LUCREZIA BORGIA - V erbu lva – Legenda o Bruncvíkovi

Rockovou hudbu lze spojovat s lecjakým dalším hudebním žánrem, a proto není neobvyklé v ní slyšet i středověké nástroje jako píšťaly, dudy či šalmaje. Znojemská sestava LUCREZIA BORGIA však látku uchopila z druhé strany a do svého historizujícího folku na novém albu „V erbu lva – Legenda o Bruncvíkovi“ přibrala právě tvrdé kytary a bicí. Výpravnou českou legendu o knížeti Bruncvíkovi, který se jal vybojovat lva do erbu pro svou zemi, zpracovali Znojemští pod vedením Antonína Macečka vskutku grandiózním způsobem. Dílo je totiž rovnou dvojalbem a na posluchače čekají bezmála dvě hodiny epického soundtracku k Bruncvíkovu příběhu. Nutno říci, že digipackové dvoukotoučové zpracování se graficky náramně povedlo, péče je znát. Na druhou stranu, slovy klasika, je deska především dlouhá. A kdyby byla o polovinu kratší, je stále dlouhá. Na jeden zátah v podstatě neuposlouchatelná materie, ve které se střídají postavy a vypravěči, je časově i pozorností náročnou záležitostí. Dějová linka se mi ztratila hned na začátku a cestu zpět si nacházela velmi zvolna. Další kámen úrazu je kompoziční skladba, ze které je cítit zázemí ve středověkém folku a méně již v tvrdším žánru. V momentech, kdy se hudební linka stočí k plnokrevnému středověku, má album melodickou razanci a velmi baví. Naopak v dlouhých prodlevách pouze s baskytarou nebo s jednoduchými rockovými riffy pozornost nevyhnutelně upadá. Spojení středověkých melodií píšťal a rockové riffáže funguje jen místy. Vrostlá slabina každého mamutího projektu se naplno projevuje na druhém albu, které nepůsobí tak melodicky silně a dlouhé litanie postav jdou místy až na hranici úmornosti. Z plejády deseti vokalistů vyčnívá rockový hlas Jiřího Zonygy v roli Bruncvíka a příjemné je slyšet i Milana Schelingera. Další hlasové barvy mě příliš neoslovily. Zvukově album není špatné, leč z něj cítím roubovanost rockových elementů na folk, kde se LUCREZIA BORGIA cítí silnější v kramflecích. Pro zapáleného posluchače je však olbřímí délka výhodou, neb bude mít spoustu prostoru hledat jemné detaily a těšit se z poslechu opakovaně. Je třeba vzdát hold odvaze a odhodlání Macečka uchopit takto těžkou látku a hudebně ji zpracovat. Množství vložené kreativní energie je vskutku ohromné. Na druhou stranu rozvláčnost a délka alba posluchače topí v moři bez záchytných bodů, což u výpravné legendy nepovažuji za plus. Jistou unikátnost v rámci české hudební produkce však opusu odejmout nelze. Tomáš Vítek