Karel A. Ewald - Skvělý příběh není nikdy retro

Černá kůže, ostré hřeby, vilné baby, ječící kytary, dunící basa, rachotící bicí, uši rvoucí decibely! Dílo, jehož do železných plátů tepaný skript ležel třicet let tam, kde ostatní najdou třeba dědovu esesáckou uniformu: V truhle na půdě. Osud chtěl, že náhodnému objevení přítomná známá po letmém prolistování pravila „hele, to se musí vydat!“ Vše další už spadá do kategorie Dějiny světové literatury…

Začněme popořádku obalem „Desátníka“, kde se hned objevuje jedna neznámá. Co znamená áčko ve tvém jménu?
Táta byl Ondřej čili Andy, Andreas. Když jsem žil v Itálii… tam je Andrea i mužské jméno. Přišlo mi, že áčkem získá mé pseudo šmrnc, stejně jako s W, neb správně se píši s V. Něco jako jsou tečky u MOTÖRHEAD nebo když Erich Remark použil matčino Maria, plus se pofrancouzštil na Remarque. Velký literát holt nemůže být Franta Vomáčka!

Není název knihy zavádějící ve smyslu, že evokuje vojenské prostředí, a nikoli svět rockerův?
Jakože odradí cílovou klientelu? Hele, opus se nějak pokřtít musel, pokud možno bez rvaček, přestřelek, zásunů a těžkotonážních klišé. Nějaká žánrovost na obalu je povinná, pročež do tour-kejsu na přepravu aparátu zabudovaný panterácký font, kozlo-bafomet a čubka s Gibson Flying V. Vůdkyně sekty Luciferiánů, co později vtrhnou na scénu. Mimochodem dost bestiálně. Nedivil bych se, kdyby fajnovkám při čtení vypadl oběd z ksichtu. Pod tlakem!

Kdo publikaci vymyslel její šťavnatý titul?
Nikdo. Jsou věci, co nevymyslíš! Naštěstí ho takto doslova někdo vyřkl, jak se čtenář dozví v předmluvě. Galerku, holky, koncerty, temné síly, napětí, srandu, reálné zajímavosti i vzpomínky, byť v rámci napasování do kontextu upravené, zažiješ pak uvnitř kapitol.

Jsou postavy v románu skutečné?
Ač bývají ústřední náměty fikcí, reálné postavy má při psaní před očima nejspíš každý autor. Od něčeho se odrazit musíš. Čili: osoby, scény a místa smyšlená, byť podoby nejsou náhodné. No, vidím, že plně chápeš (smích). Nechme to tak. Že bude kniha o partě metalových fans, tvrdém rocku, šukání, mejdlech, s brutální zápletkou, to byl už prvotní zámysl. Ale fixní scénář neexistoval, postupoval jsem živelně. Naházet klišé do hrnce, přidat vlastní ingredience, zamíchat, protřepat. Však z toho něco vzejde. Ačkoli první dvě tři kapitoly nejsou nezajímavé a bazírují na reálných událostech, stejně jako mimochodem spousta jiných scén, až popisem burácející putyky jsem chytil lauf a věděl, jak story navlíknout.

Megalomanská tour, festivaly, aparáty, světla, zázemí, vše profi, a v ČSSR. Fakt ti jebalo!
Měl jsem šanci cestovat a viděl dost koncertů. Některé byly vážně masakr, aspoň se to jevilo rockovému panicovi. Třeba bych teď všechno vnímal jinak, ale když jsem psal, bylo to pod zmíněným, tehdy relativně čerstvým dojmem. Navíc se fantazii meze nekladou.

Dejme tomu, jenže to byl prohnilý Západ. Mládež se oddává drogám a decibelové kakofonii ve snaze uniknout beznaději kapitalismu, abych použil dobový slovník. Ale v našem rudém ráji?
Od sezóny 82/83 se do Maďarska jezdilo na západní koncerty. Můj dojem byl, že to mají zmáklé. PA, stage-set, světla, zázemí, to vše bylo místní. Stejně tak organizace akcí, pořadatelská služba nebo merch. Infrastruktura, jak ani na Západě nebyla jiná. Rok jsem se scházel s Maďarkou, tak o tom něco vím. Do ničeho si nenechali kecat a jeli si svou. Svět to nazval guláškomunismus. Dogmatici z jiných socialistických zemí viděli všude třídního nepřítele. Soudruzi z MLR to brali pragmaticky: Kdo není proti nám, je s námi. Metal si dělejte mládeži, hlavně ale nezlobte. Ne jak v ČSSR, kde si to bolševik represemi posral sám… Po Plasticích by neštěkl pes, kdyby tomu jejich vrzání nezajistila věčnou slávu právě ona ve finále kontraproduktivní paranoia stran úřadů. Vážně se komouši báli, že jim pár zlitých hippies, stejně jako metalové bandy o dekádu později, podryjí moc? Stačilo se držet selského rozumu a dopřát mládeži zakázané ovoce. Kadár to na rozdíl od Husáka pochopil. V Péšti jsi sehnal plakáty, nášivky, bundy a tištěný časáky, jejichž kvalitou se hranice mezi fanzinem a regulérním magem stíraly. Město se nabídkou obchodů nelišilo od Vídně. Dnes víme, že jen díky astronomickému zadlužení, s nímž se stát potýká dodnes. Rozhodlo však, že povolil soukromé podnikání.

Sám jsem tam zažil koncerty, takže vím, že na většině předkapel skutečně bylo znát, že jsou jinde…
Měly profesionální ambice, originál hadry i nástroje, okoukaný stageacting. Za takový otvírák jako je dvoukopákový „Tökfej“ (POKOLGÉP) by většina skupin prodala duši! Fungovaly managementy i studia, kde se nahrávalo, když to vydavatel zaplatil, a ne když svolil okresní stranický tajemník. Sice Hungaroton zůstala státní firma, ale pochopila, že určité žánry, respektive jejich divizi, musí řídit ten co jim rozumí. A kdo by nepamatoval ten krcálek v Diófa útca u Východního nádraží! Když byla v Péšti akce, stavěli u něj zátaras a gorily pouštěly po pěti lidech, aby z něj dederonští a čs. nájezdníci neudělali dřevník. Dnes tam najdeš zaprášenou výlohu, zežloutlý plakát SLAYER, uvnitř suť. Nicméně, nebylo to o komunismu, Maďaři ho přece měli taky!

A kdyby to u nás bývalo vyšlo v osmašedesátém…
…to tuplem nemusela být fantasmagorie. Jsme tvůrčí národ, stačí sledovat, jak se kultura v šedesátkách rozjela, než nás Rusáci típli. OLYMPIC jednu dobu jezdili třeba do Francie. Aplikovat příběh do čs. prostředí tudíž tak zcestně nevnímám. Snad až na to, že jsem tuzemským fans přisoudil nadměrný temperament. Ve skutečnosti jsou míň odvázaní. Ale celý román je obří mystifikace a nadsázka, proč potom ne i toto.

Podle „Desátníka“ se zdá, že lepší situace panovala i v Polsku, bylo to tak?
Poláci byli po MLR další, co to rozjeli, panujícímu takřka hladomoru navzdory. Například Metal Mania v Katovicích! Měli aktivní scénu, a už 1984 tam hráli MAIDNI. Co na tom, že šlo o zahřívačku pro Slavery World Tour.

Děj románu nenechá na pochybách, kdy se odehrává, ale je text skutečně dobový?
Pár odstavců spáchaných v momentální eufórii při střízlivém pohledu vyznělo ba i trapně. Ty jsem zpětně vyškrtal, či aspoň upravil. Z devadesáti procent je vše původní. Nemám potřebu nikoho přesvědčovat, ale rukopis četli Urban, Brichta, Henych, Hereš, různí bedňáci a metalová komunita. Mnozí to snad pamatují. Manuskript se objevil i na výstavě Kmeny 90 v Brně, expozice na téma Metal v ČSSR.

Dost pasáží je hodně kontroverzních. Ať jde o drastické líčení brutálního násilí, nebo o dnes tolik citovanou politickou korektnost. I sexuální scény se čtou jak porno, nemyslíš?
Nejsem pokrytec, a vše jsem nazýval pravým jménem. To platí i o nadsázce a kousavém humoru, jimiž jsem rovněž nešetřil. Duhovlajkaři, sluníčka, lepšolidi a feministky určitě najdou dost munice pro odvetnou palbu. Prosím, poslužte si. Kdo chápat chce, odstup i nadhled najde. Pouze replikuji, co se říkalo, jak se mluvilo. Korektnost nikdo neřešil. Ve světě ne, tuplem ne u nás!

Zato se řešil politický aspekt, a v tom směru sis nejednou pouštěl hubu na špacír…
Normalizační osmdesátky se nejpozději od půlky nesly v marasmu a apatii. I policajti to měli na háku. Sami nemohli nevidět, co se děje. Od známých u piva nebo manželek slyšeli, lítám celej den, nic nikde nemaj, dyž náhodou maj, stojím frontu, hajzlpapír nejde sehnat a ty blbče jim eště sloužíš! Chci říct, román by asi knižně nevyšel. Ale pokud jsi nebyl vyhlášený disident či někdo z té partičky kolem, dali ti tou dobou už pokoj. Žil jsem tehdy v bytovce v jinak vilové čtvrti na Praze 6. Zahrady, zeleň, klid a mír. Jo? Hovno! Tři čísla dál bydlel Havel. Nebylo, aby aspoň dvakrát týdně nehostil filozofické besedy, domácí divadla, intelektuální dýchánky, či jak těm pitkám říkali. Sousedi měli nervy nadranc. V bytě 3+1 šrumec do noci, zástupy divných individuí, zeblitá chodba, střepy, vajgly. V záhoně se válel a kálel ctihodný…, později senátor. Koženej jak gestapáckej kabát! Jindy se s mapou na poklopci po cestě motal. Jó, kdyby lidi věděli! Jenže estéba potřebovali mít své ovečky pohromadě. Čili pro dům nekonečné peklo. Jinak, v osmdesátkách se nadávalo nahlas. S odkazem na Jaroslava Haška lze říct, že nálada mezi obyvatelstvem rozhodně nebyla 1A. Chod dějin mířil k listopadu. Vím, ode mě to sedí.

Čímž mi nahráváš na otázku, co je pravdy na tom, že jsi těsně před revolucí emigroval?
V březnu 89 jsem se cestou z Itálie trhnul od zájezdu. Po službě na hranicích jsem věděl, že přes dráty cesta rozhodně nevede a myslím, že veřejnost doteď nezná rozsah fungování hlídání čáry. Bez šance! Schůdnější byl zájezd, a při návratu místo směr Praha zazpívat Vienna Calling. Vídeň je české město a pokud někoho neznáš ty, zná ho známý. Čili chvíli tam, pak Itoška a nakonec USA.

Vraťme se zpět k „Desátníkovi“. Dokázal bys ho napsat i v současnosti?
Dnes bych to nevypotil! Každý tvůrčí tlak souvisí s konkrétním rozpoložením, okolnostmi řízeným stavem mysli. Od něj se odvíjí, jak se vnoříš do tématu. Metal mi byl vším. Příběh skýtal únik před zelenou pakárnou. Píšeš, nejsi na vojně! Nebýt tam, nic bych nevymyslel. Absence motivace se z něčeho muset vypsat. A nebyl by čas.

Nebojíš se, že román mladým přijde archaický? Postavy nenosí mobily, negooglují…
Pak by je nesměl zajímat ani Barbar Conan, středověk, westerny. Komu má vadit napínavé, zároveň nenáročné, a přesto snad poučné čtení s nevšední zápletkou, navíc v prostředí oblíbeného hudebního žánru? Leckdo se dozví nové věci, nová jména, přečte si o jemu zatím neznámé kapele či albu. Nechybí sex, horor, napětí! A nefalšovaný heavy rock v klasické podobě. Dobrý příběh je dobrý příběh. Vždycky byl, vždycky bude a přetrvá. Tečka!

Karel Balčirák