don’t try to deny that you’re easy lay
take your chances, tomorrow I’m away
traveling with a rock’n’roll band
a long way from home.
(HELLRAZÖR – Road Bastards, 1985) A tak jsme tady, celá výprava. Daleko od domova, v Cali-fucking-fornia. Za deset dní startuje pětiměsíční US-Tour. První v podání československé metalové skupiny! Do té doby hromada práce! TV, rádia, tiskovky, fotosejšny, točíme videoklip, zkoušky a generální zkouška. Při ní nám postaví pódium v celé jeho velikosti. Do posledního repráku a světýlka. Nikdo netušíme, jak všechny termíny stíhat, ale od koordinace je tu management. „Hoďte to za hlavu, teď je party-time,“ oznámil náš americký agent Clarence „Cash“ Cassidy a jelo se kamsi na severozápad od L.A. Za hodinu jsme na místě. Koná se slavnost zahradní a pořádá ji Gaetano Antonello. To jméno má zvuk a jeho mejdany patří k nejdivočejším. Není víkendu, aby se tady neshromáždila nejvýstřednější všehochuť. Honosné garderoby nóbl párů, excentričtí floutci, pestří rastamani, stylově neidentifikovatelní intouši. Jiní nemají na sobě vůbec nic. Snad je to lepší. Kdyby měli, trčela by pod sakem tutově bambitka. Celá čs. metalová delegace se rozutekla. Manažeři, zbytek kapely, bedňáci jakbysmet. A tak zůstávám s Dannym. Dva joudové z východního bloku ve víru žhavé hollywoodské noci. Sekerník skočí pro drinky a zasedneme ke stolku na kraji zahrady. Po večerním jednání s Cashem nám fóry ňák nejdou přes pysky. Ještě se neodehrál první gig a už se rýsuje malér. Ani na baby není pomyšlení. Proto jsou obě k nám cupitající sexbomby leda na obtíž. Safra, jak z toho vybruslit? „Není vám smutno? Takhle sami,“ rozhodí sítě. Teda jestli jsou prsa pod průsvitnými blůzami echtovní, pak jsem já čínský papež! Jinak ovšem éňo ňůňo. Vycepované, opálené figury a vyrýsovaná bříška. Ale taky očividně žádný mozek mezi ušima. Milionářské dcerky, jejichž životní trable spočívají v tom, kam na nákupy, co navštívit za kosmetické studio, na jaký barbecue-večírek v tátou věnovaném Lamborghini vyrazit. Ztělesněné klišé stupid american chicks! Na většinu beztak dojde a nikde se sny nehroutí tak rychle, jako ve městě andělů. Yesterday dreamteens – tomorrow trashqueens, pějí CRÜE v otvíráku na funglnovém „Girls, Girls, Girls“. Kdo to má vědět líp, když ne Nicky Sixx… „No hádejte,“ ševelím něžně, hladím Dannyho po vlasech a vzduchem mu posílám hubana. Někdo to rád horké, či aspoň teplé. „Fúúj! Co chtěj ty fuchtle? Udělej něco, Josefíno,“ pochopí Dáňa můj úmysl a zženštile se rozvlní. Showman nejen na pódiu. „Já? No dovol! Proč já? To na ně mám jako sahat? Přece nemyslíš vážně, Dafne,“ ošívám se. „Kšá, mazejte než vás praštím. Honem Josefíno, podej mi kabelku, broučku! No tak, bude to vy dvě?! Kšá, kšá!“ Husičky se rozhihňají, ale mizí. Situace zachráněna! Fakt není chuť na nějaké šalalí. Vlastně pokud jde o mě, na hýření nemám náladu nikdy. Ne nadarmo jsem obávaný prznič mejdel. Nehledě na to, k práci tour-managera patří i to, aby držel celý ten pojízdný cvokhaus na uzdě. To už musí stát všechny planety v jedné rovině, abych já se rozjel! Upřednostňuji kreativní hovor, systematický postup, koncepční řešení a jasný rezultát. A když už mejdan, pak laskavě ten, co se celebruje ve dvojici na matraci. „Váš hostitel, signore Antonello, by se s vámi rád seznámil. Račte tudy,“ vynoří se zničehonic sluha v nóbl uniformě. Jak praštění cupitáme za Saturninem po sněhobílými oblázky vystlané cestičce. Mineme bazén s rozpustile čvachtajícími naháči, nekonečně dlouhé tabule prohybující se pod mísami kaviáru, chlazeným šampaňským, podnosy s mořskou havětí, košíky s exotickými plody a neznámými delikatesami. O kus dál na rožni pečou snad mamuta! Dupeme dál napříč botanikou, než vyústí u rozlehlé terasy. Spatřuji mramorový stůl a u něj Cashe s jeho pravou rukou Shortym. Dýčka není vidno. Ztratil se v panujícím ruchu a asi nahání tu nejprdelatější kosatku. Případně už ulovil a teď jí někde harpunuje svěrák. Zato Ricky, zdá se, si s našimi americkými promotéry náramně rozumí. Co se na ně, kurva, lepí? Je to jejich taktika, co jí zmiňoval náš americký road-manager? Totiž že někomu z nás začnou podkuřovat, aby ho přetáhli na svou stranu? Divide et impera? Trojice sedí ve společnosti přibližně šedesátiletého pána v perfektně střiženém obleku. Jen jehla v kravatě za pár tisíc dolarů, ruce mu zdobí masivní prsteny z ryzího zlata. „Done Gaetano, skvělého muzikanta a vynikajícího člověka Rickyho už znáte. Nyní si dovoluji představit vám manažera Strakiče a pana Dannyho, druhého kytaristu skupiny HELLRAZÖR. Však už jsem vám o ní tolikrát vyprávěl,“ vyskočí Cash a staví se div ne do haptáku, zatímco stále překvapeni zdravíme majitele panství. „Prego signori, sedetevi, prosím pánové, posaďte se,“ kyne žoviálně a žádá sklepníka o nově chlazené víno. Jsem zvědav, co černovlasý pán chce sdělit. Po krátké odmlce a jakmile se uvelebíme, slavnostně spustí tichým ale podmanivým hlasem: „Amici, přátelé. Úvodem podotýkám, že zde přítomný Mr. Cassidy je můj collaboratore intimo, nejbližší spolupracovník. Rovněž dlouholetý přítel rodiny a mimoto kmotrem mých dětí.“ Vrhneme s Dáňou po sobě pohledem a chápeme velký kulový. Kam ten mafián vlastně míří? „Carissimi, pokud byste na trnitých cestách rockovou džunglí, plné zádrhelů, na každém kroku číhajících intrikánů a nepřejících závistivců, narazili na sebemenší potíže, stačí dát vědět. Pro Dona Gaetana není neřešitelný problém. Zatím jsem na vaší skupinu slyšel jen chválu. Bravo! Pokračujte jako doteď, chopte se šance a nepřestávejte tvrdě pracovat. No pain, no gain.“ Bez práce nejsou koláče! Cashova slova z večerní hádky! V tu ránu se mi v lebce rozbřesklo milion reflektorů! Takhle je nesmaží ani Pinďa, když namíří rampu světlometů do obecenstva, aby vyprovokoval jeho odezvu. Pane jo, ten Cash je ještě protřelejší darebák, než jsem se domníval! Tak proto tenhle večírek! Seznámení se signorem Antonellem nemělo být ničím jiným, než okázalou demonstrací manažerovy moci! A že by taky skryté kontakty k mafii, jak mi už předtím velel obyčejný selský rozum? Přichází služebník a volá svého pána k telefonu. „Přeji všem i nadále příjemnou zábavu. Nyní mě omluvte. To víte, pracuji dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu,“ loučí se signore Antonello a srdečně nám potřásá rukou. Prásk! Ocitli jsme se snad v nějakém hodně špatném filmu? Taky Danny pochopil, co se hraje! Nikdo ani nedutáme, každý čeká, až promluví druhý. Že dotyčným bude Cash, se dalo celkem čekat. „Zítra je perný den a startuje plný program. Cash is the law! Poslední drink, gentlemani. Shorty, svolejte všechny, ať za patnáct minut odjíždíme.“ Když honosnou usedlost a místo opulentního obžerství opouštíme, krouží nad okolím vrtulník soukromé ochranky Dona Gaetana…
Nie je to náhodou tvoja pýcha? ptají se KOLOWRAT
Vladimír MIŠÍK počítá Vteřiny, měsíce a roky
BESNA překročila Hranice
LAID TO WASTE - Trauma
ŽÁDNEJ STRES vydává album "Cesta" a zve na křest do Třemošnice
