DOCUKU - Díky Bohu za každý úsměv a zářící zuby do tmy

Kolik prostoru se v tvorbě DOCUKU dostává převzatým lidovým písním a kolik vlastní umělecké tvorbě?
DOCUKU funguje dvacet let a tento poměr se v čase mění. První deska byla vyloženě nadšení z možnosti prolínat hudební styly, které jsme měli rádi, do folkloru, který nás spojoval. Šlo tedy převážně o lidovky. V dalších deskách jsme se odvážili mezi lidovky občas vsunout i naši vlastní tvorbu. Na chystané desce jsou již převážně autorské věci, ovšem všechny silně ovlivněné nebo vycházející z folkloru.

Sestavu DOCUKU tvoří šestice osobností preferující různé hudební žánry. To je přínosem k instrumentální prezentaci kapely, otázkou zůstává, kdo má konečné slovo při skládání muziky, když v dané pasáži slyší každý z muzikantů jiný výraz?
Mnohdy to není jednoduché a popravdě, zrovna to v tomto období řešíme. Dokud jsme byli parta muzikantů kolem komína, času bylo dost, nemuseli jsme řešit nějakou tu hodinku na zkoušce a pracovalo se s nadhozeným motivem sem a tam, dokola. Když někdo něco slyšel, ozkoušelo se to, tvořilo se skupinově, formou náhodných nápadů, pocitů, vjemů. Teď už je to složitější, přibylo dětí v domovech, prací, jiných muzik, ale hlavně muzikantů z velkých dálek a to doslova. Harmonikář Jarek to má na zkoušku do Valmezu skoro tři hodiny, takže se snažíme celý proces zefektivnit. Třeba přípravou doma, využitím elektronických “hejblátek” na nahrávání nápadů doma při individuálním zkoušení si a rozesíláním nápadů zbytku kapely. A při finální práci na zkušebně jsme se shodli na tom, že ten, kdo věc donese, by měl mít co možná nejkonkrétnější představu o podobě písničky, kterou pak kapela jako celek už jen “došperkuje”.

Jak se kapela z Valašska dostane na soupisku vystupujících kapel největšího evropského festivalu world music v německém Rudolstadtu jako vy v roce 2010? Jaké máte na festival vzpomínky?
Předcházelo tomu vystoupení v chorvatské Pule na EBU, což byla přehlídka evropských rozhlasových stanic, strašný mejdan tenkrát, ještě v původní sestavě. Ale pojítkem pro obě akce byla osobnost meziříčského barda Karla Prokeše. Stál tenkrát za námi a pomáhal naší muzice na světlo boží. Jemu, jeho kontaktům a váze jeho slova jsme vděčili za tyto obě nezapomenutelné akce. Německo bylo úchvatné! Skvělá atmosféra celého města, které bylo doslova prošpikováno výbornou muzikou a lidmi, kteří lačnili po muzice. Skvělá organizace celé akce i kultura chování, strašně vřelé a přátelské klima lidí, kteří se vzájemně chovali velice hezky, to si z tama pamatuji. V každé uličce krásného historického města byli pouliční muzikanti, kteří se chtěli ukázat v co nejlepším světle a nutno říci, že v naprosté většině byli špičkoví! Krásná pódia na úžasných místech. Tam jsem si třeba našel náhodou kapelu BLUE KING BROWN, výborný bicista s perkusistou a strašně sexy zpěvačka. Šlapalo jim to tak, že jsem si z toho sedl na prdel. Úžasné! No a odehrát set a jít pařit k sousední stagi na LENINGRAD COWBOYS? To chceš!

Vaší základnou již při prvním koncertu kapely v roce 2002 byl legendární vsetínský M-klub, který za dobu svého působení zažil opravdu mnoho. Jaká tam je situace dnes? Stále v něm hráváte a návštěvnost se drží?
Stále se považuji za valmezáckého patriota, takže “Emko” je v prvé řadě valašskomeziříčský legendární klub! (smích). Trávil jsem tam celé své dospívání, od konce základky, celý gympl a když to šlo, tak i výšku. Od pomocníka při Festivalu poezie, přes bedňáka na Valašském Špalíčku až po barmana. DOCUKU tam měli první koncert a následně se nám ten klub asi deset let po sobě dařilo vyprodávat k prasknutí u příležitosti povánoční akce Štěpánská veselice. Vždy jsme zvali různé hosty, tam jsme představili nové písně pro sezónu, křtili desky a zažili mnoho jiného. Je to taková naše srdeční základna, mekka, tedy pro mě určitě. Ten jediný koncert v roce pro mě vždy znamenal neuvěřitelné utrpení spojené s trémou a nervozitou, ale jakože dost. Od nespavosti dvě noci před, nechutenstvím, až po závěrečný tradiční průjem. Ale ty koncerty tam byly nezapomenutelné. Úžasné místo. Klub stále funguje! Celoročně, stejně jako Valašský Špalíček, jehož je Emko neoddělitelnou součástí, takže neváhejte a zajeďte k nám někdy na svou oblíbenou muziku. To místo vám zážitek umocní.

Něco přes osm let vystupovala v sestavě DOCUKU zpěvačka a hráčka na mandolínu Lucie Redlová, dcera legendárního muzikanta a písničkáře Vlasty Redla. Zaznamenali jste někdy od něj nějaký zpětný ohlas na vaši tvorbu?
Ano, Vlastík je shodou okolností i má rodina, i když přes koleno. Dokonce nám produkoval desku, která nakonec ale bohužel nikdy nevyšla. Měli jsme u něj dvě soustředění před nahráváním, jenž byla po všech stránkách tak “plnotučná”, že se divím, že jsme to někteří vůbec přežili. Je velice pohostinný (smích). Když jsme tenkrát začali ve zlínském Véčku desku nahrávat, Vlastík hodně vážně onemocněl, nahrávání se přerušilo, pak se holky (Jitka s Luckou) od kapely trhly a deska pod jeho taktovkou nakonec nikdy nevyšla. Ale Vlastík je bohudík zdráv a to je hlavní! Naprosto neuvěřitelný muzikant, filozof, vypravěč, bavič - Vlasta Redl.

V muzice DOCUKU má každý z nástrojů své místo, vše se prolíná a netlačí zbytečně dopředu. Přesto jste už někdy museli zaznamenat otázku na absenci elektrické kytary, která by pořádně zahustila "spodek". Předpokládám ale, že tohle přesně může být ten styl, do kterého jako kapela jít nechcete..
Hele, my se tomu ani moc nebránili, ale jde o to, že jsme neměli nikoho, kdo by na tu elektriku s námi mohl hrát. Což o to, špičkových kytaristů je spousta a my nehrajeme nic extra instrumentálního, ale s tou elektrikou je třeba v našem případě opatrnko. U toho našeho “folklórečku s bicíma”, je to strašně tenká struna. Je to o citu, náladě a mnohdy spíše o čisté a umírněné decentnosti. Navíc takový muzikant by musel mít také vztah, vazbu a lásku k folklóru, bez toho to u nás nejde. Hudebního producenta na připravované desce nám dělá Vítek Rokyta, a ten to všechno má. Hrál s námi právě na posledním Štěpánském koncertu jako host. Na našem FCB DOCUKU je kousek záznamu z tohoto hraní. Ochutnejte sami. Já myslím, že takto by to šlo…

Ve světě se těší velké oblibě folk metalové kapely jako KORPIKLAANI, DALRIADA, ENSIFERUM.. Jaký je váš názor na podobnou tvorbu? Například v České republice je v rámci podobného žánru pořád ještě velké místo..
Můj osobní názor je velice pozitivní, sám jsem duší i bigbeaťák. Ne tedy asi úplně metalista, spíše grunge. Od puberty se snažím si vnitřně namluvit, že jsem určitě ztracený nechtěný syn Eddieho Veddera a taťka mě jednou vezme do backstage PEARL JAM. Ale ne, vážně, už když jsem chodil do zušky na cimbál, začal jsem koketovat s bicíma, později jsem na ně také chodil k učiteli. A tak jsem jeden den hrál na bicí lidovky a druhý den PRAŽSKÝ VÝBĚR nebo IRON MAIDEN na cimbál. Paní učitelka Děcká ze mě rostla, ale naštěstí je to úchvatná ženská a pedagožka, tak mě v tom podporovala a asi i díky tomu dnes dělám to, co dělám. U nás jsem zaregistroval v tomto ohledu projekt/píseň "Ode mlýna ke mlýnu", hrála to kapela SAD HARMONY. Je to už nějaký pátek, ale úplně mě to rozsekalo, totální bomba! Slyšel jsem to tisíckrát. Takže jo, pokud se to dělá srdcem, tak já jsem stopro za.

Vaše muzika se dá poslouchat dvěma způsoby. Může jít o velice vnímavého posluchače někde na folklórním koncertu, kterého zajímá každý dotek struny, anebo o ten typ lidí, kteří se chtějí v rámci folk rockové veselice "posilnit", tančit a bavit. Který typ posluchače je vám bližší a jaký typ akcí preferujete?
Určitě ten druhý. DOCUKU je radost, energie, troufám si říci, že stále ještě živel. To vše, abychom mohli dávat, tak potřebujeme i brát. Auto bez benzínu taky nejede. Ruku na srdce, nejsme prostě virtuózové třeba na takové úrovni, jako zmiňovaný Vlastík nebo já nevím, Pavlica, abychom mohli učarovat vnímavé a zadumané muzikology, ti by z nás asi byli popuzeni. Citliví a emocionální být umíme, jsme rádi, když se nám podaří dojmout, rozněžnit, ale pak jsme rádi, když letí střevíce bokem, mikiny plachtí na lavku a rozpuštěné vlasy plápolají vzduchem. Pak se cítíme jak ryby ve vodě. Díky Bohu za každý úsměv a zářící zuby do tmy. I když jsou ještě třeba v jedné puse teprve dva nebo mnohdy už jen dva, to je fuk, jsme mezigenerační.

V závěru loňského roku jste vypustili do světa videoklip skladby „Čertisko“ z připravované desky. Ta by se měla objevit v létě letošního roku. V jaké fázi přípravy alba se nyní nacházíte a jaké informace o ní bychom již mohli čtenářům prozradit?
V březnu chceme do studia s prvními věcmi. Máme úžasné a vzácné hosty. Ale dva nejdůležitější jsou z dálky, ještě je nemůžeme prozradit, jejich manageři by nás asi zabili. Vypadá to, že nebudou moci k nám, tak bude muset hora (tedy nahrávky) k Mohamedovi a musí se to stihnout do půlky dubna. Jsou oba velice vytížení a jak se jim rozjede sezóna, nebudeme mít šanci, takže kvaltujeme. Jinak jsme ale tentokrát udělali vše proto, abychom si s deskou mohli pohrát. Nahráváme u nás, na Valašsku, v malém studiu u Milana Basela, který se proslavil spíše svou vizuální tvorbou. Nám dělal klip k písni "Holubí" i k "Čertisku", ale má zářezy v podobě klipů pro Markétu Irglovou, Davida Stypku, OLYMPIC, ale třeba i MACHINE HEAD, takže fakt liga! Nicméně zvukař je také výborný a hlavně je to strašně fajn kluk! Mám ho za barákem, takže se chceme u něj střídat na pohodu a dát těm písním péči i čas. Neukvaltovat to tentokrát. Bude to deska vesměs autorská, ale prolne se tam vše od cigánské taneční vypalovačky, slovenského folklóru, valašské milostné až po folklórní baladu ve stylu ala Dawe Matthews bandu. Celé to chceme zakončit písničkou věnovanou naší zesnulé kamarádce, výborné muzikantce a krásné a milé holce Jitce Šuranské, která s námi také hrála. Poprosili jsme čtyři famózní valašské primáše a všichni se uvolili nám společně na její písničce, kterou s námi hrávala na pařbách po koncertech, zahostovat. Bude to strašný smyčcový šrumec. Krásná divočina. Doufám, že taková, jaká byla Jitka. A na to se třeba moc těším.

V létě rovněž proběhnou oslavy dvaceti let kapely. Co vše se chystá?
My se teď plně soustředíme na desku. Pár koncertů s nejistým covid výsledkem jsme potvrdili, ale čeká nás ještě spousta práce na placce a chceme teď co nejvíce času a energie věnovat tomu. Takže rádi bychom určitě udělali nějakou velkou, pekelnou a hodně veselou nedobrotu, sezvali třeba všechny hosty z desky, všechny bývalé členy a rozsvítili Valmez jak ROLLING STONES Pražský hrad, ale to až bude kocúr v trúbě a šaty ve skříni, až pak mýdlo zavolá ručník a bude krleš!

DOCUKU
Vznik: 2002
Místo: Valašské Meziřící
Styl: acoustic-world music

Facebook DOCUKU
Web DOCUKU
YouTube DOCUKU

Diskografie:
2004 – Meziřečí
2007 – Domrtě!
2013 – Kdybych já věděl...

Sestava:
Jiří Buksa - kytara, zpěv
Filip Kamas – housle, zpěv
Dan Pšenica - viola, sbor
Jaromír Žižka - akordeon
Radek Cahlík - kontrabas, zpěv
Karel Mikuš - bicí, perkuse, sbor