A ještě něco vám řeknu. Kašlu na žebříčky, Žebříky, Anděly a Grammy. Ale jestli mne něco z nenápadně krásných českých písní praštilo do hlavy a srdce, tak to jsou (je) KIESLOWSKI. A jejich (jeho) „Doteky“.
Jednoduchá a bolestně uhrančivá píseň… o čem? O čem vlastně?
Poslouchám ji v autě, kde takřka uklidní. Není se čeho bát.
Ale.
Dívám se po x-té na video… kde z viděného mrazí.
Střídmé elektrické piano a tikot. Pan Josef pečlivě uloží sáčko na věšák a paní Marii na vozíku odtlačí na kuchyňku. Dnes večer chystá chleba se sádlem, cibuli, okurky.
Paní Marii je chladno, jako každý den. Nezahřeje ji ani károvaný pléd, ani pletený rolák. Ani sousto si nevezme. Neusměje se.
„Na prach opilí jsme byli a válka zuří/ zbyly jen doteky mezi lopatky/ zbyly jen doteky dýkou mezi lopatky.“
Paní Marie leží a pan Josef ji naslouchá. Pak odchází z ložnice.
Opláchne si tvář chladnou vodou
Pan Josef ve městě, snad s vnučkou?
Smějí se, mluví. Spolu. Světla noci a noc světel.
A paní Marie sama a křičí.
Nebo to byla jen vzpomínka.
Pan Josef zatahuje závěsy. Paní Marie má zavřené oči. Snad spí. A opona se shrnuje nad oběma staříčky.
Snad se oba ráno probudí.
Pod videoklipem na youtube je vzkaz paní Křápkové: „Ahoj, můžu se vás zeptat, co chcete tímto počinem říct? Děkuji za odpověď.“
A Marie Kieslowski odpovídá: „Že se není čeho bát...“
Nebo už raději ne.