Čekalo se dlouho, co si budeme povídat. Jednu jistotu ale člověk měl. Až KABÁT vyrukuje s novými kusy, bude to psát. Kdyby tomu bylo naopak a prach zvlhnul, konec všehomíra by se opět o notný kus přiblížil. Poctivý štůsek třinácti příběhů však svým obsahem potvrdil původní předpoklad. Ač jsou mohykáni z Teplic po léta pranýřováni z levé i pravé strany inspekce kvality tvrdosti, svoji pozici rockového fenoménu si udrží i po vydání „El Presidento“, jinak řečeno „White Skull“ alba. Jeho příchod avizoval singl „To Rumcajs miloval Manku“, jeden z majáků celé kolekce, který dozajista vezmou na milost i zkostnatělá mainstreamová rádia. Jiný případ je svižný „Kazačok“, jenž trochu vybočí z předestřené linie a současná neradostná situace v obou zemích, kde má tenhle lidový tanec kořeny, dává čertovskému songu neplánované černé sukno navrch. Opatrně se linoucí „Opilej klavír“ vypráví o tom, co má obvykle rocker ve své zhýralé DNA, a za čím se honí či naopak před čím prchá, ano jistě, hovoříme o ženských a chlastu. Jinotajný "Zatoulanej Japonec" hopsá a připomíná jistou rozporuplnou postavu, nad kterou by rytíři od Louňovic zřejmě zlomili meč. Ti, kdož mají rádi burácivý vokál Milana Špalka, přijdou si na své v kupletu „Testosteron“. Zadumanější skladbou jeví se vál „Za ztracený námořníky“ s barevnými kytarovými kompozicemi, od španělky v refrénu po průraznou riffařinu buldozerové tonáže, vše, co milovník seker ráčí. Dynamickou natahovanou šesti strun přivezou „Tři sobi“ a virtuální odpad popíše zlovolný „Troll“. KABÁT má své zázemí i v roce 2022 v hospodě, přesto mu není cizí ani melancholie, neřkuli balada. A proto i píseň jako jsou „Sladký tóny“ má v jeho chladírně nápadů své místo. I zde věřím tomu, že budeme slýchat slova této pecky z přijímačů po vlastech českých. Stejnou domněnku lze aplikovat i na specifické „Zátky“, i přestože stylově patří spíše někam na balkán, kde hýbá s lidmi dechna. Žestě, banjo a klavír i tohle už od KABÁTŮ známe, tentokráte v kvapíkovém podání. Cílovou rovinku prezidenského kotouče obstarává monumentální „Nesmrtelná teta“, která spolkla mladýho Klause i neúprosnou Grétu. Jak to dokázala, se přesvědčte sami na vlastní sluchovody. Snesou i hloubavý konec desky v podobě skladby „Oni“. Svého druhu nekomplikovaná hudební báseň s perkusemi či tamburínou přináší kruciální otázku: Kdo jsou ti oni, co za všechno můžou? Buďme rádi, že se pořád ještě můžeme ptát.
Zdeněk Pospíšil
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu SMILE MUSIC s.r.o. zakázáno.