A ještě něco vám řeknu. Jsem šťastný muž ze šťastné země.
Na Colours of Ostrava jsem byl ohulen a ošlehnut brizantním setem samorodé frontmanky Mucha (čti Mucha, francouská transkripce je v tomto případě fakt nežádoucí).
Muší ansámbl syčí a vymetá třeskutou koncentraci toho nejzemitějšího v současném česko-moravsko-slováckém bigbítu.
Ovšem hlavně principálka a zároveň dáma Frau Mucha v barokní podkasané suknici s Fenderem na hrudi je více než hrdou dcerou národa Jana Žižky s ekrazitem v hrdle a koulemi v hlavě.
Už dlouho jsem neztvrdl ze zjevení hudebně a významově něčeho tak prdlého, přirozeného, krásného a vymakaného.
Hudební a textové klenoty Made in Mucha jsou geniálně jeblé. A ve své přirozeném náhozu do posluchčstva neuvěřitelně odvážné. A chytře vychytralé.
Jsem šťastný muž ze šťastné země. V Moskvě minulý týden si tlupa pravoslavných fanatiků s kladívky vyřídila účty s exponáty výstavy moderního umění. Jedna ze sošek prý Krista měla prý rysy astrálního prý ufouna. U nás během produkce Muchy o tom, jak ji křoustá Syn boží v hlavě, nezadoutnal ani jeden domácí kostelík a žádný katolík nevytáhl na umělce plamenomet. Máme přece přirozený rozum a pekelný smysl pro humor a nadsázku, ne?
