DONOR mají za sebou první desetiletku. Které ze zážitků a událostí považujete za nejdůležitější při budování současné formy a podoby kapely?Mira: Myslím si, že každý rok nám něco přinesl, abychom se mohli postupně rozvíjet. Zjistili jsme, jak to dělají větší kapely, od kterých jsme se v mnoha ohledech přiučili. Nejen jak to dělají na pódiu, důležité pro mě bylo zjištění, jak jim funguje celková organizace a profesionalita i mimo pódium. A za úplně nejdůležitější považuji uplynulé dva roky, kdy se udála poslední personální změna a všechno si sedlo. Jasně jsme si na základě nabytých zkušeností určili role a ty od té doby plníme.
Michal: Jednoznačně nejdůležitější bod zlomu je příchod nového kytaristy, který do kapely vnesl svěží vítr. Zároveň se mi tím rozpletly ruce při skládání. Teď všichni táhneme za jeden provaz. Když píšu hudbu, předem vím, že není nikdo, kdo by mi házel klacky pod nohy. Cítím, že mám absolutní podporu a důvěru od všech členů. Další posun byl vždy i po tom, když jsme hráli s kapelou, která nám nakopala prdel v hudebních nápadech, pódiové prezentaci nebo v použití zajímavých technologií. Co vás nejvíc oslovuje na melodickém heavy metalu osmdesátých let? Co byste z téhle doby rádi zažili a co vás naopak nejvíc těší na tom, že doba přece jen pokročila a možnosti jsou v současné době tak odlišné od metalového dávnověku?
Michal: Pro mě je heavy metal osmdesátých let velkou inspirací v melodiích, kytarových dvojhlasech a agresivním zpěvu. Na té době mě nejvíc láká jakási nespoutanost v lidech, rebelie a chuť si užívat každý moment na koncertě. Rozhodně bych chtěl zažít alespoň jeden koncert, jakých starší muzikanti mají za sebou plno, když mi vypráví své zážitky.
Mira: Toto období mě v mých začátcích oslovilo hodně, ujížděl jsem na IRON MAIDEN a dodnes rád zhlédnu nějaký dokument o jejich začátcích a následné cestě ke slávě. Baví mě sledovat kapely, které v té době hrály v klubech jako my teď a dnes vyprodávají stadiony. Poslouchat muzikanty, jak zapáleně tehdy mluvili o tom, jak kapelu posunout, a skutečně to dokázali, je pro mě hodně inspirativní. A také zájem lidí o metalovou muziku tehdy, to se dnes mladým kapelám nepoštěstí. Naopak možnosti jsou nesrovnatelné, festivalů a příležitostí k hraní je nyní hromada. Stejně tak je patrný rozdíl v nahrávání desek, možnostech propagace kapely a mnoha dalších ohledech. V době, kdy tahle hudba naplno začala hýbat světovou scénou, jste nebyli na světě. Co vás k tomuto stylu přivedlo, dokážete oslovit mladou generaci fanoušků nebo tvoří většinu příznivců pamětníci, kteří mají tenhle styl muziky v krvi?
Mira: Ke mně to přicházelo tak nějak postupně, opravdu plynule jsem šel od klasického rocku až třeba k death metalu. V začátcích se na mně ale určitě podepsal vkus mého táty, který mi do uší nacpal DEEP PURPLE nebo QUEEN. A co se týká fanoušků, máme to v rovnováze. Na koncertech jsme spíše o něco mladší než publikum, na internetu nás zase sledují i dnešní teenageři, kteří na akce teprve začínají chodit.
Michal: Pocházím z hudební rodiny, kde každý na něco hrál. Začínal jsem na základní škole na klavír. Hodně často jsem chodíval na zkoušky kapel, ve kterých hrála moje maminka nebo strýc Ivan. Později jsem také chodil na koncerty INTOLERANCE a dalších místních kapel, s chutí sledoval muzikanty a snil o tom, jak jednou budu taky hrát. Po Ivanově smrti jsem se začal učit hrát na jeho kytaru a převzal tak pomyslnou štafetu. Tím mě metalová hudba naprosto pohltila. Při porovnání vaší eponymní prvotiny a letošního alba „Devět křížů“ je jasně patrný celkový progres kapely. V čem se změnil váš přístup a postupy umožňující tak hmatatelný růst?
Mira: Asi je to tím, že jsme si opravdu všichni dohromady uvědomili a vyjasnili, co chceme, a snažíme se k tomu přistupovat, jak nejlépe dokážeme. Dřív to tam nebylo, vždycky byl někdo naladěn jinak, a to prostě není ono.
Michal: Debut i novou desku jsme si nahrávali a produkovali sami. Tehdy jsme neměli peníze na profesionální nahrávací studio, tak jsem se naučil nějaké základy. Začali jsme nahrávat, aniž bychom měli zkušenosti a potřebné technologie. Časem jsem nasbíral zkušenosti od známých studií a lidí, kteří se nahrávání věnují. Nashromáždil jsem velké množství různého softwaru a techniky, a tak jsme natočili druhé album. Za velmi důležité na celkovém růstu osobně považuji také to, že máme dost času všechno probrat, nikdo na nás netlačí, můžeme procházet i ty nejmenší detaily a postupně nahrávky pilovat. Michale, jsi na desce prakticky výhradním autorem skladeb. Jak se rodí nové věci DONOR, potřebuješ k nim nějaké speciální prostředí či impulz, čím se necháváš ovlivňovat?
Michal: Ovlivňuje mě většinou to, co právě poslouchám. Vždycky jsme se snažili mít album různorodé, a za dobu, co album vznikalo, jsem si poslechl obrovskou porci nejrůznější hudby, která mě v ten moment více či méně inspirovala. Mimo metal miluju soundtracky, lidovou hudbu i všelijaké etnické prvky, které potom vkládám v nejrůznějších podobách i do našich písniček. Nové věci se rodí poměrně náhodně, prostě čekám, až přijde nápad. Rozhodně to není tak, že se sejdeme ve zkušebně a po deseti hodinách z nás něco vypadne. Klukům předkládám skladby až v téměř finální podobě, za kterou si můžu stát. A co se týká nějakého speciálního prostředí, tak to nepotřebuji, ale určitě je pro mě velmi důležité pochopení rodiny, že jsem zkrátka tři roky zavřený ve studiu a něco tvořím a moc nekomunikuji.
Mira: Mám rád naše následné sedánky, kdy mě Michal přizve, abychom si spolu poslechli jeho výtvory. A zpravidla i zdánlivá blbost to zase trochu posune blíž k úspěchu, kdy buď něco změníme, nebo se ujistíme, že je to správný směr. A samozřejmě – bez rodinného zázemí by tohle možné nebylo. Kdybyste měli charakterizovat desku „Devět křížů“ a svůj aktuální vztah k ní, co pro vás tahle deska znamená?
Michal: Pro mě je to jako vlastní dítě. Jakýsi odkaz, který tady po sobě zanechám. Písničky, které budou moci poslouchat i další generace. Ale především je to album přesně takové, jaké jsem si kdysi dávno vysnil.
Mira: Jde o hmatatelný důkaz, že to opravdu všichni myslíme vážně. Udělali jsme vše skutečně, jak nejlépe jsme dokázali. Je to propagace kapely, za kterou si všichni stojíme a kterou chceme dostat co nejdál. Z alba na mne nejsilněji působí obě skladby, dotýkající se historických reálií, ať už jde o legendu o událostech u obce Lesní Hluboké nebo píseň o Marii Antoinettě. Myslíte, že historická témata jsou pro tuhle hudbu ideální, nosná? Je nějaké období, které byste měli chuť zpracovat?
Mira: Myslím, že historie se k metalové hudbě rozhodně hodí. Nerad bych tvrdil, že jde o hlavní téma našich textů, ale rozhodně se z ní dá načerpat mnoho inspirace.
Michal: I ve skladbě „Posel Smrti“ jsme zpracovali jednu místní legendu o hradě Brumov, který byl vypálen Turky. Historická témata se jistě pro metalovou hudbu hodí, ale texty z historie píšeme spíše proto, že ji máme rádi a zajímáme se i o nejrůznější báje a pověsti. Deska by se dala charakterizovat i jiskřivým spojením nadýchané melodičnosti a důrazu, což dokonale charakterizuje skladba „Lež je strach“. Je tohle spojení pro tebe přirozená věc nebo při skládání experimentuješ a hledáš jejich optimální propojení u každé jednotlivé skladby?
Michal: Tohle propojení je pro mě zcela přirozené. Nijak nad tím nepřemýšlím a nic nehledám. Skladby píšu co možná nejpřirozeněji, tak jak to zrovna přichází. Určitě si neřeknu: teď tady musí být nějaká silná rytmická pasáž! Buď mi to tam přijde, nebo ne. V písni „Až jednou“ jste došli až k jakési moderní podobě metalu, ovlivněného taneční scénou. Je tenhle trend směrem, který lze od DONOR očekávat ve větší míře?
Mira: Nemyslím si, že bychom zrovna my šli touto cestou. Zařazení „Až jednou“ na album má důvod v tom, že je odlišná a pro posluchače zpestření. Celkově jsme chtěli, aby si deska zachovala kontrast mezi skladbami. Lyrická stránka vaší tvorby není úplně polopatická, byť nepracuje s nějakými jinotaji. Je to cíl nechat posluchači prostor pro to, aby si v textech našel to „svoje“?
Mira: Určitě chceme, aby text nabízel prostor pro představivost. Chtěl bych poděkovat i lidem mimo kapelu, kteří s námi při otextování některých skladeb spolupracovali.
Michal: Je to přesně tak. Mám rád texty, které nejsou jednoznačné a každý si v nich může najít něco pro sebe. Deska má velice povedený zvuk, pod kterým je podepsaný Roland Grapow. Je finální zvuková podoba čistě jeho dílo nebo jste měli jasnou představu, jak by měla deska znít, a Roland dostal přesné zadání, co od něj vyžadujete?
Michal: Deska přesně splňuje naše představy. Každý nástroj zní tak, jak jsme chtěli, aby zněl. S Rolandem jsme spolupracovali již dříve, a tak našemu mixu dodal správnou třešničku, která tomu chyběla. Na první pohled zaujme obal alba, jasně korespondující s námětem titulní písně. Řešili jste s Janem Yrlundem, který je jeho autorem, okolnosti samotné legendy, co ho přesvědčilo k tomu, aby si přidal DONOR do svého portfolia?
Mira: S Janem jsem hlavně na začátku komunikoval poměrně hodně. Představil jsem mu kapelu, prozradil, co chystáme, a on kývl. Souběžně jsme točili i klip na „Devět křížů“, a tak jsem mu hned poslal i nějaké fotky z natáčení a samozřejmě došlo i na samotnou legendu, o kterou se velice zajímal. Zpracovali jsme skicu, podle které se dořešilo, jaké objekty na artu budou, ale pak to bylo hlavně v jeho režii. Poslal nám první výtvory a potom už jsme to směrovali k cíli ve stylu kosmetických úprav celého bookletu, změny barev anebo fontu písma. Jaké jsou vaše muzikantské cíle? Dělat hudbu, co se vám líbí, stát na pódiu, žít jako rocker?
Mira: Cíle musí být postupné, avšak stále vyšší. Nevíme, kde se to zastaví, nicméně vzestupnou tendenci máme, a to mě moc těší. Stát na pódiu a předávat si s lidmi energii je nádherný pocit, a tak bych to rád zažíval častěji. Stejně jako když si fanoušci přijdou pro podpis a vzájemně si poděkujeme. Oni nám za koncert a my jim za podporu.
Michal: Já jsem nikdy neměl nějaké přehnané cíle, jako stát na místě METALLIKY a podobně. Vím, kolik úsilí stojí hrát v dnešní době i na menším fesťáku. Můj cíl je hlavně hrát a dělat hudbu, která se líbí jak mně, tak fanouškům. Není lepší pocit než stát na pódiu a vidět lidi dole zpívat a pařit na věci, které jsou naše vlastní. Diskografie:
2018 - Donor
2022 - Devět křížů
Sestava:
Jožka Fritschka – zpěv
Michal Banovský – kytara
Miroslav Husek – kytara
Mira Šipula – baskytara
Roman Mužikovský – bicí Facebook DONOR