PANOPTIKO - Bohové

Až na výjimky typu punkových kapel ve jménu vzdoru chce být každá skupina výjimečná, unikátní. Někdo takového statusu docílí svými texty a nápady, někdo svébytnou image a vizuální stránkou obecně, někdo jiný svou neotřelou hudbou. Snad jedině PANOPTIKO kombinuje vše zmíněné najednou. A tak tu máme další zkazky z putování pěti zbloudilých aristokratů, kteří plují časem a připomínají současníkům, že si kurví svůj svět úplně zbytečně. Ale vezou s sebou i víru. I proto se druhý disk PANOPTIKA zve „Bohové“. Z jeho titulní strany na posluchače vykukuje suita géniů z mnoha oborů, kteří jako by nám měli připomenout, že um a inteligence vždy nakonec převýší platfusáctví a zášť. Hudebně se kapela znovu odvazuje v mnoha směrech. Ocitnete se na kolotoči, který na vás promyšleně chrlí různé hudební nuance. Tu přilétnou smyčce, tu banjo nebo steel kytara či je nečekaně sešlápnut wah-wah pedál. Začátek alba obstarávají ostřejší, metalovější kousky „Mozartovy kule“ a „In Vino Veritas“. Po spojení jedinečného skladatele a božského nápoje vypuká „Ďábelský bál“, na kterém se tančí v rytmu kopyt pána temnot. Ten umí člověka rozebrat a proto není divu, že „Dejte mi provaz“ přináší sebezpyt. Zrovna vesele (až na pasáž před posledním refrénem) se nerokuje ani v kuse „Prokletý marsh“. Hlavu zaměstná i podmanivá „Vernisáž“. A pak už to jede, hopsavý a mravokárný „Pinocchio“, vztahová tragédie „Rendez-Vous“, titulní olympský hodokvas „Bohové“, neúprosný a přesný „Hodinář“ na závěr. Jednoduše precizně seřízená depeše. A mimochodem, víte, proč je vteřinář lepší než lhář? Má totiž dostatečně dlouhé nohy na to, aby rychle unikl… Zdeněk Pospíšil