JOHN WOLFHOOKER John Wolfhooker Pidgeon records - 35:00
rock'n'roll/post-hardcore - Česko-Slovensko JOHN WOLFHOOKER je poměrně mladé česko-slovenské uskupení, které se zrodilo teprve před dvěma lety. Tahle čtveřice si - jak sama v nadsázce říká - dala za cíl zachránit rock'n'roll a jde na to opravdu netradičně. Rozhodla se totiž, že svoje eponymní album nahraje klasickým analogovým způsobem. Dnešní digitální nahrávání je tak trochu dvojsečná zbraň. Na jednu stranu se posluchačstvu dostává mnohdy téměř dokonalého zvukového provedení, jaké bychom si v minulém století jen stěží dokázali představit. Všechno má však svá ale. Zvukové pozlátko sice potěší ucho domácího posluchače, jenomže zkuste si něco podobného na stejné úrovni přenést na koncertní pódia. Není divu, že poslední dobou přibývá fanoušků, kteří odchází z akcí rozladění kvůli mizernému ozvučení. Popravdě, těžko jim něco vyčítat. Sám ten pocit moc dobře znám. JOHN WOLFHOOKER se tomuto trendu pokusili postavit a při nahrávání svého debutu vsadili na analogové postupy. Tímto krokem si získali můj respekt. Líbí se mi, že se nebojí jít proti proudu a své instrumentální a vokální schopnosti se nesnaží uměle vylepšovat přemrštěným masteringem.
No, dost bylo debatování okolo zvuku, pojďme teď trochu zhodnotit JOHN WOLFHOOKER po stránce čistě hudební. Styl kapely by se dal velmi zjednodušeně označit jako směs rock'n'rollu a post-hardcore. Již na samém začátku se na vás navalí obrovská porce energie a živelnosti. Pánové si opravdu dali záležet na „live“ dojmu a když zavřete oči, budete si připadat, jakobyste se octli přímo na koncertě. Musím se přiznat, že s něčím podobným se setkám jen zřídkakdy.
První tři songy zajímavým způsobem kombinují postupy staré a nové rockové školy. I když nepřinášejí nic světoborného, tak pobaví a přijdou vhod jako vítaná vzpruha v těchto pošmourných letních dnech. Zvlášť mě však upoutala až píseň „Pidgeon“, která svým pojetím místy zabředá do avantgardy. Na mysli mám teď hlavně novátorsky podané jazzové pasáže střídající se řvaným vokálem.
Zmiňovaným „Pidgeonem“ počínaje se album orientuje více progresivním směrem a vlivů staré školy výrazně ubývá. Rock'n'roll/post-hardcorová škatulka zde už nadobro ztrácí své opodstatnění. Pánové se v této části ubírají několika různými cestami, přičemž každá píseň jde svou vlastní. Kupodivu z toho nevznikl žádný amorfní guláš, ale různorodá paleta, ze které si každý posluchač vybere to, co mu nejvíce sedí. Mě konkrétně chytla za srdce osmá pecka „Hope“. Její zasněná nálada a minimalistické melodie z ní dělají unikátní kus, jemuž na této desce nenajdete podobný.
Debutové album JOHN WOLFHOOKER nakonec předčilo má prvotní nevelká očekávání. Počítal jsem spíš s další průměrnou post-hardcorovou nahrávkou s účelovým nádechem
klasického rocku, kterých na česko-slovenském i světovém trhu koluje nespočet. Pánové mě navzdory tomu velmi příjemně překvapili. Deska představuje funkční spojení oldschoolových a moderních trendů v rockové muzice bez tradičních klišé. Staromilce taktéž potěší i zmiňovaný analogový zvuk postrádající všechny příkrasy dnešních digitálních postupů. Nejdůležitější však je, že hudba JOHN WOLFHOOKER zkrátka baví a má šmrnc. Neužijete si sice žádných gigantických sólových kreací ve stylu zlatých šedesátek, ale nudit vás tato novinka rozhodně nebude.
Hodnocení: 5/6
