Byly punkové kapely zrozené v osmdesátých letech, které už dávno zmizely na smetišti dějin. Jsou punkové kapely z té doby, které už možná samy neví, co vlastně punk pro ně tehdy znamenal. A pak jsou tady kapely, které nikdy neuhnuly a desítky let si jedou to svoje. Nemusí to být vždycky ku škodě a nemusí to být vždycky nuda. Příkladem budiž havířovští IQ:60, kteří letos oslaví obdivuhodných čtyřicet let na scéně. Album, které dostalo název "Pivo není voda" (což je dobré vědět), je kolekcí šestnácti nových i starších, znovu nahraných skladeb, z nichž žádná zbytečně nevyčnívá, ale zároveň ani nepadá někam pod nastavenou punkovou třiakordovou laťku. I když jedna vlastně ano. Tou je kultovní song "Vlajka", prezentovaný už v dávno zaniklé hard core smečce RADEGAST, u jejíhož zrodu kdysi figuroval kytarista Semiš. Skladba, inspirovaná úmrtím Brežněva, tehdejšího prezidenta Sovětského svazu, dostala oproti RADEGASTU novou aranž, která více sedí do koncepce tvorby IQ:60, a je doplněná o kus refrénu, který v původní nahrávce nebyl. Volnější tempo přidalo skladbě na údernosti, aby ještě více vyniklo poselství textu, že jedno úmrtí dokáže stáhnout vlajky na půl žerdi a o tisíci jiných nepadne ani slovo.
V jablunkovském GM studiu skladby dostaly slušivý punkový šmrnc, občas se mihne nějaké kytarové sólo a jediné, co by zasloužilo vylepšení je fakt, že některé písně by stálo za to hnát rychleji vpřed, aby se vyvarovaly všudypřítomného středního tempa. Nabídnout víc rychlejších skladeb jako je předposlední "Jak to je", deska by chytla o něco punkovější náladu a drive. Ale takové je IQ:60 a v podstatě jsem rád, že skupina stále existuje, koncertuje a tvoří, protože takové kapely potřebuje současná zkomercializovaná punková scéna opravdu hodně. Žádné laciné stadiónové halekačky se nekonají, svým projevem má kapela nejblíže k sychravému punku, podobnému například tomu, jaký prezentovala na svém debutu legendární brněnská ZEMĚŽLUČ. Přesvědčí vás o tom hned úvodní song "Demagogie", klikovka "Zemřel mi byt" nebo skladba zveřejněná jako první albový singl "Amore Tullamore". Nezvykle potemnělou náladou se vymyká song "Ráno", vyprávějící o tom, že jsme již ve věku, kdy dvě nejdůležitější starosti jsou vzbudit se a neposrat se. V první polovici se vše odehrává bez zkreslené kytary, aby následně došlo k repetici v řízném punkovém duchu. Celé to potvrdí fakt, že tak zlé to s námi ještě nebude. Za vylepšení by tak stál poměrně strohý booklet. Kapela, která je na scéně takovou dobu, by měla nabídnout posluchači víc informací, než jen jeden vložený list s aktuální fotografií a sestavou. Ale i to se dá pochopit - jsme punk a na co dělat z obalu desky knihovnu. Jistě někdo může namítnout, že chybí nějaký vývoj, vždyť kapela to drhne čtyři desítky let pořád stejně. Jenže v tomhle případě to nevadí. Díky za kapely jako IQ:60, které nezapomněly, z čeho vzešly a kde je jejich místo. A to platí i když "život je podvod a nemá to cenu.."