ASTRAL - Koán

To, že indicie týkající se nového počinu moravských černo-gotiků ASTRAL – návrat po dvaceti letech, zpěv v latině, stylový příslib silné atmosféry, tajemný název – zavání majestátností, je věc jedna. To, že ASTRAL svůj comeback pojali víc než skromně a decentně, je věc druhá. Mezi těmito dvěma póly není propast zas tak hluboká, aby se nedala zdárně překonat. Jenže to by čistý hlas s jakýmsi kazatelským podtónem musel mít daleko víc charismatu a přesvědčivosti, v dialozích mezi ním a kontrastním chropotem by to muselo mnohem víc jiskřit, atmosféra by vás musela pohltit a ne jen šolíchat, pnutí mezi agresivnějšími blackovými a tajemnějšími gotickými pasážemi by mělo být vyhrocené k prasknutí a ne spolu vytvářet spokojený partnerský svazek, jehož hrany jsou dávno obroušeny společným letitým soužením. Jako poslední záchrana zbývají melodie, kterými se lze nechat étericky unášet a kolíbat. Alespoň v první polovině desky, v té druhé už jsou úplně všechny karty dávno na stole. Inu, z písku a pomocí dětských bábovek katedrálu nepostavíš. Možná na „Koán“ jen koukám ze špatné dimenze, ale u ASTRAL nenacházím v osmičce skladeb jediný zásadnější drápek, který by měl tendence posluchače zachytit, přitáhnout a udržet.