Poslední dekádu opanovala slovenskou scénu mocná paganmetalová družina RAMCHAT pod dozorem ostrého kytarového čaganu dřevorubce Hiraxe. Kapela, která v textech velice vkusně reflektuje svůj původ a silný vztah k domovské krajině, za těch deset let prokázala nadnárodní kvality a směle může konkurovat severským smečkám, které v pohansky laděném metalu stále udávají hlavní směr. Jenže proč si hrát v podhůří Velké Fatry na Vikingy, když slovanská předkřesťanská tradice, pradávné kulty a věky přetrvávající moudrost přenášená ústní lidovou slovesností jsou hlubokým tematickým pramenem, který naturálnímu metalu padne přiléhavěji než folklorní kroj na tělo soudobého venkovana. RAMCHAT tak i na čtvrté dlouhohrající desce „Krveľ“ vypráví vlastním jazykem poutavé příběhy zabalené do hrubozrnného metalového sukna. Robustní instrumentace a neméně surový projev hlavního „mluvčího“ Walkiho představují silný kmen, z jehož mohutné hudební konstituce vyrůstají ladné větve a šťavnaté plody okrasných aranží, které skladbám dodávají na rozmanitosti. Monumentální troubení v „MestoBes“ či „Už ti nepatrí“ tak může připomenout velkolepé orchestrace po vzoru sousedních heretiků z BEHEMOTH. Do zpěvného melodického hymnu „Miesto, kde umierajú piesne“ se zase zčistajasna vetkne překvapivé klavírní sólo, které působí jako osvěžující hravá voda zurčící mezi obřími horskými balvany. Magické vokály hostující Lenky Verešové vnáší do několika skladeb tajuplný ženský element a živelný přírodní mysticismus, který do drsné paganmetalové kůry vrývá ozdobné čarodějné runy. RAMCHAT tak ani tentokrát nepolevují ve svém narativním pojetí extrémního metalu, jehož jednotlivé kapitoly zároveň křičí i šeptají dávno zapomenuté zkazky, které v dnešní přetechnizované době působí jako starobylé rustikální zjevení.
Ondrovik