Před půl rokem jste vydali v reedici debut „Thrash The Trash“. Splnila reedice vaše očekávání? To je zajímavá otázka! Reedici jsme dělali pro fanoušky, takže očekávání nejspíš splnila jim. Dlouhé roky jsme slýchali stesky po znovuvydání této legendární desky, zvláště v době, kdy vinyly a gramofony přichází do módy a obliby. Je pravda, že vinyly hrají jinak než digitál, já to můžu posoudit, jsem pamětník a uživatel obojího. Pro mě to bylo setkání s historií a mládím, připomínka starých časů. V kapele se ale díváme spíš dopředu, takže reedice nám život naruby neobrátila. Jsem rád, že i po třiceti letech přinesla velkou odezvu, byla druhá nejprodávanější deska měsíce a že jsme si mohli škrtnout jeden dluh. To vše díky společnému úsilí spolu s vydavatelstvím Supraphon, který desku kdysi také vydal, takže to propojení má i symbolickou hodnotu.
Teď přicházíte se „Schizofrenií“. Vrcholí tím oslavy čtyřiceti let existence Arakainu nebo budou následovat další speciály pro fanoušky?
Rádi bychom připravili nějakou ucelenou kolekci pro věrné sběratele, ale víme, že ne všechny desky budou mít takovou prodejnost a tím i návratnost pro firmu. To bude rozhodující při volbě, které desky budeme zkoušet distribuovat na trh. Určitě speciály budou a věřím, že se je podaří nasměřovat k výročnímu koncertu v O2 universu, aby doplnili vyvrcholení celého slavnostního roku.
„Schizofrenie“ je ve stejném rozsahu jako bylo CD z roku 1991. Znamená to, že i na vinylu budou ke slyšení skladby „Zlá křídla osamění“, „Hibernatus“ a „Iluzorium“?
Samozřejmě o tom rozhodnou technické parametry a obecně se předpokládá, že vinyly hrají se zárukou dobře do cca čtyřiceti pěti minut délky času. CD má délku cca šedesát minut, jestli si dobře vzpomínám, takže tím i odpovídám na otázku.
„Thrash The Trash“ měla bonusy v podobě skladeb z osmdesátých let. Na „Schizofrenii“ je jedenáct původních skladeb. Opravdu nezbylo něco z doby natáčení alba, co by fanoušci ještě mohli slyšet?
Obávám se, že už nic nenajdeme. Pokud někde něco zůstalo, bylo to na kazetách, které myslím vzaly dávno za své.
Jaké jsou rozdíly mezi původním vydáním a současnou reedicí?
Na první pohled viditelnou změnou je booklet v LP, ale nejdůležitější je novodobý mastering desky, i přestože má své limity v tehdejším mixu. Obsah vinylu i CD zůstává nezměněn. Mastering firma Supraphon pořídila opět ve Studiu Sono.
Bylo v době vzniku "Schizofrenie" cítit, že porevoluční euforie opadá nebo se všechno ještě vezlo na té samé vlně jako v době vydání „Thrash The Trash“?
Je dobré si uvědomit, že mluvíme o době před třiceti lety! Dívat se na tehdejší dobu a pocity s ní spojené dnešním pohledem není možné. Ale uvědomuju si, že recese kultury, o které je řeč, se naplno projevila hlavně o rok později, když nám nechala ještě vyprodat Lucernu k desátému výročí, ale obě desky tohoto období, tedy „Schizofrenie“ i o rok mladší následovník „Black Jack“ už byly poklesem zájmu zasaženy, protože prodeje klesaly na třetinové podíly. A pamětníci mi potvrdí, že obě desky určitě snesou stejná měřítka kvality jako náš debut.
ARAKAIN proocházel další část vývoje. Kdo prosazoval komplikovanější a techničtější skladby než na „Thrash The Trash“?
Vzhledem k tehdejší silné sestavě s navrátivším se sólovým kytaristou Mirkem Machem a novým talentovaným bubeníkem Štěpánem Smetáčkem se hudební vývoj dal očekávat. My jsme se rádi nechávali ovlivňovat instrumentálně náročnějším metalem, který jsme v té době poslouchali a tak jsme se i autorsky posouvali k aranžím nekomerčních struktur skladeb. Doba byla nakloněná pozorným posluchačům, kteří byli připravení na instrumentálně bohatý a zajímavý hudební obsah. Proto taková muzika mohla uspět a my byli dost populární na to, abychom si mohli dovolit, co jsme si usmysleli. Všichni tři kmenoví skladatelé, tedy Kub, Mach a já, jsme byli na stejné vlně. Takže naše pojetí bylo zcela spontánní.
Oproti debutu se změnila sestava. Jak velkou práci dalo přemluvit Mirka Macha k tomu, aby se vrátil?
Mirek kdysi kapelu opustil kvůli neshodám s autoritativním Alešem Brichtou a tak si užíval kolektivního pojetí profi kapely ALARM Miroslava Imricha. Občas jsme se s ním potkali na nějaké akci a věděli jsme, že moc nehrají, že ho to při studiu na vysoké škole moc nezabezpečí. Zatím nás nenapadlo ho přemlouvat zpět. Pak jsme se setkali na velkém festivalu ve Sportovní hale a já jsem ho vytáhnul na pokec. Ztratili jsme se na pivo v davu někde na tribuně, lidi, kteří nás poznávali, tušili, že se „něco kuje“. Podařilo se mi Mirka přesvědčit, že fungujeme pod novým profesionálním manažerem Slávkem Jíšou a že neshody s Brichtou nenastanou. Že také máme nového talentovaného bubeníka, se kterým nás tam viděl hrát ve čtyřech. Vzal si čas na rozmyšlenou a rozhodl se dát ARAKAINU druhou šanci. My byli šťastní a šli jsme směle k novým výzvám.
Připadal po odchodu Dana Kroba do KREYSONU v úvahu jiný kytarista než Mach?
My jsme si to představit nechtěli. Ale Mirek byl v angažmá jinde a neznali jsme jeho postoj. Zatím jsme hráli ve čtyřech, bylo to krušné období, ale nespěchali jsme s rozhodnutím.
Na bubenický post přišel po Bobu Vondrovicovi mladý Štěpán Smetáček. Proč právě on?
Školených a ještě k tomu talentovaných bubeníků do tohoto žánru v té době mnoho nebylo a dali by se možná spočítat na prstech jedné ruky, nerad se někoho dotknu (smích). Hledali jsme mezi rutinéry v kapelách, vypsali konkurz, na počet přihlášených si už nevzpomenu, ale pár desítek to jistě bylo. Po prvotním poslechu a nahrávce jich většina hned odpadla. Myslím, že měli za úkol zahrát "Amadea" a "Gilotinu". Na Štěpána Smetáčka jsem dostal doporučení od kamaráda, jazzového kytaristy Zdeňka „Krysy“ Fišera. Říkal, hele, to je talentovanej mlaďas, ten by to zahrál a určitě by se k vám hodil. Štěpán přijel na konkurz s tím neplacatějším virblem, co jsme kdy viděli, skladby se učil z walkmana ještě po cestě do zkušebny a pak ukázal, že jasně ví, co hraje a ještě má i harmonický přehled. To se později potvrdilo při aranžování třeba jeho „Zlých křídel osamění“, vystavěl všechny nástroje, včetně hlasů a celou kompozici přinesl v hlavě.
Smetáčkova práce na „Schizofrenii“ je legendární. Povedlo se dalším bubeníkům ARAKAINU přehrát skladby přesně tak, jak jsou v originále?
Ano. Díky tomu, že další naši bubeníci, jak Marek Žežulka, tak i Lukáš Doxa Doksanský, přišli ze stejné školy od profesora Veselého, měli i stejný styl a techniku. Když u sedmnáctiletého Marka nám to vyrazilo dech, tak prostě byl v té době nejlepší volba. Tahle generace započala éru nových mladých technických hráčů, kteří tu doposud nebyli, když mezi samouky se talent objevil jen zřídka a bubeníci se učili jen praxí, za pochodu. No a Doxa kruh po letech uzavřel.
V textu úvodní věci „Strážci času“ jsou patrné politické souvislosti. Bylo to vaše zúčtování s odcházejícím komunistickým režimem?
Tady se budu opakovat z jiného rozhovoru. My jsme nebyli kapelou jakýchkoliv protestsongů. Ostatně metal k politickým vyhraněnostem ani není úplně stvořený a nikdo to od něj nečeká. Na to byl spíš punk. U metalu vládne „peklo a pekelníci“ (smích). Ale naše postoje byly dostatečně známé, Brichta někdy v dlouhých proslovech na koncertech dával naše myšlení jasně najevo. Neburcovali jsme k revoltě, spíš jsme chtěli, aby lidi víc přemýšleli.
K desce jste natočili klipy „Kamennej anděl“ a „Gilotina“. Proč zrovna na tyhle dvě skladby a který z těch dvou považuješ za vydařenější?
V době, kdy se dostával rockový žánr do médií a dokonce občas i do televizních pořadů, byla tendence nevyděsit hned běžného posluchače, natož inzerenta na jeho oblíbené rozhlasové stanici nějakou palbou a proto bylo nejobvyklejší volit pro promo pomalejší skladbu. A jak si lze všimnout, takovou je pouze „Kamennej anděl“. Ale nemyslím, že by pro jeho volbu rozhodlo pouze toto kritérium. Skladba byla na dlouhou dobu stěžejní součástí našeho koncertního playlistu a ustupovat od kompozic tohoto typu se začalo až s nástupem jednodušších a komerčních pojetí českých koncertů. Jelikož firma vybídla kapelu k natočení i druhého klipu, došlo na protipól „Anděla“, což představovala rychlá a technicky nabušená „Gilotina“. Byla doba, kdy se Česká televize hodně podílela na vzniku i na uplatnění klipů, takže to byla živná půda pro jejich vznik. Hodnotit klipy nehodlám, ale je pravda, že „Anděl“ je určitě umělečtější a svojí ponurou náladou zajímavější. V „Gilotině“ je zase pěkná paní „Gilotina“ (smích).
O ARAKAINU se v osmdesátých letech tvrdilo, že dokáže přechlastat každou kapelu. Na „Schizofrenii“ je „hymna všech alkoholiků“ „Antikrist“. Je to důkaz toho, že se v ARAKAINU v té době pařilo stále stejně?
Tak to je pro mě překvapující tvrzení! (smích) Je pravda, že jsme se dokázali podívat na dno nejedné sklenice, ale kdo z rockerů bude tvrdit opak, tak lže nebo není rocker (smích). V náš prospěch hovořilo to, že jsme velmi hodně koncertovali, někdy i dvacet - pětadvacet koncertů do měsíce a to napomáhalo tomu, že jsme byli hodně vyhraní a sehraní, a nějaké pivo navíc nedávalo důvod k obavám. Byli jsme mladí a to se život kočíruje úplně jinak. Byli jsme v laufu a žili rychle. To se postupně podepsalo na hlasivkách Aleše Brichty a to už do života kapely začalo zasahovat. Přicházely první krize.
Na albu je znát příklon k techničtější hře. Byli v té době vašimi vzory stále METALLICA a SLAYER, nebo jste poslouchali i jiné, složitější kapely?
Podmínky vzniku repertoáru „Schizofrenie“ jsem už popsal. A tak můžu jen dodat, že ovlivněni jsme, jako každý český fanoušek, stále byli i těmi SLAYER nebo METALLIKOU, ale přicházely i progresívnější typy kapel, které jsme poslouchali, jako třeba kytarový projekt CACOPHONY, QUEENSRŸCHE, VOIVOD, SAVATAGE nebo třeba švýcarští CORONER, před kterými jsme hráli na Metalmanii v Polsku a úplně nás uhranuli.
„Schizofrenie“ nebyla tak komerčně úspěšná jako trhák „Thrash The Trash“. Bylo to podle tebe dané tím, že se otevřel trh a alba zahraničních kapel už byla volně dostupná?
No, úplně nevím, proč konkrétně to přišlo, ale prostě doba byla taková, lidi se víc soustředili na sebe a po počátečním nadšení z porevolučního uvolnění všeho začali více přemýšlet, kam se sebou a jak se o sebe v nové společnosti postarat. Bylo to poznat nejen na prodejních číslech, ale i na návštěvnosti koncertů. A samozřejmě otevření východního trhu západním kapelám, našim dosud nedosažitelným hrdinům, tomu přispělo rovněž. Také jsme už mluvili o náročnosti skladeb na desce, která nekopírovala mainstream.
Speciální turné k „Thrash The Trash“ a „Schizofrenii“ jste v minulosti už absolvovali, ale přímo se nabízí otázka, jestli si něco podobného nezopakujete, když konečně padly covidové restrikce?
Arakain se letos dožil čtyřiceti let svého funkčního věku a celý letošní rok věnujeme mapování toho nejpopulárnějšího, a tedy i nejočekávanějšího z našeho repertoáru. Právě jsme ukončili jarní 40 LETour1, které se setkalo s úžasnou odezvou, koncerty byly plné a lidi byli z koncertního scénáře nadšení. Podle čísla v názvu tušíš, že na podzim nás po festivalové sezóně čeká 40 LETour2, kde dojde řada na další pětadvacítku hitů a pilířů naší historie. Celá dramaturgie vyvrcholí největším koncertem v hale O2 universum v lednu 2023. Do té doby se věnujeme celé historii a nebudeme to zužovat na jedno poměrně úzké období. Ale jelikož jsme Thrash turné už jednou zopakovali s velkým úspěchem, tak nikdy neříkej nikdy. V příští roce bychom chtěli po čtyřech letech přijít na trh s novinkou, tak thrashoví fanatici si budou muset ještě počkat. Ale skladbám z prvních desek se nevyhýbáme ani na řadových koncertech.
Řada fanoušků považuje „Schizofrenii“ za váš naprostý vrchol. Jak se na album nahlížíš ty? Jako na vrchol nebo jako na další část vývoje ARAKAINU?
Já osobně to vidím jako další vývoj ARAKAINU, instrumentačně to nejspíš vrchol bude, ale kdo rozsoudí, zda to k vítězství v žebříčcích stačí? Nejspíš ne, to už se dneska ví. A tak je deska ceněná hlavně mezi ortodoxními fanoušky a pamětníky. A námi muzikanty.
Není jeden z důvodů, proč vydáváte „Schizofrenii“ také fakt, že původní vydání konkrétně téhle desky se dosud na Aukru prodávalo za těžké peníze, nezřídka i za více než deset tisíc korun?
O neuvěřitelných cenách desky na internetu víme, ale nebyl to ten důvod k její reedici. Jde tu vyloženě o fanoušky a sběratele, kteří desku měli a někomu věnovali, poškrábali, ztratili a neměli jakoukoliv možnost se k ní dostat znovu. A také pro ty mladší, kteří se s ní seznámili až prostřednictvím pamětníků z jejich desek a chtěli by si diskografii doplnit.
Nedávno vás opustil dlouholetý basista a stěžejní autor Zdeněk Kub. Je jeho nástupce Marek Loučka plnohodnotným členem ARAKAINU nebo je stále koncertním hráčem?
Pravděpodobně naše oficiální prohlášení zaniklo v propadlišti informací, ale Marek Loučka, který dříve hrával s FORREST JUMP, se na začátku roku stal právoplatným a řádným členem ARAKAINU. Několikrát v nedávné minulosti za Zdeňka Kuba zaskakoval a tak jsme měli možnost si ověřit jeho skvělou hudební erudici i lidský potenciál a rozhodli se pro „krok do známa“.
Vydali jste „Thrash The Trash“ a „Schizofrenii“, další na řadě by měl být „Black Jack“. Dojde i na něj či na další klasická alba?
Já bych si to moc přál, protože i mně chybí tahle trochu neprávem zapomenutá skvělá deska z roku 1992, když jsem kdysi všechny vinyly rozdal. O další strategii rozhodneme spolu s vydavatelstvím Supraphon po vyhodnocení prodejních čísel vůči nákladům na distribuci prvních dvou nosičů. Já věřím, že k tomu dojde, vše nasvědčuje tomu, že zájem o nedosažitelné desky je a ještě chvíli bude. A k tomu chceme přispět i repertoárem na letošních výročních koncertech a slavnostním narozeninovém koncertě v O2 universum ARAKAIN 40 let se všemi čtyřmi zpěváky 28. ledna příštího roku. Tam všechno vyvrcholí a chtěli bychom tam dostat i kompletní ARAKAIN Box všech řadových CD.
Autor: Pepsi Stone
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN