XIII. STOLETÍ Featuring Petr ŠTĚPÁN - Zahrada světel

Rok a něco po „Frankensteinovi“ tu máme další neřadový počin XIII. STOLETÍ, který má blízko k projektu s BRATRSTVEM LUNY, zaštítěnému názvem „Luna nad Iglau“ (2019). Ale zatímco na něm Petr Štěpán jen přezpívával vybrané písně gothicrockových trubadúrů, řádí v „Zahradě světel“ s domovskou kapelou (i když jen ve třech kusech, zbytek je jeho sólo) v gotických záhonech svých vlastních „květů zla“ a v jejím postranním portiku dokonce sám se svými klávesami na druhé palubě zaoceánského vzdušného korábu. Pokud se vám z toho teď točí hlava a ztrácíte orientaci, pak vězte, že „Zahrada světel“ je dvoj-CD, jehož první disk přináší předělávky většinou klasických skladeb XIII. STOLETÍ, zatímco druhý disk, pojmenovaný HINDENBURG – „Deus ex machina“, je pokračováním Petrova elektronického one-man projektu, nesoucího název německé vzducholodi, která 6. května 1937 před zraky reportérů nad letištěm Lakehurst navzdory svým ohromným rozměrům po výbuchu na zádi během pouhých 34 sekund shořela! Katastrofa tohoto „vzdušného Titaniku“ odzvonila hranu vzducholodím plněným hořlavým vodíkem… a de facto vzducholodím vůbec. Touto kolekcí si Petr chtěl udělat radost a kreativně překlenout neveselé a koncertně jalové období „koronavirovky“, ale zároveň se mu díky okolnostem provázejícím vznik díla povedl další krok z objetí svých vnitřních démonů a temných vizí směrem do světla, když čerstvý nosič nazval „Zahrada světel“. A hned titulní píseň rozprostře spletitou síť dojmů a úvah. Samotný titul je českým přejmenováním anglicky zpívané skladby „Into the Garden of Delight“ z alba „Vendetta“ (2004). Doslovný překlad jejího názvu je pro změnu jemnou parafrází slavného triptychu „Zahrada pozemských rozkoší“ nizozemského mistra Hieronyma Bosche. A když vytrhnu CD z krabičky „Vendetty“, odhalí černý disk foto kapely v lékařských rouškách, přičemž tehdejší „keyboard-woman“ Ollie Ryšavá navíc výhrůžně drží v ruce injekční stříkačku! Nezdá se vám to s otočkou na současnou korona-pandemii jako docela slušný (i když nechtěný) nostradamovský kousek? S českým textem „Zahrady světel“ si částečně pohrál i R. X. Thámo z BRATRSTVA LUNY a výsledek zní skutečně náramně: skladba díky mateřštině a novým aranžím získala zcela jiný emocionální náboj, jenž oproti matrixově chladnému, „českou angličtinou“ zpívanému originálu dýchá mnohem přívětivější atmosférou a příjemně hladí sametovou rukavicí gotické krásky, do které proniklo lidské teplo a změnilo ženského kyborga v živoucí bytost. I další klasické hity „Mystery Ana“ a „Upír s houslemi“ v novém hávu vyvolávají lechtivé mrazení v zádech a husí kůži po celém těle. Nejsilnějším bodem desky je orchestrální verze skladby „Frankenstein“, která tak plně obstává i v nezpívané podobě… ba dokonce co do dramatické naléhavosti tu původní zpívanou předčí. Další důkaz mistrovské práce s atmosférou a dramatizací podává Petr v do detailu vypilované předělávce už tak dost uhrančivé písně „Dogma“ ze stejnojmenné desky XIII. STOLETÍ. Vážně pecka! Hned s následujícím „Větrem z Karpat“ se však po předchozím vyšplhání na samý vrchol prožitkové pyramidy nečekaně ocitám kdesi u jejího úpatí. Píseň, jediná čistě převzatá z alba „Ztraceni v Karpatech“ (pročež jsem její účast na této kolekci ne zcela pochopil), rozhodně není špatná a příjemně se nese v konejšivých tóninách, avšak extatických hladin předchozích dvou zdaleka nedosahuje. Samotný závěr patří „pracovní“ verzi orchestrální podoby „bratrské“ hymny „Fantasmagoria“, jejíž konečný mix je zvěčněný na výše zmíněném projektu „Luna nad Iglau“. Petr se pro verzi bez finálního mixu zjevně rozhodl kvůli specifickému náboji, který z ní sálá. Velmi dojemná tečka za celým kompletem.

Co se týče druhého disku HINDENBURG – „Deus ex machina“, o jehož pozadí jsem se již zmínil, přiznávám, že jsem nikdy nebyl velkým příznivcem elektronické hudby, snad s výjimkou stejně laděných alb finských BEHERIT. „Hindenburskou jedničku“ jsem kromě zpívané skladby „Bohové na strojích“ neslyšel a rovněž aktuální desítka mě oslovila jen do jisté míry. Zatímco třeba „MK ultra“ mi neříká vůbec nic a „Le mans“ mi leze na nervy svou pro mě dost otravnou „tu-tuc“ kostrou, tajemně laděná „Salome“ či znepokojivým napětím vibrující „Lakehurst“ působivě vykreslují zamýšlenou atmosféru spojenou se zmíněnou historickou postavou i místem letecké tragédie. Do víru zájmu mě vtáhla i tanečně laděná věc „Retropolis“, první sekundy „Knihy džunglí“ mi připomněly začátek skladby „Altered State“ ze „sepultuřího“ klenotu „Arise“ (!) a závěrečná, jediná zpívaná „Deus ex machina“ (která se trikem grafického šotka ztratila z výpisu skladeb v jinak pěkném bookletu) je nejzajímavější kus celého alba. Ke zbylým skladbám „Quadrant“, „Reptilians“ a „Utopia“ mám spíše neutrální vztah: nejsou špatné, ale nijak zvlášť mě neberou. Rozhodně jsem se přesvědčil, že Petr umí vyjádřit pocity a sugerovat atmosféru i pomocí studených syntezátorů, což se nedá říct o každém, kdo s těmito technologiemi kdy kouzlil. Radši však hodnotím disk spojený s XIII. STOLETÍM odděleně od Petrova projektu HINDENBURG, který na vinylové verzi „Zahrady světel“ z pochopitelných důvodů nefiguruje.

Blackmoon
(*****/***1/2)