Jste na scéně už téměř dvacet let. V kontextu sloganu jedné z vašich nejvydařenějších písní („Punk není mrtvej, ale ten českej jo“) mi prozraď, jak to tedy s českým punkem je, v čem se punková scéna za tuhle dobu změnila? Ahoj, zdravím všechny! Nooo, ta písnička je hlavně taková nadsázka, trefuje se do vlastních řad. Myslím, že každý, kdo někdy hrál v kapele a možná, že nejen punkové, tak ty situace z toho textu zažil. Je zajímavý, že vidíš jednu z nejvydařenějších písní v takové legrácce, ale asi ten nadhled funguje. Český punk samozřejmě mrtvej není, to bychom nedělali desku, no ne? Ale scéna se samozřejmě trošku změnila, i když to asi jinak vidíš z pozice mladé kapely a jinak z pozice zasloužilých matadorů scény. Né, dělám si srandu. Chybí mi tu silná generace mladých kapel, ne že by vůbec nebyly, ale často jsou spíš takové lokálního charakteru…ale dnešní mladí už asi holt často mají jiný punk.
A kde vidíš budoucnost punku? Půjde ještě někdy sbalit holku na punkovou kapelu?
Budoucnost je s otazníkem. Dokud tu budou aktivní kapely, punk bude žít a jeho kouzlo je, aspoň si myslím, věčné. Vše se děje ve stále se opakujících cyklech a i punk jako žánr si za ta léta své existence zažil vzestupy i pády. My jsme holky na punkovou kapelu často sbalit uměli, zvládají to stále i ti služebně starší před námi, takže já bych to tak černě neviděl.
Nová deska vydaná, blížící se dvacetileté výročí kapely, aktuální nemožnost živě koncertovat. Jak vstřebáváte tuhle kombinaci, jak moc ovlivnila vaše nejbližší plány?
Stěžejní bylo, že jsme během toho koncertně omezeného roku zvládli natočit desku, nějaké klipy a všechno to dát do kupy a snad potěšit lidi. Díky tomu se furt něco dělo a člověk neměl moc času na to všechno okolo nadávat. Současná doba ukázala, že plánovat může být dost ošidné, takže vnímám výročí kapely jako ještě poměrně vzdálenou záležitost. Už dvakrát bylo odloženo naše jarní turné s TOTÁLNÍM NASAZENÍM a THE FIALKY, aktuálně s ním počítáme na jaro 2022, a kdyby to k těm dvaceti letům kapely vyšlo, bylo by to fajn. Pak jsou i nějaké další plány, ale je to zatím spíš kostra, která potřebuje získat konkrétní podobu.
Křest alba jste aktuálně vyřešili live streamovým koncertem. Jak sis tenhle velice specifický koncert užil, dá se punkrock udělat naplno bez toho, abys cítil bezprostřední odezvu z hlediště?
Určitě se takhle nedá dělat dlouhodobě. My jsme hlavně chtěli lidem zahrát celou novou desku a tohle byla v současné době jediná cesta. Udělali jsme dva streamy vloni, kdy to tak praktikovalo spousta kapel a byla to zas trošku jiná zkušenost a i když se povedly, tak nebýt křtu desky, další už bychom nespáchali. Užil jsem si to v rámci možností, je to ve finále větší stres, než před plným sálem, protože si uvědomuješ, že tomu koncertu chybí právě ten faktor živé atmosféry a toho společně stráveného okamžiku s publikem. Tak jsme si to říkali i s klukama, že je každý ve finále lehce nervóznější.
Synonymem pro NEŽFALEŠ je pro mě hrozně pozitivní energie. Jak složité pro vás bylo tenhle pozitivismus dostat na desku v aktuálně podivné době?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Mám asi rád happyendy, takže se podvědomě snažím do většiny textů dát nějaký pozitivní feeling nebo aspoň vystihnout outsidera jako sympatického hrdinu, což koneckonců pro mě vždycky byl. Nějaké songy s temnější náladou samozřejmě máme taky, ale na to nemají vliv věci jako je covid. Novou desku rozhodně prvoplánově tahle doba neovlivnila a vlastně jsme si to i zakázali. Nechtěl jsem v textech mudrovat, jak to všechno stojí za hovno nebo dělat nějaký nejapný humor s rouškama. Za pár let si doufejme na tuhle krizi ani nevzpomeneme, tak proč ji připomínat na desce.
Punk rock jako takový nepovažuju za neomezeně variabilní styl, přesto se mi ještě nestalo, že by mi vaše tvorba začala splývat dohromady. Jak je po těch dvaceti letech obtížné skládat novou muziku, aby ses nezačal opakovat?
Já si právě naopak myslím, že punkrock má spoustu podob a dá se uchopit velmi různorodě. Stačí, když se podíváš, jak odlišné kapely stály u jeho vzniku nebo jakými směry se postupně štěpil a vyvíjel. Samozřejmě nás těší, pokud naše desky působí rozmanitě a pestře a při tom za tím nijak urputně nejdeme, leze to z nás jen tak mimochodem. My i ten punk preferujeme každý trošku jiný a to nám pak z NEŽFALEŠ dělá tuhle směsku v rámci žánru. Tomu, že se trošku opakuješ, ať už hudebně nebo tématem textu, se nedá úplně vyhnout, to je jasný. Důležitý ale je, nemávnout nad tím rukou a aspoň se snažit to vždy uchopit trošku jinak.
Podepisuje se to i na tom, že oproti vaší první desetiletce je frekvence vydávání desek nižší?
To asi ne, to je spíš takový logický posun u všech kapel. Když seš mladší, tak to tam tak nějak víc sypeš no, moc nad tím nepřemýšlíš a navíc i čas se ti víc vleče…než uteče rok, přijde ti to jako věčnost. Čím seš starší, tím ten čas pádí rychleji a najednou nejsou čtyři roky žádná doba. Ono má obojí něco do sebe. Mraky kapel samozřejmě natočilo svoje nejslavnější a stěžejní díla jako parta mladých cápků a čím jsou starší, tím obtížnější, a často vlastně i nemožný, je pro ně tyhle majstrštyky překonat. Sice si na tom dáváš možná vlastně víc záležet než dřív, ale to ještě neznamená, že to musí nahradit ten mladický entuziasmus a dravost…ale to by bylo asi na delší debatu, věřím, že drtivá většina kapel nikdy plánovaně svůj počin nezazdí tím, že by ho odflákla.
Jak bys popsal novinkové album „Šminky padlejch královen“ někomu, kdo ho ještě neslyšel?
Jako typickou desku Nežfaleš, která má všechny atributy téhle naší party, ale zároveň je na ní zase i prostor pro pestrost a pár, pro nás neotřelých postupů. Máme z desky fakt dobrý pocit, určitě není v naší diskografii jen do počtu, což si plno kapel po dvaceti letech existence, pokud teda ještě mají nějakou sebereflexi, říct nemůže. Netrpíme žádným samožerstvím a nechceme se nějak vychvalovat, to za nás naštěstí dělají posluchači, jejichž zpětná vazba je neuvěřitelná a moc nás těší!
Neměnili jsme nic zásadního. Točili jsme zase s Honzou Balcarem, pod jehož vedením jsme, až na album „Zločin z vášně“ a několik singlů, natočili naše zásadní počiny. Známe se od roku 2008 a to se holt musí projevit. Specifické období nás pouze udržovalo v pozornosti, jestli někomu nevyjde pozitivní test nebo neskončí v karanténě, ale dobře to dopadlo. Ve studiu jsme díky spoustě volného času byli skoro pořád spolu, bylo to dobré natáčení!
První zveřejněnou skladbou byla klipovka „Modlitba za pražský floutky“, ve které míříte k hrobu Mikiho Volka. Jak velký vliv má na vaši tvorbu?
Miki Volek? No takhle napřímo asi žádnou. Měl rád rokenrol, což je vždycky sympatický a mě oslovil jeho osud, jeho rebelství i to, jak zemřel v podstatě v zapomnění. Písnička není o něm, ale když jsme řešili ten klip, napadlo mě, že by vlastně k té písničce pasoval, protože on byl fakt floutek, i když původně ne pražskej. Možná jsme tím udělali i trošku osvětovou činnost a tuhle osobnost trochu připomenuli nebo s ní mladší ročníky třeba seznámili.
Jak přijali vaši kolegové z punkových kapel pozvání k nahrávání svérázného hodnocení punkové scény skladby „Punk není mrtvej“? Byl někdo, kdo tuhle pozvánku odmítl, a proto se do textu skladby nedostal?
Bylo by to sice pěkný sousto pro punkový bulvár, ale nikdo neodmítl. Naopak, myslím, že všichni v tom viděli tu nadsázku a splnili do puntíku moje mínění o tom, že se tu zaplaťpánbůh nebereme příliš vážně a že je to prostě „jenom“ punk. Náročný to bylo pouze logisticky, protože ne všichni se z časových důvodů zvládali dostavit do studia, takže někoho jsme museli natáčet trošku partyzánským způsobem, ale to jen dodává té písničce tu její absurditu a nadhled.
Šťouchání do politiky u vás není zrovna každodenní záležitost. Je „Iggy Pop For President“ dokladem toho, že je nejvyšší čas ozvat se proti tomu, co se v současné době v téhle zemi děje?
My se občas spíš vytasíme s nějakou tou sociální kritikou, trošku si rýpneme do společnosti a v téhle písni to je vlastně taky tak. V tom textu se propojila taková dvě témata: to, že už snad nikdo nemůže zavírat oči nad tím, co se u nás děje v nejvyšších patrech politiky a zároveň to, že člověk má spíš chuť a myslím, že je to tak správně, řešit raději svůj vlastní život a užít si ho. Neměli bychom být lhostejní, ale stejně tak bychom se neměli nechat vláčet vztekem nad věcmi, se kterými toho příliš nezmůžeme. Na to je život dost krátkej. A Iggy Pop je podle mě parádní protiváha k Miloši Zemanovi.
Desku uzavírá nezvykle mrazivá „Femme Fatale“. Co nebo kdo byl inspirací k téhle skladbě? Pro mě je to po té záplavě veselých (někdy hořce, ale přece jen veselých) kousků docela pecka mezi oči. Mělo takhle fungovat její zařazení na konec desky?
Vypadla z nás na jedné zkoušce tahle temnější věc, taková možná trochu SLOBODKA, která si žádala vážnější téma a příběh. Nemá to žádný konkrétní předobraz, spíš se mi spojily v hlavě různé reálie, které jsem tam měl někde zasuté, vzpomněl jsem si i na takové ty nádražní víly a bylo to. Špatný vztah s tátou, bojfrend na piku, deník psaný tužkou na obočí…nějak to zapadlo do sebe a k té náladě písně se to hodilo. Zařazení na konec desky bylo asi jediným možným krokem, neumím si představit, že by byla třeba někde uprostřed. Ať už kvůli té atmosféře a náladě a také je to suverénně nejdelší track na albu. Na konci desky určitě nejlíp vyzní, jinde by mohla i rušit. Často dáváme na závěr alba nějakou trochu netypickou pecku, ať už to byly třeba „Kapely, co už ti nezahrajou“ nebo „Opravdoví chlapi“.
Je na desce nějaká skladba, na kterou se speciálně těšíš, že si ji budeš moci zahrát naživo před fanoušky?
Já se obecně těším na to, až zase zahrajeme před lidma! Pokud se ale ptáš na nějaké mé favority z desky, tak to jsou třebas pecky „Bezejmenný město“, „Miami Beach“ nebo „Záchrannej kruh“. Pak taky „Modlitba za pražský floutky“ nebo „Neřekla ne“. Já mám ale rád většinu našich písniček, přijde mi, že za každou je příběh a každá mi připomíná nějaký období. Jsem v tomhle takovej hodně napojenej na ty songy, což je asi tím, že píšu texty, protože tím ty písničky pak asi bereš víc osobně.
Klobouk dolů před tvými texty, při jejich poslechu si říkám, že to vypadá strašně jednoduše – dívat se kolem sebe a pak o tom s trochou nadhledu, sarkasmu a citu pro češtinu povyprávět příběh. Máš to takhle snadné, máš kolem sebe dostatek „materiálu“ a inspirace pro svoje skladby?
Když píšeš texty, musíš být tak trošku pozorovatel. Hodně se pohybuju po městě, často i pěšky a díky tomu leccos zahlédnu, potkám nebo odposlechnu. Do toho i dost čtu a tak celkově se snažím sledovat svět okolo sebe. Všechny tyhle vjemy si pak v sobě nesu, a když se pak soustředím na psaní, začnou vylézat na povrch. Ale není to samozřejmě vždycky tak jednoduchý, čím víc textů už jsem napsal, tím víc se snažím si hlídat, abych se moc neopakoval, protože už holt občas musím trošku recyklovat témata. Miluju slogany a češtinu, takže sebou často nosím i takový zápisníček, kam si zapíšu frázi, která mě napadne, protože ta se na chvilku objeví a hned je zase pryč.
Jakou máš odezvu od vašich příznivců, vnímají a řeší obsah tvých sdělení, poznávají se v nich?
Zpětná vazba od nich je velká, už dlouhé roky mi jsou největší motivací, abych se to snažil dělat dobře. Když za tebou lidi chodí, jak se právě s těmi texty umí ztotožnit, že jim mluví z duše, že přesně něco takového zažívají, tak to se nikdy neomrzí. Z toho pramení i moje poměrně silná autocenzura, protože je prostě nechci zklamat. Vím, že se ode mě očekává určitá textová kvalita a beru to jako závazek vůči nim, ale samozřejmě i vůči sobě.
Co tebe osobně nasměrovalo k punk rocku? Jak ses k němu dostal, co se ti na téhle muzice líbí nejvíc?
Tak nějak mě prostě přitahoval, stejně jako spoustu lidí v mojí sociální bublině. Líbila se mi jeho údernost, jeho drzost a ten postoj - dělej si co chceš. Vždycky jsem měl raději ten melodický, ale pustím si i tvrdší kapely, jak jsem říkal, punk je široký pojem a má mnoho cest. Vždycky jsem měl rád muziku a sledoval jí a tak jsem se kdysi nachomýtnul i k punk rocku, přes RAMONES a samozřejmě PISTOLE. Bez nadsázky si myslím, že punk se do tebe obtiskne, poznamená tě, určí tvoje hodnoty. I když potkáš třeba lidi, do kterých bys dávno neřekl, že někdy jeli v punku, tak když se s nimi bavíš, nakonec se to vždycky nějak ukáže. Prostě platí, že jednou punkáč, vždycky punkáč.
Facebook NEŽFALEŠ
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN