dava Grohla, který to tam všechno shrnuje do necelých dvou hodin. Řekli jsme si, že to je výzva a že to chceme zkusit. Ta vyumělkovanost už je svým způsobem standart a nás baví dělat věci, co jsou nestandardní. Když se teď zpětně zamyslíte, nelitujete svého rozhodnutí nahrávat klasicky na pásku? Líbila se tato zvuková podoba fanouškům? Budete postupovat podobně i u potencionálních dalších počinů?
Vlastně jsme nezaznamenali negativní ohlas na zvuk nahrávek. Rozhodně nelitujeme, byla to exkluzivní zkušenost a zážitek. Navíc se málokdo v dnešní době může pochlubit, že jeho první album bylo nahrávané na pás. Každopádně album, které připravujeme, nyní bude nahráváno digitálně. Váš debut je plný songů, které zjednodušeně řečeno kombinují postupy klasického a moderního rocku s prvky různých dalších hudebních stylů. Z nich však vyčnívá píseň „Pidgeon“, kde mě upoutal kontrast jazzových rytmů a řvaného vokálu. Vzpomenete si, jak tento kousek vznikal?
To si pamatuju přesně. Donesl jsem na zkušebnu riff, kterej vlastně nakonec v písničce vůbec není :D, ale začlo to kvůli němu. Pak jsme jej zjednodušovali a říkali si různý pomůcky, jak by měl výsledný song znít. Úvodní pomůcka byla: „Představ si, že pochoduje holub!“ a tak vznikl ten „jazzový“ prvek ve slokách. Dále jsme pak domysleli celý příběh, co je zachycen ve videoklipu a podle něj složili zbytek muziky. Nakonec Maťo zabil zpěvy a tadáááá holubí song je na světě.
Adrian a Ronald zaznamenali neobvyklou aktivitu Síly v okolí jejich kamarádky Barbory Kmeťkové a vycítili, že kreslí jak drak a tak neváhali a napsali ji, zda-li by měla zájem vytvořit komiks. Z jejího stylu kresby bylo jasně vidět, že je pro klip „Pidgeona“ předurčen. Koncem června jste vyhráli soutěž o účast na kanadském hudebním festivalu „Envol Et Macadam“, na němž se představíte letos v září. Berete to jako významný milník v kariéře kapely?
Totálně. Doufám, že je to naše první vlaštovka a další akce budou následovat v těsném závěsu. Pro mě osobně je to taktéž milník. Nedávno jsem ukončil činnost v mé původní kapele a během působení tam jsem si takové věci, jako že bych jel na tour do Kanady, vůbec nedokázal připustit. Jsem šťastný a velmi se na tuto zkušenost těším. Tímto ještě jednou děkujeme všem za podporu! Jste velmi čilé a produktivní uskupení, a tak mi něco říká, že letos nezůstane jen u koncertování. Rýsuje se snad nástupce úspěšného debutu?
Áno, je to tak. Album má název, nějak 4 návrhy obalu a asi 14 finálních demáčů (z původních asi 21), které postupně přepracováváme do finálních nahrávek v našem studiu. Sestava: Muerte Hooker - zpěv, Rony Janeček - kytara, Filip Vlček - baskytara, Adrian Janeček - bicí Diskografie:
John Wolfhooker (CD) - 2014 https://www.facebook.com/JohnWolfhooker?fref=ts
http://bandzone.cz/johnwolfhooker