Vzhledem k tomu, že MORWËNA je na světě poměrně krátce, poprosím Tě o představení vaší kapely? Jsme z Brna a je nás šest - v čele stojí Zuzanka, vokalistka, která umí snad všechny vokální techniky na světě kromě jódlování. Rytmus nám dává bicmenka Yulia, která svoje umění předvádí i v deathmetalové kapele SENAMIRHA, a basačka Tereza. Na pozici kytaristky najdete Lucku, a celý tento ansámbl doplňuje houslistka Anka a já, growlující niněristka Verča.
Jak bys charakterizovala vaši muziku, jak to zní „když se dají dokupy housle s niněrou, ale není to folk metal“?
Naše hudba je směsice všemožných nejen metalových vlivů spojená sice s tradičními folkovými nástroji, ale vůbec na ně nehrajeme tradičně. Housle a niněra spolu hrají v synergii, a nejsou jen doplňkem, který stojí nad metalovým základem, ale jsou přímo jeho součástí. To všechno dokreslují velmi různorodé vokály a občasné growlové intermezzo.
Vašim zatím asi největším úspěchem je vítězství v soutěži o nejlepší cover, který pořádala kapela CELLAR DARLING. Byl impulsem k tomu se soutěže zúčastnit fakt, že vás s touhle kapelou spojuje užívání lidových nástrojů nebo máte k jejich muzice i jinak blízko? Nezkusili jste s nimi navázat i nějakou bližší spolupráci?
MORWËNA by bez CELLAR DARLING vůbec nevznikla! Já jsem začala hrát na niněru z velké části právě kvůli vlivu Anny Murphy a její touze experimentovat a posouvat niněru i mimo její folkové/folk metalové využití. Zvuk niněry miluju od doby, co jsem někdy v patnácti objevila ELUVEITIE, ale, což je možná trochu paradoxní, kromě této kapely nemám moc ráda folk/folk metal a neuměla jsem si tehdy moc představit existenci niněry v jiných žánrech. Ale když Anna Murphy začala posouvat hranice toho, co je s niněrou možné dělat, byl to pro mě impuls sehnat peníze, nechat si postavit nástroj, a začít to dělat taky. No, a u založení MORWËNY stála holka, která předtím hrála na basu v punkové kapele, ale chtěla začít hrát i jiný žánr. A v té době se k ní dostal song „Avalanche“ od CELLAR DARLING a hrozně se jí to líbilo, tak začala na sociálních sítích shánět lidi a zakládat podobnou kapelu. Zároveň jsem já v té době náhodou na svůj Instagram dala video, jak neobratně hraju nějakou melodii na svoji tehdy asi tři měsíce starou niněru, a ona ho tam náhodou viděla - se to tak neuvěřitelně sešlo - tak mě oslovila, jestli chci do kapely, a já jsem na to kývla. „Avalanche“ byl pak jeden z prvních songů, na kterém jsme se jako kapela začaly sehrávat. Tak když pak přišla ta soutěž, tak jsme se prostě musely zúčastnit! A když jsme pak vyhrály, byl to pocit, jako by se uzavřel nějaký kruh. Co se týče bližší spolupráce - ta určitě visí v éteru, ale nic konkrétního zatím neprozradím (smích)
Jak se podaří dát dohromady šestici dívek s podobným hudebním cítěním? Byl už prvotní záměr postavit MORWËNU tak, aby to byla čistě dívčí záležitost?
Prostě to tak vyšlo! (smích) Původně zakladatelka kapely oslovovala hudebníky bez ohledu na pohlaví, a náhodou zrovna ti oslovení chlapi řekli ne. (smích) Tak jsme se na počátečních schůzkách a zkouškách sešly jenom ženy, a bylo nás původně dokonce osm, ještě jsme měly navíc flétnistku a druhou vokalistku. Jak se ale postupně vyvíjela vnitřní vize kapely, rozhodly jsme se to čistě ženské složení vzít jako svoji přednost. A když pak některé členky kapelu z různých důvodů opustily (včetně její zakladatelky), náhradu jsme hledaly už jenom mezi ženami.
Cover „Avalanche“ vznikal v době, kdy byl v České republice přísný covidový lockdown, nesměly se překračovat hranice států, chvíli v ČR dokonce ani hranice okresů. A když lockdown začínal, spousta lidí si zvolilo izolaci se se svými rodinami, protože si snad nikdo nemyslel, že to potrvá tak dlouho. My jsme nebyly výjimkou, a protože nejsme ani jedna rodilá brňačka a rodiny máme všude možně, tak se stalo, že v době vyhlášení soutěže jsme byly různě roztroušené a uvíznuté. Nejdál houslistka Anka, až daleko na východě Slovenska. Jak to situace dovolila, všechny jsme se postupně vrátily do Brna, protože tu studujeme nebo pracujeme, a teď fungujeme jako každá druhá kapela a vidíme se na zkouškách každý týden.
Řada kapel dneska dává přednost vydávání jednotlivých singlů před ucelenou kolekcí. Vy jste zatím představily dva singly. Budete tímhle způsobem pokračovat i nadále nebo je v plánu po sobě někdy zanechat nějaké album?
Určitě se přikláníme víc k vydání ucelenějšího celku, než jen vypouštět jednotlivé songy, ale ještě jsme si neřekly finální slovo - je tam spousta proměnných, které se musí vyřešit. Já osobně chci vydat album, líbí se mi, že se jím dá sdělit víc, než jen singlem. To, o čem songy jsou, jak po sobě následují na albu, jak se mění kadence v průběhu alba, to jsou všechno možnosti, jak něco sdělit, které singly prostě nemají.
Čerstvý singl „Glass Cellar“ se námětově týká traumatu ze sexuálního násilí. Jaký jste na něj měly ohlas, oslovilo tohle téma vaše příznivce?
Měly jsme na něj super ohlas, spousta lidí si chválila, že „Glass Cellar“ pojmenovává problém, o kterém všichni víme, že existuje, ale v metalu není moc komunikovaný. Já, a spousta lidí kolem mě, milujeme metal kromě jiného i proto, že se v něm bez skrupulí mluví o těžkých tématech a zlých věcech, ale protože je pořád ještě velká většina metalových hudebníků a autorů textů mužského pohlaví, mluví se hlavně o problémech z mužské perspektivy. Tak jsem moc ráda, že máme možnost metal obohatit víc o perspektivu ženskou a mluvit i o problému, který se statisticky týká hlavně žen.
Je pro vás text důležitou součástí písně? Jaká další témata MORWËNU oslovují? Neláká vás některou ze skladeb otextovat v mateřštině?
Text vnímáme jako velmi důležitou součást písně - já osobně bych řekla, že je text stejně důležitý, jako hudba, minimálně v případě MORWËNY určitě. Chceme naší hudbou mluvit o konkrétních těžkých tématech, chceme mít slova jako nositele informace a hudbu jako nositele emoce, a předat našim posluchačům obojí. Tématicky vycházíme hodně ze svých osobních traumat a životních těžkostí, ale rády si i třeba klademe těžké životní otázky - například v songu „Euthanasia“, který můžete slyšet na našich koncertech, se ptáme, kdo je větší sobec - zda člověk, který trpí a přeje si umřít, ale nechal by tu tak své blízké, nebo člověk, který nechce tomu trpícímu dovolit odejít, protože ho má rád a nechce o něj přijít. Otázka na mateřštinu je trochu vtipná, protože to jsou pro nás hned tři jazyky podle toho, koho se zeptáš: čeština, slovenština nebo ruština. Ale ani jeden jazyk nás spíš neláká - je nám dobře v angličtině. (smích)
První koncert jste odehráli letos v dubnu, v době kdy jste zároveň zveřejnily svůj první singl. Co v tuhle chvíli MORWËNA na svých koncertech nabízí, na co bys nalákala posluchače na vaši show?
Na různorodou, originální, a občas trochu divnou hudbu. Navíc naše koncerty momentálně nabízí větší repertoár písní, než najdete na našem Youtube nebo Spotify - přijít na koncert je tak jediný způsob, jak si poslechnout víc MORWËNY. A vůbec, jsme snad jediná kapela minimálně u nás, která má growlující niněristku, a to se prostě vyplatí vidět a slyšet! (smích)
S jakými ambicemi jste MORWËNU zakládaly, co z nich se vám již podařilo splnit a čeho by si s kapelou ráda dosáhla?
MORWËNA to v tomhle měla obráceně, než asi většina kapel - nejdřív se dali dohromady lidi, a až pak se začalo řešit, co se bude dělat a jaké máme vlastně ambice a kam by ten projekt měl směřovat. Což nebylo úplně ideální, ale teď už v tom myslím máme jasno - chceme být nejlepší ženská kapela u nás! Já osobně mám velký sen zahrát si na jedné akci společně s CELLAR DARLING a s projektem Michaliny Malisz Lyrre - metalové niněry společně na jednom pódiu. (smích)
Facebook MORWËNA
Původně zveřejněno na METAL FOREVER & METAL MAN