Kde vznikl prvotní nápad se k albu vrátit a připravit reedici? Co se ti vybavilo, když jsi všechny skladby opět slyšel pohromadě v novém hávu? Přepadla tě nostalgie?Těch důvodů bylo více. Především to byla poptávka po dávno vyprodaném albu, které vyšlo tehdy pouze na CD, a zároveň byla vyslyšena i touha fanoušků po vinylu. No, a když se to sešlo s kulatým, dvacátým výročím, bylo rozhodnuto. Začal jsem prohrabávat archiv a našel asi tři druhy mixu tohoto alba a jeden z těch dříve nepoužitých se mi zdál hodně dobrej, měl nepatrně dravější charakteristiku zvuku, než jaký byl kdysi použit na CD, a i jiné pořadí skladeb. Byl jsem z té verze tak nadšen, že jsem se ji rozhodl použít pro reedici a vydání na LP. Jak dnes vlastně vnímáš tenhle materiál? Považuješ ho svým způsobem za zlomové album?
Dá se to tak říct, poprvé jsme nahrávali ve velkém a profesionálním studiu. Album zní kompaktně, zajímavě a asi se ho prodalo taky nejvíc. Pro reedici jste vybrali zmíněný formát LP. Byla pro vás tahle platforma jedinou možnou a akceptovatelnou formou?
Jedinou akceptovatelnou ne, ale jednou z hlavních příčin byla poptávka po vinylu. A proto jsem moc rád, že díky domácí firmě Nasphyr se podařilo realizovat asfaltové LP! Album vyjde koncem roku také na kazetě. Kromě klasického počtu je na LP i bonus „In-Strum-Mental!“. Čí to byl nápad?
Při poslouchání archivních verzí mixu jsem objevil tuhle instrumentálku, na kterou jsem úplně zapomněl, že byla natočena, a nechápal jsem, proč jsme ji tehdy nepoužili. Zní skvěle a bylo okamžitě rozhodnuto, že ji na reedici dáme jako bonus, protože původně na albu být měla, ale z neznámých důvodů se tak tehdy nestalo... Album celosvětově rozšířili Lost Disciple, což vám asi otevřelo mnoho bran a dveří. Jak jste nastalý boom a zájem vnímali vy sami v kapele?
Bylo to už v pořadí druhé album, které vyšlo u Lost Disciple v USA, a říká se, že pro každou kapelu je druhé album svým způsobem přelomové a zásadní; tady to asi sedlo taky. PANDEMIA byla už od prvního alba v jednom zápřahu a byl to asi přirozený výsledek tvrdý práce. S kapelou jsme makali a neustále koncertovali. Ale vydavateli jsme vděčný za to, že jsme si díky nim mohli dovolit opravdu drahé studio, a i velké evropské turné. Člověk je tvor závistivý, otočil se k vám někdo zády, když se vám začalo dařit?
Projeli jsme více než třicet zemí světa, ale bohužel s tímhle nešvarem jsme se setkávali jen v naší rodné vlasti a asi o to víc nás to mrzelo, ale nic víc se s tím nedalo dělat... Album se nahrávalo analogově, což už není moc „in“. Bylo to tehdy vaše přání, nebo byli ve studiu Propast tímhle směrem zaměření?
To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme chtěli nahrávat na klasickej pás do analogu – zachytit takovou tu živočišnou divokost soundu, což se nám myslím povedlo. Přece jenom na začátku milénia už to nebylo moc standardní a všechna studia od toho upouštěla (i když teď se to zase vrací), ale my to tak chtěli... Studio Propast u Petra Jandy jsme si vybrali i proto, že jsme věděli, že je tam možnost nahrávat jak analog, tak digitál, i to kombinovat. A navíc se nám líbil zvuk desek KRABATHOR a ARAKAIN, kteří tam nahrávali dávno před námi. Album „Personal Demon“ vyšlo licenčně i v Jižní Americe, což byl asi zásadní moment pro vaše turné po tomhle žhavém kontinentu. Je to tak?
Ano, bylo to tak, licenční vydání v Jižní Americe odstartovalo i koncertní nabídky na tomto kontinentě. Ozval se nám tour manažer z Jižní Ameriky a nabídl nám turné po celé Latinské Americe. Tam jsme pak odjeli dvě dlouhá turné. Jedno na podporu desky „Personal Demon“ a druhé k „Riven“. Když vám přistála tahle nabídka na stole, jaké byly vaše první pocity? Váhali jste s účastí?
Vůbec, ani minutu jsme neváhali a okamžitě po té nabídce skočili! Věděli jsme hned, že to je jedna z nabídek, které se neodmítají, a zároveň jsme si uvědomovali význam takové mise. I když pak ve finále byl dopad toho turné pro kapelu asi 100x větší, než jsme si předtím uvědomovali. Co jste od této jihoamerické anabáze očekávali a jak se vaše očekávání naplnila či naopak nenaplnila?
Já musím neskromně přiznat, že očekávání byla několikanásobně překonaná úspěchem i zážitky. V mnoha zemích jsme byli i vůbec první mezinárodní metalovou kapelou, co tam kdy hrála! Do té doby tam samozřejmě jezdily mega kapely jako METALLICA nebo JUDAS PRIEST, ale spíše jen do Brazílie (Rio) a Argentiny (Buenos Aires), a my byli takoví blázni, že kromě takovejchhle klasickejch destinací jsme jezdili třeba do Chile, Peru, Kolumbie, Venezuely, Nikaraguy, Hondurasu, Salvadoru, Kostariky, Uruguaye atd. Každému je asi jasné, že tamní fanoušci jsou úplně někde jinde než „klasický“, leckdy znuděný Evropan. Jak jste si vše užili? Šlo vám v některých momentech o kejhák?
Těch horkých momentů bylo více, třeba v ekvádorském hlavním městě Quitu na náš koncert dorazilo přes 800 lidi a ty, co se tam nedostali, rozháněli policajti se štíty a pendreky. Někde v Kolumbii třeba na konci koncertu naběhla do sálu zásahovka a rozháněla fanoušky slzným plynem, protože jsme přetáhli policejní hodinu, no a samozřejmě jsme se nadejchali i my a utíkali zadním východem ven... V San Salvadoru jsme při noční procházce městem běžně slyšeli přestřelky. Bylo veselo a o napínavé zážitky nebyla nouze... Bylo všechno organizačně dotažené, nebo se našli i promotéři, kteří s vámi chtěli vyjebat?
Převládaly ty lepší koncerty, ale samozřejmě se objevily i problémy, jak technické, tak finanční, a náš tour manažer a roadie se někdy opravdu zapotili, aby vše proběhlo v pořádku. Třeba v Brazílii, Venezuele, Argentině bylo vše na úrovni, na jakou jsme zvyklí třeba z Německa, naopak ty menší a chudší země jako Nikaragua, Peru, Salvador byly někdy jedno velké dobrodružství. Určitě máte nějaké pikantní zážitky, ať už pozitivní nebo ty ne úplně pohodové. Jaká atmosféra tedy převládala?
Jednoznačně převládají jen ty dobré a pozitivní zážitky. Přestože turné bylo dlouhé a náročné a přejezdy mezi jednotlivými městy vražedné, až tisíce kilometrů denně, nikdy jsme neztráceli dobrou náladu, a i tu největší únavu nám vynahradili fans na koncertech a autogramiádách. Třeba v hlavním městě Chile, v Santiagu, nás před koncertem přišel přivítat český velvyslanec a pozval nás na večeři do luxusní restaurace a zaplatil nám i lepší hotel, než jsme měli, kontaktoval ho prý místní pořadatel a on byl nadšenej, že přijeli „český rockeři“ do Chile, protože naposledy tam prý před náma hostil jen Pražskou filharmonii... (smích) Co tamní fanynky? Jsou náruživé po všech směrech?
Přesně jak jsi řekl, jsou opravdu náruživé po všech směrech, co ti budu povídat, hubený kluci o dvacet let mladší než teď a 2,5 měsíce na turné v kuse na druhé straně zeměkoule, kde jsou jedny z nejhezčích holek na světě… Čtvrt roku na turné je přece jenom kus života, to druhé turné trvalo už jen měsíc a půl, to jsme byli za chvíli doma! Ve Střední Americe byla atmosféra asi hodně podobná té jihoamerické, nebo se mýlím?
Bylo to stejný, možná tu byly reakce fans ještě divočejší, protože tam do těch států opravdu skoro nikdo nejezdí, a tak jsme byli za exoty, lidi byli rádi a opravdu vděčný, že jsme tam přijeli zahrát, a odezvy na koncertech byly až frenetické. Když jste turné ukončili, měli jste pocit, že vás ostatní kapely, promotéři, firmy atd. berou mnohem vážněji? Vznášeli jste se na obláčku?
Na žádném obláčku jsme se nevznášeli, ten vzestup a zájem byl pozvolný a přirozený vzhledem k práci, kterou měla kapela za sebou. Zvýšený zájem panoval hlavně v médiích, a to i těch nemetalových, což bylo super... Právem se tedy očekávalo, jakým stylem navážete na přelomové „Personal Demon“. Jak bys tedy charakterizoval následovníka „Riven“?
Deska „Riven“, která přišla tři roky po „Personalu“, byla trochu jinde, techničtější a určitě náročnější na poslech, velkej krok dopředu, na kterém má hlavní podíl kytarista Alex. Zatím poslední album „At the Gates of Nihilism“ jste vydali před pěknou řádkou let. Kde je zakopaný pudl, že fanoušek nemá na talíři něco čerstvého?
Těch důvodů je více, velké rozpočty vydavatelů na nahrávání, na které jsme byli zvyklí, jsou už při dnešních prodejností pryč, a navíc se také změnila i sestava, do kapely se vrátil původní kytarista Alex, a až před časem jsme dostali chuť na nové skladby – a to se teď děje. Jsou téměř hotové dvě nové a s jednou, jako singlem, bychom rádi šli ven ještě před koncem roku. Jak se bude vyvíjet dál novej materiál, zatím nemůžu říct... Podle tvých informací se do kapely vrátil původní kytarista Alex a začínáte zkoušet koncertní old school set. V jaké fázi se nyní nacházíte?
Ano, Alex je zpět a na podzim vyjedeme s programem složeným z prvních tří desek, „Spreading the Message“, „Personal Demon“ a „Riven“. V kapele máme nového, mladého a velice talentovaného bubeníka Jakuba Bayera, který kapelu neuvěřitelně nakopl a staré skladby tak znějí ještě lépe a svěžeji! Jak jste na tom s koncertními aktivitami obecně?
Po čtyřleté koncertní pauze se vracíme na pódia a moc se na to těšíme! Diskografie:
1999 - Spreading the Message
2003 - Personal Demon
2005 - Riven
2009 - Feet for Anger
2015 - At the Gates of Nihilism Sestava:
Jiří Krš – vokál
Alex Marek – kytara
Jarda Friedrich – baskytara
Jakub Bayer – bicí Bob Zelenka