AKU AKU - Utaja Hunata

Teplické AKU AKU si možná někteří z vás pamatují z androšských akcí ještě před listopadem (anebo i po něm), když byli – hlavně v první polovině 90. let – docela aktivní. Od začátku na sebe upozornili neobvykle vysokou muzikantskou vyspělostí a poměrně komplikovaným hudebním výrazem, který jim i přesto (nebo spíše právě proto) přinesl oddaný okruh fanoušků. Pak jim ale nějak došla šťáva a koncem devadesátek se rozpadli. O čtrnáct let později se v původní sestavě dali znovu dohromady (až do úmrtí bubeníka Vladimíra Sasky v roce 2012) a v současnosti příležitostně vystupují na festivalech apod. Instrumentálně je deska „Utaja Hunata“ (záměrně nepíši novinka, protože vyšla už v roce 2021) jako obvykle na vysoké úrovni a kombinuje experimentální rock 70. let s prvky jazzu a acid rocku, čímž mi nejvíc připomínají staré (nebo vlastně i současné) GONG. Oproti básnické či tolkienovské minulosti se v současnosti pokoušejí o aktuální texty, což mně osobně úplně nevyhovuje, ale to neznamená, že právě vy to nebudete mít naopak. Dominuje perfektně sehraná a výrazově variabilní rytmika, stejně jako pestrá a vlastně občas i docela tvrdá kytara Jana Peclinovského, který třeba ve skladbě „Doufám“ pěkně šlape do pedálů, a právě v takových okamžicích mi evokují brněnský DUNAJ. Hodně výrazné a expresivní jsou i housle Slávka Neuhöfera, které občas jedou s kytarou dvojhlasy, jindy se zase pouští do vzájemného dialogu. Úplně nadšený ale nejsem z jeho vokálu, který mi přijde docela nejistý a často je spíše deklamací než zpěvem, což podle mě trochu sráží celkově pozitivní dojem z kapely. „Utaja Hunata“ je pro mě ale i přesto docela příjemným překvapením a je škoda, že podobných kapel u nás nemáme víc. Michal Jakubík