STREETMACHINE – Přirovnání k Biohazard je i dnes celkem pocta

Nahrávka vašeho aktuálního alba "Živák" vznikla v pardubickém klubu Žlutý pes. Bylo toto místo k realizaci nahrávání jasné od počátku nebo jste měli ve hře i jiná místa, kde by mohlo live album vzniknout?
U živý nahrávky je potřeba rozlišit dvě věci. První jsou technologie, kdy je potřeba, aby klub poskytl základní předpoklady k tomu, aby mohla vzniknout nahrávka, která má úroveň. Klub musí mít akusticky dobrý prostor, ideální je, pokud disponuje slušným zvukařským vybavením tak, aby se nemusel v postprodukci dohánět příliš zvuk. Druhá a ještě důležitější věc je energie, která v daném místě a v daný čas je. To je něco unikátního, platného jen v tu chvíli koncertu a dobrá živá nahrávka z klubu má schopnost to zachytit. Když jsme si tyhle dvě věci dali dohromady, vyšel nám "Žluťák". Plus to, že pardubická část kapely v tomhle klubu vyrostla. S tímhle místem jsou spojeny neskutečný příběhy.

Koncert, ze kterého nahrávka pochází je k dispozici na YouTube a jak vidno, v podstatě nemá slabého místa. Jak jste byli s koncertem spokojeni vy sami?
Tak tohle je spíše poklona Joulymu z FX Studio, který to stříhal. Ne vážně, koncert to byl naprosto skvělý, hrály tam s námi úžasné kapely, který nám to rozehřály. My jsme na vystoupení i nebývale dost zkoušeli, protože jsme si byli vědomi toho, že to jde do pásu. A chtěli jsme maximálně omezit postprodukci. Takže bylo nazkoušeno, lehký ruce, přehled nad situací na pódiu. Byli tam fans a kámoši napříč republikou, takže to ani nemohlo dopadnout úplně špatně. Realitou ale je, že na film veškerou energii akce nezachytíš. Platí to třeba i pro klipy. Pár jsem jich režíroval. Říkáš si, jak to jede, kolik tam je emocí. Pak na to koukáš na monitoru a je tam třeba 70 procent reálu. Takže vlastně ten koncert byl ještě větší maso, než zachycuje video.

Podle jakého klíče jste vybírali skladby, které na desce zazní? Shodli jste se na výběru jednohlasně celá kapela?
Klíč k výběru byl poměrně jednoduchý. Měl to být průřez deskami, singly s klipem, plus věci, které máme vyzkoušené, že fungují živě. Chtěli jsme tím také pozdravit ex členy STREETMACHINE, kteří se na některých písních podíleli v minulosti jako autoři. Shodli jsme se bez větších dohadů jako celá kapela, takhle to máme skoro ve všem a prozatím to kupodivu funguje.

V komentářích pod videem kdosi napsal něco ve smyslu "Streetmachine = český Biohazard". Souhlasíte s tímto tvrzením?
Úplně v počátcích, takže v devadesátých, jsme jako kapela dýchali pro BIOHAZARD. Bylo nám okolo patnácti, nikdo skoro na nic neuměl hrát, ale chtěli jsme být jako BIOHAZARD. Hrát tak, vypadat tak, žít muzikantskej život. Postupem času, jak stárneš, tak tyhle věci ztrácejí intenzitu. Začínáš mít větší rozhled o kapelách a navíc chceš být třeba i trochu originální. Kapelou také prošlo dost lidí. Doufám, že mluvím za všechny, když řeknu, že přirovnání k BIOHAZARD je i dnes celkem pocta. I když si myslím, že jsou u nás kapely, kterým by český BIOHAZARD sedělo více, jsem rád, že nás má někdo takhle zařazené.

Mix a mastering nahrávky následně proběhl ve vašem Street Sound studiu. Jak moc jste do nahrávky zasahovali? Našly se během koncertu místa, které bylo nutno ve studiu více upravit?
Streetsound studio je naše dítě, ale v současné době tam nepracujeme. Už kdysi, snad před patnácti lety, začala vznikat myšlenka udělat nahrávací studio. Dost jsem pro to byl zapálený hlavně já a Wolf. Začalo to mixem s pár šavlema, sadou levných mikrofonů a dost zásadním studiem zvukařiny. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy si lidi v téhle komunitě moc nepomáhali. Takže jsem většinu znalostí získával z učebnic a webů producentů z venku, kteří běžně prezentovali část svého know – how na internetu. Následně se věci profesionalizovaly, studio se několikrát stěhovalo, až je tím, čím je dnes. Studio dnes provozuje Martin Tefr s Mattem. Já nebo Wolf tam občas zajdeme kluky poplácat po zádech. Zkoušíme tam, samozřejmě tam děláme SM nahrávky. Někdy tam něco nahrajeme pro kámoše, většinou menší projekty zdarma. Jen tak pro radost. Ale studio dneska vede Martin s Mattem, kteří tomu dávají drive, posouvají možnosti dál, jsou prostě šikovní. Takže studio jede, na vybavení se nepráší a to je hlavní. Co se týká zásahů do nahrávky, tak těch je tam minimálně. Bicí nejsou srovnané, je jen lehce přisamplovanej kopák a snare, ale fakt lehce. U kytar jsme v klubu brali DI signál, takže jsme pak měli možnost sound reampovat. To se nakonec ukázalo jako dobrá myšlenka, protože část koncertu měl Wolf posunutej mikrák. Ruce tam ale jsou původní. Zpěv je kompletně bez editací. Zjistili jsme, že čím více zásahů směrem k čištění, zlepšování atd., tím méně atmosféry a ksichtu nahrávky. Takže jsme to i na úkor chybek, špíny a nepřesností udrželi maximálně živý.

Jak jste daleko s případnou realizací dalšího řadového CD a nových skladeb?
Další album máme samozřejmě v plánu. Nahrává tomu i tahle podivná doba, kdy je málo koncertů. Měli jsme ve zvyku být téměř každý víkend na štaci a vzhledem k tomu, že nás hraní v SM neživí, museli jsme to spojit s prací, rodinným životem atd. Takže toho času nebylo moc. Teď se v téhle oblasti otevřely možnosti. Máme naskládáno celkem hodně hrubých koster songů, na konci listopadu chystáme soustředění ve studiu, kde možná koncept desky kompletně dorazíme. Nazvučíme nahrubo vercajk, bude se pít a hrát, izolovaně od všeho. To je dobrý způsob, jak za sebou nechat běžný starosti a vrátit se k hudbě v alespoň částečně čisté podobě. Na druhou stranu se tyhle věci nedají plánovat úplně přesně. Nemusí být inspirace, ta správná nálada atd. Ale podtrženo, sečteno, nová deska bude a zatím to vypadá, že to bude celkem rychlá deska.

Album "Ber nebo nech bejt" jste vydali u Cecek Records, následující album "Kult" pod vlastní značkou. Aktuální deskou se vracíte k Ceckovi. Je to pro vás takhle lepší?
Je to určitě snazší a je s tím méně práce, což je celkem dobrý důvod vyjít u labelu. Navíc Cecek je starý známý, věděli jsme, co od něj čekat a o vydání měl zájem. On je vlastně jedním z mála lidí, který se ještě drží oldschool procesů. Takže vydává nosiče, jezdí s tím po akcích mezi lidi. To se nám líbí. V době „Kultu“ byly ještě ambice kromě studia rozjet i vlastní label a tahle deska měla být pilotem. Plány ale nabraly trochu jiný směr, pozornost šla více směrem ke studiu. A hlavně, pokud má takový záměr dobře fungovat, musí za tím být strašně moc energie. Víc, než si nezasvěcená osoba umí představit. A vlastně jsme zjistili, že na to prostě nejsou kapacity.

Před nějakým časem jste prostřednictvím internetu oslovili fanoušky s žádostí o dohledání originálních nosičů vašich alb. Důvodem je založení profilů na různé streamovací portály? Například na Spotify jsem zaznamenal od vás pouze jednu skladbu..
Martin Tefr nás přinutil, abychom naše songy dali na Spotify a spol., což se v současné době děje. Je vlastně celkem ostuda, že jsme v bandu nebyli schopni dohledat všechny desky. Ale je to tak. Takže díky moc všem, kdo zareagoval. Někomu jsme se již ozvali, dalším se ozveme. Jinak s umístěním naší prozatím jediné skladby na Spotify nemáme nic společnýho. Asi nějaký dobrák.

Je velkou pravdou, že kapela si musí zprvu odjezdit ony koncerty za pětikilo pro pět lidí, což může trvat relativně dlouho, aby získala na pódiu stabilitu a dostala se někam dál. Jiná cesta snad ani neexistuje. Jak to vidíte za ta léta, co jste na scéně vy?
My jsme začínali v době, kdy pětikilo byly celkem slušný prachy za koncert. Běžně jsme na začátku jezdili zadarmo, případně za pivo a párek, nebo spíš jen to pivo a to vlakem nebo busem. Nikomu z nás nebylo osmnáct a rodiče nás odmítali vozit. Takhle jsme jezdili s kytarama a paličkama v batohu třeba i 200-250 km, kde jsme pak hráli v ty nejpříšernější časy, často na úplně bizarních akcích. Občas jsme se zase úplně náhodou dostali na celkem velký akce, kde jsme vysomrovali celý backline od větších kapel. Vzpomínám si třeba na Špindl někde okolo roku 1996, kde nám komplet vše včetně činelů půjčovali WOHNOUT. Takže asi jo, tyhle věci rozhodně utuží kolektiv, zvykneš si na cokoli a nabereš po cestě i nějaké fanoušky. Na druhou stranu jsou i kapely, které vytáhl producent a label, udělaly hit a za pár měsíců jezdily velká pódia. Takhle to taky jde, ale je pak třeba si dobře hlídat realitu a fakt, že z výšky bývají pády tvrdší.

I přesto, že nikdo dnes neví, co bude za týden, měla by mít kapela nějakou vizi pro následující měsíce. Jaká je? Plánujete koncerty případně nějaké další aktivity?
Tady je potřeba rozdělit to na kapely, pro který je vystupování, prodej desek a další aktivity prací a tudíž jim tahle doba může přinést regulérní existenční problémy a kapely, který to mají jako hobby, případně vedlejšák. Profesionální muzikanti to mají asi fakt těžký, živé hraní je omezeno a kultura obecně dost trpí. Amatérští muzikanti to mají mnohem lehčí, prostě se moc nehraje. Takže je trochu méně zábavy, ale na mlíko furt je. V obecný rovině je pro kapelu dnes víc, než kdy jindy podstatná stará dobrá radost z toho si zahrát. Prostě jít do zkušebny, potkat se s klukama, mít radost z dobrých nápadů a moc neplánovat ohledně koncertů. My jsme to vzali tak, že z téhle doby chceme vytřískat novou desku. A to je veskrze pozitivní věc. Takže jako vizi bych viděl upnout se na něco pozitivního, jít za tím a nevzdávat se. Mít radost z každý zkoušky a ono bude líp.

Facebook STREETMACHINE

Vznik: 1995
Místo: Pardubice
Styl: hardcore/metal

Diskografie:
2002 - Konec hry
2003 - Realita
2005 - Cena pravdy
2008 - Svět tě soudí
2011 - Ber nebo nech bejt
2014 - Kult
2021 - Živák

Sestava:
Valda - zpěv
Wolf - kytara
Marshino - kytara
Kuliš - baskytara
Honza - bicí