DISSECTION - Soumrak emocí

Kralupští DISSECTION, kteří jsou na scéně dokonce déle než jejich světově uznávaní jmenovci ze Švédska, vydali v minulém roce své čtvrté album. Ono je de facto páté, ovšem původní debut „Až vstanou mrtví“ z roku 2009 dopadl katastrofálně; proto byl v roce 2011 přehrán a spolu s novými skladbami měl vyjít pod názvem „Dvojí tvář“. K tomu však nedošlo a toto CD se po ozdravném remasteringu vylouplo až v roce 2019! Debut „Až vstanou mrtví“ lze tedy brát jako nulté album, které však ve formě nosiče neexistuje. Aktuální CD „Soumrak emocí“ je od prvního výjezdu kytary a bicích drsné jak smirkový papír největší zrnitosti! Kluci se tentokrát s ničím nemazali a oproti některým starším albům, především atmosférickými klávesami podmalovanému „Predátorovi“ (2016), upřednostnili frontální útok a přímý tah na bránu. Tomu odpovídá i výsledný zvuk, který je hrubý jak neleštěná žula a zrovna tak studený, což přispívá k celkové atmosféře nekompromisní thrashové invaze. Deska se v těžkotonážních, syrově ponurých košerujících riffech valí většinou středními tempy s drtivou silou a ruku v ruce s Richieho naléhavým, jako rašple drsným zpěvem rozsévá vůkol zlověstný chlad a bere pod krkem všechny pochybovače o schopnosti téhle bandy natrhnout prdel nejedné zahraniční sebrance. Jasně, je to „béčko“, ale má to koule a svojské charisma! (Ostatně podobných „béčkových“ kapel ze zahraničí, bez kterých si nedovedeme představit své sbírky nosičů, by každý fajnšmekr jmenoval přehršel.) DISSECTION jsou těžký underground a rochní si v jeho původních hodnotách jako afričtí hroši v kalných lagunách, takže jakákoli námitka o lepší než na koleně dělané produkci vyznívá naprázdno. Osobně mám výhrady jen ke grafické stránce alba: použít naprosto stejný motiv pro přední i zadní část obalu mi skutečně nepřijde jako šťastné řešení. Zpěv je většinou výhradně Richieho parketa, přesto na tomto albu ve skladbě „Zvláštní pocit“ zazní sólově i hlas basáka Miloshe, jehož zabarvení přináší pět minut spásného odlehčení od jinak vyšponovaného napětí zbytku nahrávky. Nejde však o žádnou křeč, ta naléhavost z DISSECTION vychází naprosto přirozeně. Přes hrubozrnnou drsnost a dřevorubeckou neotesanost alba se dříve či později přistihnete, že si některé refrény bezděčně prozpěvujete spolu s kapelou. Texty jsou sice dost provařená metalová klišé, nicméně k výrazu DISSECTION perfektně sedí – a vlastně by do spleti jejich kousavých riffů ani žádné intelektuální a filozofické traktáty či nějaká duchovní poselství nepasovaly. Vše jede při zemi, syrově, drsně a s nenucenou přirozeností organického thrash metalu odkojeného starou školou, s „kevlarovým“ pokryvem současného vyznění. A to je mi mnohem sympatičtější než přehnaná snaha o pochybný vrchol klinicky sterilní dokonalosti.

Blackmoon