„Rock’n’roll není móda, to je dar…,“ tvrdí na svém novinkovém albu českobudějovičtí SEVEN. Potměšilec ve mně dodává, dar je to tehdy, když se to umí. Což je věc, kterou si u SEVEN s jejich výživnou diskografií, muzikantskou obratností i hudební nápaditostí snad nikdo netroufne zpochybňovat. Na tomto bytelném základu SEVEN postavili i novinkové album s lakonickým názvem „RNR“, na kterém nejdůležitější roli hraje (svým způsobem docela překvapivě) člověčina, radost a rocková pohoda. Z na první pohled žánrově nevybočujících písní je cítit, s jakou radostí a chutí je SEVEN tvořili, jakou do nich nacpali energii, přírodní písničkovost a chytlavost. Návykovost desky nevyleze hned na první dobrou, možná na tom má hlavní zásluhu důraz a kousavost, které SEVEN průběžně do desky pumpují, tak jako v adrenalinovém otvíráku „Myšlenky“ či v mrazivé dominantě „Smrt“ a jedovatém „Zlu“. Nevtíravě se však rozlézá po těle, čemuž napomáhá v kontextu se SEVEN až nezvyklá hravost, i odlehčení zaoceánského hard rocku, které se rozsvítí v titulní skladbě. Symbióza těchto dvou poloh, ideálně charakterizovaná houpavým „Pláčem andělů“ s hostujícím Honzou Toužimským je natolik vyvážená, že se u drtivé většiny skladeb přistihnete, jak se podvědomě pohupujete v bocích a ruka má chuť letět k nebi. V závěru se za sebou sejdou vláčné a náladově podobné pocitovky „Loučení“ a „Život“ (byť její nově zpracovaná verze je označena jako bonus) a tento tandem trochu zbrzdí drive předchozí přímočaré jízdy, ale sílu albu to neubírá. SEVEN nechtějí ohromovat, SEVEN na precizně zpracované desce chtějí bavit sebe i posluchače. A daří se jim to s odzbrojující lehkostí.