DYMYTRY – Pharmageddon

DYMYTRY jsou v současné době naprosto svébytný fenomén. Nepřehlédnutelní byli od vydání debutového alba „Neser“, od té doby jejich hvězda vytrvale stoupala. Se tři roky starým, do detailu propracovaným, energií a silnými skladbami našlapaným albem „Revolter“ sáhli tak vysoko, kam se drtivé většině domácích kapel nikdy nepodaří, svoji neotřesitelnou pozici potvrdili v rámci následného turné Monster Meeting. A tenhle vzestup je nevyhnutelně přivedl k otázce co dál.

Asi nelze jinak, než smeknout před odvahou a vervou, se kterou se DYMYTRY vyhnuli sázce na jistotu a začali se zaměřovat na přeshraniční cíle – angažmá křiklouna Alena Ljubiče, který na zahraniční misi má zastoupit (nenahraditelného) Prothea, převlečení „Revoltera“ do angličtiny (také vám tam čeština tak chybí?), jehož vydání se ujali AFM Records… A jako by ve stínu těchto kroků DYMYTRY vydali novinkové album „Pharmageddon“, které na kapelu tohoto formátu vychází až nezvykle nenápadně. Svým způsobem to nevadí, s fanouškovskou základnou, kterou mají DYMYTRY za zády, deska rozhodně prachem nezapadne. Co je však podstatné, alarmující rčení, že není dobré sedět na dvou židlích (obzvlášť v kontextu toho, že navázat na „Revoltera“ by i s jedinou židlí byla solidní výzva), se na „Pharmageddon“ chvílemi nevyhnutelně tlačí do podvědomí.

Pro domácí hřiště mají DYMYTRY dvě neotřesitelné jistoty. Jednak schopnost napsat ohromně chytlavé refrény, které i jinak nevýraznou skladbu dokáží vygradovat tak, že je snadné si prakticky kteroukoliv položku nového alba představit jako vděčnou součást koncertní playlistu, jednak lyrickou obratnost Prothea, která dává skladbám kapely nezaměnitelný rozměr a na „Pharmageddon“ táhne hlavní myšlenky hodně mrazivým a alarmujícím směrem. K tomu zcela neodmyslitelně patří silné riffy, živá energie, povedené melodie a moderní výraz, podporovaný elektronikou, byť kdesi v hloubce je stále cítit příjemně bigbítový domácký šmak. Z téhle konstelace vyčnívá monumentální zpracování skladby „Lidice“, jež náladově reflektuje ultrasilný „Chernobyl“ a jejíž mrazivé téma DYMYTRY podtrhli pohlcující atmosférou. Naplno se zadařilo u titulní houpavé „Pharmageddon“ s jedovatě alarmujícím textem, v uštěkané „Není nám souzený“, která je ideálním příkladem výše zmíněných jistot, a v závěrečné melancholické „Odpusť nám“. Opačné spektrum desky představuje fórek v podobě diskotékového úletu „V zemi krále Miroslava“, který zachraňuje Protheova lyrická zručnost, upracovanost samoúčelné „Černá je metal“ odlehčí drobný hostovský příspěvek Petra Jandy, a kovbojskou náladou načichlá „Jako indián“, jež zatahuje DYMYTRY intenzivně na území KABÁTŮ, na němž je však Vojtkova parta přece jen uvěřitelnější.

Do nebe nejde růst věčně a na minulém albu si na něj DYMYTRY sáhli. Nelze říct, že na „Pharmageddon“ mají tendence vtvořit jednovaječné dvojče „Revoltera“, byť je patrné (a pochopitelné), že to je směr, kterého se kapela drží, k čemuž přispívá i sytý zvuk z opětovné spolupráce s Kristianem „Kohle“ Kohlmannslehnerem. Trošku se tím kapela připravuje o moment překvapení (chtěl ho někdo?), zároveň však nenabídla tak ucelenou a ve všech bodech stoprocentně silnou kolekci, jakou bylo minulé album. Ale pořád to je víc než dost na to, aby svou suverénní pozici na domácí scéně s přehledem udržela.