Když v posmutnělé polobaladě „Píšem ti list“ zazní hláška „…vzpomínam si na svoje husté vlasy…“, je to možná stejně směrodatné, jako upozornění, že album „Siedme nebo" je třeba chápat v kontextu doby, v níž písně i texty vznikly. Album je stoprocentně pamětnickou záležitostí. Víc než čtvrt století si vzala realizace desky. Písně vznikly v osmdesátých letech minulého století, nahrané byly na přelomu minulé dekády, svého vydání se dočkaly až nyní. Jako ten, který dobu vzniku skladeb prožil hltáním všeho, co bylo dostupné a zároveň jako příznivec tehdejší slovenské scény a fanda ryzího a nekomplikovaného heavy metalu (tenhle trojúhelník je pro stejný pohled na věc nezbytností) můžu s čistým svědomím prohlásit, že je fajn, že lehce naivní, trochu neohrabané a příjemně živelné „Siedme nebo“ se po letech dočkalo svého zrodu, byť určitou zásluhu na tomto konstatování má nostalgie. Tahákem může být fakt, že v řadách STRIGY je možné narazit na zpěváka Tibora Šándora, který po rozpadu kapely zamířil na čas do CITRONU, skutečnost, že mezi textaři se objevuje jméno Daniela Heviera a především to, že v líhni, ze které se narodila TUBLATANKA, DEMIKÁT, DEREŠ, či MAKAR ČUDRA by se ve své době STRIGA rozhodně neztratila (viz zejména titulní „Siedme nebo“ či „Píšem ti list“). Snad jen dvě nedokončené demonahrávky, nahrávané kdesi pod oknem garáže, v níž STRIGA drhla svoje nástroje, mohly zůstat ukryté v propadle dějin, v kontrastu k solidnímu zvuku alba působí hodně rušivě.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu SMILE MUSIC s.r.o. zakázáno.