ARAKAIN - 25 let štvanice na Amadea

Millenium (Brána iluzí)

 

Wolfgang Amadeus Mozart byl geniálním skladatelem a předním představitelem hudebního klasicismu. V šesti letech měl první vystoupení a v jedenácti zkomponoval první operu. Je autorem více než šesti set skladeb a desítek symfonií, instrumentálních koncertů, serenád, mší, árií a oper. Jeho dílo obdivoval celý svět, mnohé jeho skladby zlidověly a dnes je zazpívá každé děcko. Za všechny jmenujme melodii z „Malé noční hudby“, která se dá nazvat hymnou klasicismu a vážné hudby vůbec. Co to má společného s ARAKAIN? Kromě toho, že si tato legenda českého metalu vetkla Mozartovo druhé křestní jméno do názvu jedné z nejslavnějších skladeb, byli ARAKAIN první kapelou, která v bývalém Československu šířila heavy- a thrashmetalové poselství a jejíž písně na domácí půdě zlidověly jako Mozartova „Malá noční...“. Zároveň byli jednou z prvních metalových kapel, jíž se povedlo vydat album – legendární „Thrash The Trash“ – které otevřelo bránu iluzí a prorazilo cestu dalším skupinám, jež o velkém vinylu prozatím jen snily. ARAKAIN jim doslova vydláždili cestu, kterou by staří Římané nazvali „via metallica“, k vyjádření názorů a uvolnění uměleckého přetlaku. Podrobnou historii naleznete ve výborné knize „ARAKAIN – 20 let natvrdo“, následující řádky jsou tedy spíše zhuštěným výběrem než uceleným dějem. Stejně jako v aréně Kolosea cedilo během staletí krev bezpočet otroků cvičených k boji pro pobavení senátorů a římského lidu, prošla i sestavou ARAKAIN za uplynulé čtvrtstoletí slušná řádka členů. Někteří způsobili na štítu kapely jen nepatrné šrámy, jiní po sobě zanechali hluboké jizvy nesmazatelné časem. A tři z nich bojují v aréně ARAKAIN dodnes. My si je teď všechny stručně představíme v roli hudebních gladiátorů, jejichž zbraněmi nebudou ani krátké meče a štíty, ani trojzubce a sítě, nýbrž kytary, baskytary, bicí, zpěv a texty. Zaujměte svá místa, senátoři, teď začne boj, už vchází do arény...

 

Gladiátoři (To jsme my, strážci času)

 

Za „tátu ARAKAINu“ je považován Jirka Urban. V deváté třídě se seznámil se španělkou a začal trénovat na písničkách country souborů ZELENÁČI a PLAVCI, ale i folkařů Hutky, Mišíka či Kryla. Jirkovy začátky tedy příliš neukazovaly na budoucnost rockera, jako studenta jej však začaly oslovovat nahrávky SWEET, SLADE, NAZARETH, BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN a dalších, kouzlu jejichž muziky podlehl a začal se ubírat správným směrem. Seznámil se i s lidmi okolo zakázaných THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE a náročnější muzikou KING CRIMSON, PINK FLOYD a GENESIS. Oslovila ho i avantgardní samizdatová literatura, tvrdě potíraná komunistickým režimem. S tím souvisely i Jirkovy zkušenosti s v té době dostupnými drogami, které jej však naštěstí nestáhly na dno. Jeho velkou klikou byla láska k hudbě a touha založit kapelu, s níž by dosáhl něčeho víc než jen prázdného tlachání nad batalionem vypitých půllitrů. Přes tehdejší přítelkyni a budoucí manželku se seznámil s Alešem Brichtou. V jejich setkání zprvu vystupovala zákeřná lady Nesympatie, neboť Aleš svým sebevědomým vystupováním a tmavými brýlemi Jirkovi připadal jako samolibý frajer; zároveň však nemohl přehlédnout jeho charisma a auru vůdce smečky. Aleš tou dobou hrál na kytaru a zpíval v kapele APAD. S Jirkou je pojily hudební kořeny a inklinace k nastupující NWOBHM. Prvotní antipatie přerostly ve spolupráci, když krátce nato, co Jirka APADu dohodil bubeníka, kterým byl Mirek Nedvěd (později první bubeník ARAKAIN), stal se sám jejich novým kytaristou. Aleš později prohloubil pouto s Jirkou Amorovým zásahem, neboť se oženil s mladší sestrou jeho manželky. Zatímco Jirka působil před ARAKAIN pouze v APADu, vystřídal Aleš kromě školních souborů i amatérské kapely DESTRUKCE, KENTAUR či PROJEKTIL. Rozený textař se snadno rozpoznatelným stylem vyznačujícím se souhrou útočnosti s procítěností a svérázným humorem. Nikdy nezapadal do plytkých metalových klišé a dokázal i banálnímu příběhu dodat nevšední šmrnc a náboj, díky čemuž spousta skladeb ARAKAIN zlidověla. Měl pifku na nešvary společnosti a politiků a dar tít do živého, aniž by dotyčné urazil, což dělá z mnoha písní ARAKAIN gentlemansky šarmantní, přesto kriticky ostré protest-songy. Byl rozeným frontmanem. Jeho tmavé brýle mu doporučil oční lékař, on je však elegantně zapojil do své image. (Nebyl sám, původního bubeníka VENOM Abaddona bez tmavých skel dodnes téměř nikdo z fanoušků nezná.) Pěvecky totální samorost s přirozeně drsným hlasem, díky čemuž získal jeho zpěv nezaměnitelné charisma, jehož stigma nedokázal vymazat ani školený zpěvák Kolářova formátu a nedokáže to nejspíš ani současný vokalista Honza Toužimský.

Zatímco měli ARAKAIN peripetie se zpěváky až v posledních letech, s kytaristy si tyto rošády odbyli v úsvitu kariéry. (V úplných začátcích dokonce fungovali se třemi kytarami, Aleš se však záhy soustředil čistě na zpěv.) Prvním druhým kytaristou byl Ruda Rožďalovský, který prošel mnoha kapelami, mezi nimiž byl i PRAŽSKÝ VÝBĚR. Šestistrunnou cestu mu ukázal Ivan Cifrinec, který za něj později v ARAKAIN zaskakoval při tzv. přehrávkách, o kterých se zmíníme později. Sám o své hře mluví jako o dřevorubeckém způsobu samouka, jemuž jde hlavně o pocit a výraz. Díky tomu měl snadno rozpoznatelný styl a kapely si ho cenily pro jeho improvizační schopnosti. Jeho následníkem se v roce 1984 stal Miloň Šterner, talentovaný muzikant odkojený skladbami DEEP PURPLE, LED ZEPPELIN a BLACK SABBATH, který používal tzv. hammering (místo trsátkem vyťukával vyhrávky triol prsty), díky čemuž byla jeho sóla pekelně rychlá. Kapele se to zamlouvalo, neboť šlo na svou dobu o převratnou techniku hry, kterou tady nikdo nepoužíval. Zhruba po roce působení v ARAKAIN Miloně vystřídal Marek Podskalský z tehdejší ŽELEZNÉ NEDĚLE, ve které hrál po boku Zdeňka Kuba. Marek začínal na klavír jako syn operního zpěváka, jeho kořeny tedy zejí v klasické hudbě. Postupem času propadl kouzlu tvrdé muziky, především IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, SAXON a GRAVE DIGGER. Do ARAKAIN nastoupil v momentě vzestupu, ovšem ani jeho působení nemělo dlouhého trvání. V září 1986 přichází z původní sestavy TÖRR Mirek Mach. Hudební kořeny měl podobné jako Jirka, neboť jeho otec miloval country. Vedle něho inklinoval Mirek i k vážné hudbě, kterou zas milovala jeho matka. První setkání s KISS mu přivodilo šok, druhý prodělal s nahrávkami AC/DC. Rozhodující kopanec ke cvičení na kytaru mu uštědřila první deska IRON MAIDEN. K ARAKAIN přišel v době zrychlování, kdy se na tancovačkách hrály převzaté skladby VENOM, METALLIKY nebo SLAYER. Postupem času se vypracoval na vynikajícího kytaristu s talentem na procítěné metalové balady zvané „ploužáky“ alias „oplodňováky“, kterými ARAKAIN vždy chytali za srdce. Mirek je po Jirkovi dalším z nosných pilířů, a to i přesto, že v roce 1988 kvůli častým hádkám a Alešovým dominantním tendencím kapelu na dva roky opustil. Thrashmetalový směr, který ARAKAIN začali nabírat, byl živnou půdou pro posledního kytarového gladiátora, který se jako první zapsal do dějin kapely svými party na legendární debut „Thrash The Trash“. Daniel Krob, přezdívaný „Rohlík“, byl rozeným thrasmetalovým kytaristou. Hudebně vyrůstal na KISS, AC/DC, našich KATAPULT, OLYMPIC a PROGRESS 2. Se šesti strunami začal obcovat ve dvanácti a o tři roky později složil první písničku. Jako „akustický písničkář“ získal nejedno ocenění na různých soutěžích a poté ho vojna přivedla k elektrické kytaře. Začínal u FERAT a po krátké etapě s ARAKAIN prošel Křížkovými KREYSON; následovali např. KRYPTOR, PINK ALTERNATIVE a vlastní projekt ZEUS. Jeho odlišné cítění hudby, než jaké měl Mirek, působilo zpočátku v kapele určitý neklid, ale pro nástup thrashového výrazu se ukázalo jako přínos. Např. za jeho indickou stupnici v „Šeherezádě“ ho kapela lynčovala, že hraje falešně, neboť tady na to nikdo nebyl zvyklý. Dan si nechal postavit kytaru, která měla oproti běžným typům o deset pražců víc, takže se na ní daly používat jinak nehratelné techniky. Podobně jako Ruda byl i Dan improvizátorem a nesnášel naučená sóla; stavěl na momentálním výbuchu pocitu a invence. Narůstající hudební neshody a vnitřní napětí v kapele nakonec Dana přinutily ARAKAIN opustit a Machovým návratem se situace na kytarovém poli stabilizovala.

Rytmickou sekci každé kapely tvoří baskytara a bicí. Prvním basákem ARAKAIN byl Olda Maršík, jenž kvůli lásce k hardrockové muzice sváděl urputné boje s otcem. Začínal s klasickou španělkou a u šesti strun vlastně zůstal, neboť jeho první baskytarou byla šestistrunná Jolana. Prošel bezpočtem seskupení, jeho výraznější zastávkou však byl jen ARAKAIN. Postupem času stále více tíhnul ke sportu a k odchodu jej přinutil čím dál metalovější směr kapely. Jeho nástupcem se stal Venca Ježek. Na basu se naučil z popudu spolužáků, kteří zakládali kapelu a sháněli baskytaristu. Venca chtěl původně hrát na bicí, ale v dětství chodil na housle a jako kluk si na španělku brnkal písničky KATAPULT, takže zůstal věrný strunnému nástroji. Chtěl hrát buď art rock ve stylu PINK FLOYD, anebo pořádný bigbít, což se mu nakonec v ARAKAIN splnilo. I on ale nakonec odešel kvůli vývoji směřujícímu ke stále rychlejšímu metalu. Prvním basákem, který s tímto neměl problémy, se stal Zdeněk Kub, velký milovník IRON MAIDEN. Stejně jako Marek Podskalský, byl i on přetažen ze ŽELEZNÉ NEDĚLE. I v jeho případě zafungoval Černý Petr – hrál na španělku, ale kamarádi zakládali školní kapelu a sháněli basáka. Hraní v ŽELEZNÉ NEDĚLI bylo jeho první hudební školou, do skutečného muzikanta a skladatele však dozrál teprve v ARAKAIN, kde se po Alešově odchodu obnažil i jeho skrytý textařský talent. Třetí nosný pilíř, věrný kapele dodnes.

Zvláštní kapitolou v historii ARAKAIN jsou bubeníci. Jejich přehlídku načal ještě v dobách APADu Mirek Nedvěd. Byl to on, kdo přišel s nic neznamenajícím názvem „Arakain“ – zkomoleninou preparátu „Neracain“, což byl prostředek proti vším. V době, kdy z ARAKAIN odešel, tíhli k melodickému heavy metalu, kdežto Mirek miloval VENOM a chtěl hrát tvrdší muziku. Krom toho se s Alešem čím dál víc nesnášeli, a jak šli ARAKAIN nahoru, vyvstala potřeba techničtějšího bubeníka. Na jeho místo usedl talentovaný a zkušený Karel Jenčík, o jehož všestrannosti mluví už spektrum souborů, kterými prošel – po ARAKAIN působil v black/thrashových ASSESOR, dříve i ve skupině Karla Černocha! Za bicí usedl v osmé třídě a okamžitě se našel. Vyrůstal na hudbě domácích BLUE EFFECT a THE MATADORS, ze zahraničních ho brali zejména CREAM, ROLLING STONES či THE BEATLES. Jako spíše bluesový bubeník byl překvapen složitostí a technickou náročností heavymetalových partů, do ARAKAIN však zapadl a nechal se metalem okouzlit. Pro kluky byl přínosem hlavně v tom, že je naučil přesnosti hry. V té době se ke skladatelskému slovu začínal vedle Jirky stále více dostávat i Zdeněk; Aleš stáčel kormidlo k čisté textařině. S nástupem thrashového období začala kapela Karla nutit do hraní na dva kopáky, což pro něj nebylo snadné. On sám tuto etapu komentuje, že na blues miluje to, jak si při hře muzikanti „povídají“, mají prostor pro harmonie a různé improvizační fórky. Oproti tomu se v ARAKAIN začínal cítit jako při návštěvě fitcentra, kam chodí oddřít své natrénované složité figury, zatímco komunikace i požitek z hudby mu unikal. Přes všestrannost a úspěšné fungování jak v ARAKAIN, tak posléze v ASSESOR nikdy nebyl metalovým bubeníkem a nakonec se vrátil k blues. Robert Vondrovic, jeho nástupce, byl bubenickým ekvivalentem kytaristy Dana Kroba – rozeným thrasherem. Bob byl s bicími spojen téměř pupeční šňůrou, neboť první kontakt s nimi absolvoval již ve třech letech. Jeho otec byl cirkusák a měl vlastní soupravu, za kterou malý Bob často řádil. Stejně jako Karel, byl i Bob naprostý samouk. ARAKAIN si ho vytipovali na koncertu AUTOGEN, kde zrovna předváděl cirkusácké (inu, geny se nezapřou) číslo s násadami od košťat namísto paliček a mydlil do toho jako zběsilý. Dva kopáky zvládal s přehledem, což bylo pro thrashově našlápnuté ARAKAIN výhrou. Na rozdíl od Karla nebyl tak technicky zdatný a přesný, takže občas neudržel tempo. Po lidské stránce byl Karlovým opakem – lehkovážný, samé srandičky a průsery, prostě živel, kdežto Karel byl rozvážný, tichý a sečtělý intelektuál. Pro kapelu byl však v tu dobu ideálním hnacím motorem, protože ji dokázal svou hrou neskutečně nakopnout. Díky Bobovi a Danovi se ARAKAIN stali thrashmetalovou bandou. Je proto krutou ironií, že krátce po natočení legendárního debutu zlanařil oba dva Láďa Křížek do svých „lightmetalových“ KREYSON, čehož vzápětí litovali, především Bob. Dalším vysoce technickým bubeníkem byl Štěpán Smetáček – syn jazzového muzikanta – jehož umění je zvěčněno na druhém albu „Schizofrenie“. Stejně jako Karel byl všestranným bubeníkem; na konzervatoři prošel školou profesora Veselého. Předtím působil pouze v ŘETĚZu, krátká kariéra v ARAKAIN mu však zajistila nemalou popularitu a stal se žádaným bubeníkem, který prošel mnoha soubory, mezi nimiž byl i VITACIT, WANASTOWI VJECY, LUCIE, PUSA, KRAUSBERRY a projekty Miloše Doležala nebo Lenky Dusilové. Vzděláním, zaměstnáním i srdcem byl 100%ní hudebník. Účast v ARAKAIN mu byla skvělým odrazovým můstkem a technicky jej hodně nakopla, začal však tíhnout ke klidnější muzice. Před odchodem za sebe přivedl náhradu, jakou byl vůbec nejlepší bubeník, kterého kdy ARAKAIN měli – Marek Žežulka. I u Marka zapůsobilo rodinné klima, neboť otec hrál na bicí v barové kapele. Marek začínal jako „disko-popař“, až ve třinácti ho pohltil heavy metal. Stejně jako Štěpán prošel školou profesora Veselého, zkoušky na konzervatoř však dopadly nezdarem. Marek strávil v ARAKAIN třináct let a zanechal svůj podpis na šesti řadových albech a několika dalších nosičích. Jeho nástupce Lukáš Doksanský dokázal své kvality na zatím posledním albu „Labyrint“.

Kapitolou sama pro sebe je existence zpěvačky. Jak pamětníci vědí, zpívala s ARAKAIN v rozmezí let 1985–87 Lucie Bílá. Lucii proslavil kýčovitý hit „Neposlušné tenisky“, hluboko uvnitř ní však dřímala rocková ďáblice, která se probouzela na tancovačkách s kapelou ROCK AUTOMAT, kde vyřvávala písničky KISS, JUDAS PRIEST či DEEP PURPLE. Přes prvotní šok si fanoušci ARAKAIN Lucii zamilovali natolik, že její hlas i image začaly uvrhovat zbytek kapely do jakéhosi polostínu, což pochopitelně zraňovalo přirozenou ješitnost mužského osazenstva. Její jméno začalo klukům přerůstat přes hlavu a Lucie nakonec sama odešla. Na éru s ARAKAIN však dodnes vzpomíná s dojetím. Jediná gladiátorka mezi gladiátory.

 

Hey kritik (Nesmíš to vzdát)

 

Jako každá rocková kapela, byli i ARAKAIN pod přísnou muškou komunistického režimu. Pokrytecká mašinérie manipulující dav do absurdního modelu „vyšší socialistické morálky“ držela perzekutorský prst i nad světem kultury, tedy i hudbou. A především hudbou rockovou, potažmo metalovou, jakožto nebezpečným virem infiltrujícím z imperialistického západu, jenž podle politických „kněží“ neměl na starost nic jiného než napadat a rozkládat socialistické zřízení. S tím také souvisel nejeden problém, který musely mladé kapely překonávat. Jedním z nich byly tzv. přehrávky, kterými musela projít každá kapela, která chtěla získat povolení k veřejnému vystupování. Tento „inkviziční“ proces spočíval v tom, že kapela hrála před komisí „znalců“, kteří posuzovali její uměleckou způsobilost a dozírali na nezávadnost textů a image. Nad kapelou bděl tzv. zřizovatel, což byl jakýsi patron, který za ni zodpovídal a ideologicky ji vedl. Těmto potupným procesům, konajícím se každé dva roky, se nevyhnuli ani ARAKAIN. Na prvních přehrávkách seděl k jejich štěstí v komisi Lešek Semelka, působící tou dobou v BLUE EFFECT. Mezi pěticí písniček, které ARAKAIN předvedli, byla i překopávka „Breaking The Law“ od JUDAS PRIEST, což byl pro komisní páprdy nemalý šok. Díky Alešovi kluci zmákli i politické školení a teoretické zkoušky a odešli s II. třídou se zařazením jako „lidoví hudebníci s možností vystupovat veřejně za úplatu“. Středověk, jaký si dnešní kapely jen stěží dokážou představit.

Jinou komedií byly festivaly politické písně. Tato hromadná vystoupení se konala v Sokolově a účast na nich byla nezbytná pro všechny kapely, pokud chtěly mít za sebou nějakou organizaci, která by se za ně postavila v případě stížnosti na národních výborech. Pochopitelně na těchto akcích účinkovaly jen domácí kapely a soubory ze spřátelených socialistických zemí. ARAKAIN za jednu takovou účast získali „Diplom za postup do krajského kola“.    

Nad rockovými a metalovými kapelami však visel mnohem nebezpečnější Damoklův meč, než jakým byly celkem nevinné a spíš v roli obtížných much vystupující přehrávky či festivaly politické písně. Tím zrádným ostřím, které nejedné bandě přetnulo dočasně nebo navždy krční tepnu, mohlo být jakékoli vykonstruované udání poplatné temným dobám honů na čarodějnice. Na jedno takové doplatili v 84. roce i ARAKAIN. Podle něho na jisté akci hrál bubeník lidskými kostmi, na pódiu hořely kříže, visely satanistické symboly a lidé skandovali „sieg heil!“. Nic absurdnějšího k ARAKAIN nelze vymyslet, přesto se tohoto blábolu soudruzi okamžitě chytili a kapela dostala roční zákaz činnosti. Trest byl nakonec zkrácen na polovinu a s kapelou začal jezdit tzv. kontrolor. Napětí nevydržel tehdejší kytarista Ruda a basák Olda. První odešel k ORIENTu, druhý se na hudbu vykašlal. Dusivá situace zlomila dokonce i „tátu“ Urbana, který se chytil lana, jež mu hodili ORIENT. Po týdnu si to ale rozmyslel a zbylá trojice – Brichta, Urban, Nedvěd – se rozhodla sehnat nové posily a nevzdát se. Podobných nepříjemností si do pádu železné opony užili ARAKAIN ještě dost, žádná však neohrozila chod kapely a nezasmrděla rozpadem jako tahle. Naštěstí!

 

Jsou tady (God Save The Araqueen) 

 

Hledáme-li kapelu, jež by mohla být patronem českého metalu a symbolem pevného postoje a odhodlanosti, málokteré jméno zní v tomto směru ocelověji než ARAKAIN. Cestou na kovový piedestal prošli mnoha personálními rošádami a perzekučními nástrahami minulého režimu, ale i řadou úspěchů a zasloužených uznání. Kromě nich získali oddanost, důvěru a respekt fanoušků, kteří bedlivě sledují každý jejich krok. A přestože byl Alešův odchod pro všechny velkým rozladěním a zděšením vyvolávajícím obavy z rozpadu kapely, ukázalo se, že tuhle rozjetou mašinu nemůže zastavit ani ztráta tak výrazného frontmana. Zároveň se však ukázalo, že Petr Kolář není pro „metalovou věc“ tolik zapálen, jak tahle kapela potřebuje. Současný zpěvák Honza Toužimský je v tomto směru nepochybně větším příslibem – skutečným nadšencem a oddaným fandou těžkého kovu, nicméně nad ARAKAIN se jako smogový mrak nad ocelovým městem bude navždy vznášet Brichtovo charisma, které propůjčil velkému množství nesmrtelných písní a které nemá nikdo šanci uvrhnout do stínu. Pro všechny fanoušky a českou metalovou scénu je ovšem nejdůležitější, že ARAKAIN jsou stále tady, plni elánu a energie, a na 20. duben chystají v pražském Edenu výroční vystoupení s plzeňskou filharmonií a hostováním bývalých členů. Show (no mercy) must go on!!!

 

 ***************************************************************

Thrash The Trash

1990

 

Legendární debut s šestiprstou pěstí prorážející pancíř na obalu. Nadupaný, neuhlazený thrash metal s hitovými ambicemi v každé skladbě, především v „Šeherezád“ s indickou stupnicí a finálním nářezu „Amadeus“. Bob žene eskadru nesmiřitelně vpřed a výsledkem je palebná smršť explodující nápady a melodiemi. Navenek ARAKAIN vystupovali jako semknutá parta, uvnitř to ale vřelo a docházelo k třenicím a zkratům, jejichž charakter Daniel nezkousl. Krátce po natočení odchází do KREYSON a jeho místo zaujímá navrátivší se Mirek Mach, který na desce hostuje v „Amadeovi“. Vinyl vychází u gigantu Supraphon, který posléze dělá problémy s jeho vydáním na CD. Dnes má deska významný kultovní status.

 

****** 

 

Schizofrenie

1991

 

Podle mnoha thrasherů vrcholné dílo ARAKAIN – techničtější a promyšlenější než debut, s obrovskou silou prýštící z každého tónu a vynikajícím zvukem. Smetáčkova rychlá a úderná, přitom přesná, technická a kreativní hra posouvá kapelu o notný kus dál. K největšímu hitu „Kamennej anděl“ kapela točí vydařený klip. Deska vychází ještě u Supraphonu, a to jak ve formě klasického vinylu, tak na CD se třemi bonusy („Zlá křídla osamění“, „Hibernatus“ a „Iluzorium“). Zásadní dílo domácího techno-thrashe.

 

******

 

Black Jack

1992

 

Thrashmetalová éra na ústupu. Další výměna bubeníka – Marek Žežulka nastavuje nebezpečně vysokou laťku. Jeho metronomicky přesná a technicky nápaditá hra na sebe strhává největší pozornost. Z dnešního pohledu je album přechodem mezi techno-thrashem a sytým metalem v duchu „černého alba“ METALLIKY, stále má však blíže k lehčímu thrash metalu s ostře sekanými riffy. Deska vyšla u Monitoru s poměrně slabým a suchým zvukem a přes nesporné kvality nezplodila žádný výraznější hit.

 

****

 

Salto Mortale

1993

 

První album s masteringem a skvělou Dodovou produkcí. Skladby natřískané nápady a energií mají hutný, sytý zvuk. Aleš prochází vrcholem textařských sil a deska je sprchou hitů. Nejlepšími jsou eroticky laděná „Zase spíš v noci sama“, hluboce dojemná „Marilyn“ a především dunivě valivá „Jen jednou“ s mrazivě temným textem. Výrazně bodují i vtipné pecky „Ultraparoháč“, „Kleptoman“ a závěrečná „Stárnem“. Vynikající album s povedeným obalem. ARAKAIN přestupují k Popron Music a chytají druhý dech.

 

******

 

Thrash!

1994

 

Kvůli problémům s autorskými právy Supraphonu a na naléhání fanoušků se kapela uchyluje k nouzovému řešení a vydává anglicky nazpívanou verzi debutu se zkráceným názvem, zpřeházenými skladbami a ochuzenou o Danovu instrumentálku „Noc“ a „Amadea“, jehož místo zaujala původně odložená „Ku-Klux-Klan“. Překladem do angličtiny však pohaslo veškeré kouzlo Brichtovy lyriky.

 

***1/2

 

 

Legendy

1995

 

Originální nápad složit poctu rockovým, hardrockovým a metalovým legendám s geniálním výsledkem. Osm klasik osmi klasiků – BEATLES, SLADE, DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, URIAH HEEP, JUDAS PRIEST, GRAND FUNK RAILROAD a LED ZEPPELIN – dostalo nevšední podobu. Kromě skvěle zmáknutého instrumentálního základu se všechny třpytí brilantními Brichtovými texty, mezi nimiž vynikají „Slečna závist“ („Lady In Black“ od URIAH HEEP), „Chameleon“ („Breaking The Law“ od JUDAS PRIEST) a „Sněžná slepota“ („Snow Blind“ od BLACK SABBATH). ARAKAIN kreativně využili tvůrčí přetlak z poslední desky a stvořili okouzlující album coververzí, jakými se hned tak někdo nemůže pochlubit.

 

******

 

S.O.S

1996

 

Album stahuje poslední šiky z thrashového bojiště a pokračuje směrem udaným „Salto Mortale“ – přístupnějším písničkovým výrazem se silnými melodiemi a hutným zvukem. „Schizofrenií“ ARAKAIN dosáhli technického a rychlostního zenitu, na „Salto Mortale“ vyvrcholili hudební i textovou kreativitou a teď už si jen spokojeně hrají; trochu to připomíná proces, jakým prošla METALLICA od „...And Justice For All“ k „černému albu“. Celkově jde o trochu slabší album, přesto si ARAKAIN drží svůj standard a deska se příjemně poslouchá.

 

****

 

Apage Satanas

1998

 

Hlad po tvrdosti a thrashové agresivitě s masivním zvukem se opět probouzí. Aleš zamakal na textech a zdrsnil hrdlo, takže písně mají pořádné grády; zároveň sympaticky potemněly, a to ruku v ruce s hudbou i zpěvem („A zvony zvoní“, „Mý jméno je plamen“, „Návrat bohů“). Břitký Brichtův humor à la „Ultraparoháč“ a „Kleptoman“ se vrací ve „Špatných dnech“ a „Promiňte slečno“. Skvěle zní i vzpurně jedovatá „Hey kritik“, drogově střelená „Trip“ a především „Princess“ – česká variace na „acceptovskou“ „Princess Of The Dawn“ – nostalgická vzpomínka na tancovačky 80. let. ARAKAIN se znovu zvedají.

 

***** 

 

Thrash The Trash / Schizofrenie

1998

 

Záslužná dvoj-CD-reedice debutu „Thrash The Trash“ v remasterované podobě se dvěma bonusy („Orion“ a „Ku-Klux-Klan“) se stejně ošetřenou „Schizofrenií“ a kompletními texty.

 

 

Farao

1999

 

Další přitvrzení a zhutnění soundu. ARAKAIN se přiklánějí k brutálnějšímu projevu a Brichta dále zdrsňuje zpěv. Titulní „Už ho vezou“ svou potemnělou atmosférou koresponduje s minulým otvírákem „A zvony zvoní“, svérázný Alešův humor ukrývají skladby „Mám to za pár“, „Madam tasemnice“ či „Řízená střela“. Povedené je i ohlédnutí za starým hitem v podobě „Šeherezád II“. Závěr patří vtipně pojmenované Machově instrumentálce „God Save The Araqueen“. Hodně silná deska s poutavým obalem apoteózy války.

 

*****

 

Forrest Gump

2001

 

ARAKAIN drží kurz udaný posledním albem a po letech překračují hodinovou délku. Čtrnáctero skladeb trochu slevilo z tvrdosti „Farao“, nadále si však udržuje drsný projev a masivní zvuk, ostré kytarové riffy a důrazné bicí. Aleš už neumí napsat slabý text, přesto se někteří „kritici“ vyjadřují o jeho úpadkovém období. „Forrest Gump“ je podle mne textově lepší než „Farao“, a z tohoto pohledu vidím Alešův odchod z ARAKAIN na vrcholu sil. Celkově album působí více písničkově, asi jako v období „S.O.S“, ovšem s ostrou drsností moderního melodického thrashingu.

 

*****

 

Archeology

2002

 

Před Alešovým odchodem se skupina rozhodla znovu nahrát prastaré fláky z raného období, které se neobjevily na žádném oficiálním nosiči a znají je pouze pamětníci v živém podání. A tak si „Kostlivec“, „Quasimodo“, „Prodavač barev“, „Kat“, „Automat svět“ a další zapomenuté kousky navlékly nový zvukový i instrumentální kabát, aby se fanouškům připomněly v nejlepším světle. Nechybí ani vzpomínka na krátké období se zpěvačkou v podobě Luckou zpívané „Cornouto“ a duetem Bílá-Brichta procítěné „Zimní královny“. Písně jsou přímočařejší, než jak jsme u ARAKAIN zvyklí, a na textech je znát, že Aleš měl ještě daleko do ekvilibristiky albové éry. Sympatické ohlédnutí, spíše však pro pamětníky.

 

***1/2

 

Metalmorfoza

2003

 

První album s novým zpěvákem a začátek nové éry. Aleše strhly úspěchy sólových alb na vlastní dráhu a rozchod neproběhl dvakrát přátelsky. V Petru Kolářovi získala skupina školeného zpěváka se silným a plným hlasem, do skutečného tahouna měl však daleko; přes příliš chladnou profesionalitu nesálal z Petra ten správný žár bezmezně oddaného metalového frontmana. Přesto ARAKAIN nesporně obohatil a posunul kupředu, doslova vytáhl ze stojatých vod do svěžího proudu moderního metalu. Navíc kluci ukázali, že i bez Aleše dokážou zplodit kvalitní texty, a potvrdili životaschopnost skupiny, která přes mnohé názory nestojí a nepadá s jedním člověkem. Album obsahuje více silných skladeb, nejpůsobivější pro mne zůstává Zdeňkovo „Muzeum zla“ s temně mrazivou atmosférou.

 

*****

 

Warning!

2005

 

Definitivní vkročení do nové epochy! Vynikající deska – vyzrálá, moderní, progresivní – přesto stále s jasným rukopisem ARAKAIN. Nezvykle tvrdé a studeně ostré nazvučení kytar koresponduje s moderním trendem brutálního, valivého, melodického thrashingu. ARAKAIN nestagnují, srší nápady a lepší se i na poli textů – „DNA“, „Nevidomý hráč“, Černý koně“, „Strom života“ anebo závěrečná „Písečná samota“ mluví za vše. Zdeňkův „Jesus Business“ jakoby předznamenává Kolářovo rozhodnutí k odchodu do náruče Karla Svobody, sólové dráhy a muzikálového žoldnéřství. V intru „Warning!“ již hostuje nový zpěvák Honza Toužimský a mračna se stahují i nad bubenickou stoličkou – po třinácti letech oznamuje odchod Marek Žežulka.

 

*****1/2  

 

Labyrint

2006

 

Kapela nečeká a s novými posilami – zpěvákem Honzou Toužimským a bubeníkem Lukášem Doksanským – se vrhá do práce na novém albu. „Labyrint“ není tak silné jako „Warning!“, avšak důstojně pokračuje ve směru nastoleném předchozími dvěma počiny. Honzův hlas má srovnatelné kvality a dokonce i styl a odstín jako Petrův, na rozdíl od Petra je však Honza rozeným metalovým frontmanem patřičně zapáleným pro věc. Lukášova hra není oproti Markově tak technická a kreativní, je však strojově přesná a masivně úderná. To platí i o kytarách, které se doslova zařezávají pod kůži. Skladby jsou opět více písničkové a kapela poněkolikáté potvrzuje svou nezlomnou životaschopnost.

 

*****

 

 

Blackmoon

Milníky ARAKAINU

Vznik: Na jaře roku 1982 dochází k rozštěpení formace APAD. Tvrdší jádro kapelu opouští a zakládá ARAKAIN. Jména odpadlíků? Zpěvák Aleš Brichta, kytarista Jiří Urban a bubeník Miroslav Nedvěd. Touha? Hrát vlastní skladby inspirované britskou vlnou heavy metalu.

 

Lucie Bílá: V letech 1984–1986 jako host s ARAKAIN zpívala nadějná Lucie Bílá, která angažmá u metalové kapely přetavila v úspěšnou sólo kariéru. Po šestadvaceti letech jede s ARAKAIN turné ke třiceti letům trvání kapely.

 

„Thrash The Trash“ – legendární debut vychází až v roce 1990, když byl nahrán ještě za „bolševika“. Album se stalo nejen nejprodávanějším albem ARAKAIN, ale i nejprodávanějším českým metalovým albem všech dob, a ve své době se stalo skutečným kultem. Tím je pro mnohé fanoušky dodnes, ovlivnilo velké množství dalších interpretů. Za 150 000 prodaných kusů, což se dnes zdá jako čirá utopie i pro největší hvězdy českého showbyznysu,  také získalo Zlatou desku.

 

„Legendy“ – jedněmi milovaná, jinými proklínaná deska coververzí rockových klasik z roku 1995 vrhla ARAKAIN do playlistů rádií i televizí. Na albu jsou pecky, jakými byla třeba „Slečna závist“ („Lady in blafl“ – URIAH HEEP) či „Dál, dál se ptej“ („Far far away“ – SLADE). „Legendy“ vynesly Arakainu zlatou desku.

 

„Apage Satanas“ – vyjma „Thrash The Trash“ je tato deska z roku 1998 pro ARAKAIN nejzásadnější. Hitové ambice tu rázně promluvily do tvrdého zvuku nahrávky. ARAKAIN dokázali, že dokáží zpomalit a nebojí se melodií. Skladby z desky „Apage Satanas“ hraje kapela s chutí dodnes.

 

Aleš Brichta – charismatický zpěvák a vynikající textař odchází od ARAKAIN po triumfálním turné ke dvaceti letům ARAKAIN v roce 2002. Posledním koncertem se pro Brichtu stává strhující vystoupení v pražské Lucerně.

 

„Metalmorfoza“ – první album „pobrichtovské“ éry nazpívané muzikálovým Petrem Kolářem, vydané v roce 2003. Pro ARAKAIN je zadostiučiněním, že deska získává pozitivní recenze, nadšeni jsou i fanoušci. Další Zlatá deska.

 

XXV Eden – Pětadvacetileté výročí slaví kapela bombasticky. DVD s názvem „XXV Eden“ nabízí živelný koncert kapely s hosty, mezi nimiž nechybí Aleš Brichta či Lucie Bílá. Podstatná část koncertu je navíc symfonická, a to doslova, když ARAKAIN přearanžoval své skladby pro orchestr. A Plzeňská filharmonie umí. Nejen na české poměry vynikající koncert.