Pozitivním trendem posledního desetiletí je větší světovost domácí metalové scény. I tak jsem pokaždé nesmírně potěšená, když nemusím psát, že je něco „dobré na české poměry“. DIGGER je kapela, která se od školních garážových začátků, vážících se k letům 2008 až 2012, po několika personálních změnách, prvních koncertech a menších pokusech s nahráváním dopracovala k albu, které může hrdě prezentovat světu. Neusnou-li DIGGER na vavřínech úspěchu v místních hitparádách a dají-li šanci svému potenciálu, je velká pravděpodobnost, že o nich budeme častěji slýchat a rádi je budeme také často vídat na domácích i zahraničních festivalech.
Styl DIGGER je trochu nejednoznačně zařaditelný, což je relativně typický rys toho nejzajímavějšího z českého metalového podhoubí. Zcela určitě problematické zaškatulkování není na závadu. Nakonec i Kafka nacházel zálibu v kultuře malých národů, které hledaly své cesty k originálnímu uměleckému projevu skrze porušování pravidel velkých stylů a hnutí. DIGGER provedou posluchače metalcorovým územím, nasáklým cítěním ALL THAT REMAINS a dalších amerických kapel podobné provenience i punkem raných desek IRON MAIDEN. Nadchnou suverénní prací zdvojených kytar i fantastickými útočnými riffy ráže již jmenované britské heavymetalové legendy. Především si ale nutno vážit toho, že přes nezpochybnitelnost vzorů se kapela snaží hledat svou cestu k vlastní jedinečnosti – i když mi třeba úvodní kytary v „Beast of Burden“ připomínají rozjezd skladby „2 Minutes to Midnight“, třebaže je zpěv někdy trochu moc cobainovský. DIGGER mají pozoruhodný skladatelský potenciál jak po stránce božího vnuknutí a originality hudebních motivů, tak i po stránce rozumové práce se stavbou a gradací skladeb. Umí s přehledem zakomponovat převzaté známé melodie vážné hudby a otočením knoflíků se pustit do thrashového galopování. A především dokážou vše spojit ve smysluplný celek. Nadstandardní úroveň textů a skvělá práce s angličtinou navíc u nás také nejsou úplně běžné.
Abychom to nepřehnali s chválou: vedle úžasné kytarové práce a skvělé bicí rytmiky, která je na úrovni, jaké v našem rybníku zdaleka nedosahuje každá profesionální kapela, zůstává pár bodů, na kterých je rozhodně třeba zapracovat. Na prvním místě je to zpěv, který je překvapivě kvalitní ve vícehlasech, ale méně propracovaný v sólovém projevu – udržení dlouhé linky je těžké i pro školené pěvce. Za nedostatek považuji také upozadění basové kytary na albu stejně jako jistou plochost nahrávky. To možná ale souvisí i s finančními možnostmi kapely či technickými schopnostmi studia Garage. Objev, který stojí za poslech.
Zlatina Novák Jeřábková
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu SMILE MUSIC s.r.o. zakázáno.
