V českém hudebním rybníčku se pohybuje množství muzikantů, kteří pořád ne a ne prorazit – mnohdy třeba jen proto, že prostě neví, jak na to. Naproti tomu je tu i velmi početná skupina mladých, více či méně známých nadšenců, kteří již dokázali něco velkého. Na to, jaké byly právě jejich začátky, kolik úsilí museli vynaložit a na čem mnohdy ztroskotali nebo získali zkušenosti, se některých z nich budu vyptávat v novém seriále rozhovorů „Na cestě“... Dveře inspiraci budiž otevřeny.
Holka, která si na nic nehraje. Z pódií po celé České republice dokáže rozpálit plné kluby zatvrzelých metalcorařů. Přitom nosí kytičky, blond vlasy a má ráda LADY GAGA. Taková je Haňa Šindlerová, čtyřiadvacetiletá zpěvačka opavské metalcore bandy, která má své vysoké postavení na české klubové scéně jisté – THE FALL OF GHOSTFACE.
Kdy jsi začala zpívat? Učil tě někdo? Nebo je tvoje vystupování spontánní?
Zpívat jsem začala už jako jako malá před nástupem do školky. Maminka mi hodně zpívala, když jsem byla malá a když rodiče byli v práci, zpívala jsem si s babičkou, která mi pouštěla své oblíbené písničky v rádiu. Děda se mnou zase hrál na akordeon. Ve školce se mi hodně věnovaly učitelky, protože jsem byla divoké a hodně živé dítě. Jednu dobu jsem spávala na samotce, protože můj organismus neuznával povinný poobědový odpočinek. Jedna z mála činností, která mě dokázala zaujmout bez nutného zlobení, byla hra na flétnu a zpěv. Tak mě jedna z mých učitelek během této doby brávala do jiného oddělení s klavírem, kde jsem se učila hrát na flétnu podle not. V té době jsem pak zpívala na různých besídkách, hlavně příbuzným, kteří byli nadšení ze zpívající blonďaté holčičky. V šesti letech jsem začala navštěvovat hudební nauku a o rok později jsem začala hrát na klavír a chodit na hodiny zpěvu do ZUŠ. Kvůli časové vytíženosti mých rodičů jsem asi po roce přestala chodit do zpěvu. Do svých 14 let jsem už hrála jen na klavír. Pak už jsem to nemohla vydržet a musela jsem se přihlásit do dětského sboru, abych ukojila svou touhu zpívat. V tom sboru jsem pak zpívala sedm let a během té doby jsem odzpívala spoustu koncertů a prožila několik týdnů v zahraničí. Teď už mě pět let nikdo neškolí, vycházím ze svých zkušeností.
Kdo tě nejvíc inspiruje? Máš nějaké vzory, co se týče hlasového projevu?
Mými prvními skutečnými idoly byli MARILYN MANSON, Billie Joe Armstrong z GREEN DAY a Serj Tankian ze SOAD. Dlouho jsem je zbožňovala. Moc jsem ale nevěděla, co chci dělat, koho se chytit. Poslouchala jsem různé kapely a taky různé šílenosti od Oldfielda nebo syrové synťáky od Vangelise. Věděla jsem, že jen z toho nemůžu vycházet. Potřebovala jsem za vzor nějakou ženu. Chtěla jsem vzhlížet k někomu úspěšnému a mít z toho člověka dobrý pocit a obdivovat ho. Vždycky jsem měla ráda živelné hlasy s velkou silou, které v sobě mají kus manýry. Líbil se mi hlas Christiny Aguilery, protože to byla malá, hubená ženská a ten její hlas byl jako pila, představovala jsem si, jak s ním rozdrnčí okenní výplně. Jak z ní museli muži šílet... Potom jsem si všimla Pink, která měla střelený účes a tak nějak nevypadala jako ze škatulky, což se líbilo mojí rebelantské povaze. Já byla v pubertě a připadala jsem si málo hezká a ona to měla na háku. V té době mě poháněl takový vnitřní vztek, protože jsem začala věřit tomu, že není možné žít na tomhle světě a zároveň být zpěvačkou. Že je to nějaké poslání pro vyvolené, takže jsem i ty svoje idoly trochu nenáviděla, protože měly to, co já jsem neměla. Kluci z kapely mě uzemnili a dodali mi sebevědomí. Díky tomu jsem nakonec uvěřila, že můžu být taky zpěvačkou. V ten moment se jako z nebe zjevila Lady Gaga. Ujetá, blonďatá, její debut byl naducaná diskárna s chytlavými melodiemi a já jsem jí propadla. Inspirovala mě svou vytrvalostí, zvláštním a hůře prodatelným hlasem.
Jakou muziku si v poslední době sama nejraději pouštíš? Najdou se mezi tím vším i jiné žánry než metalcore? Nebo naopak – najde se mezi tím i metalcore?
Já jsem schopná poslouchat stejné věci pořád dokola a moc neobjevuju nové. Ráda sleduju videoklipy a mám ráda singly víc než alba. Stálicí v mém výběru je Lady Gaga, někdy si pouštím Skrillexe, miluju DIE ANTWOORD, BROOKE CANDY, PRAGO UNION, Oldfielda, ENTER SHIKARI, A DAY TO REMEMBER... Těch kapel je hromada, ale mám od nich většinou ráda pár konkrétních písniček. Existuje třeba někdo, kdo nemiluje song „Children Of Cybertron“?
Loňskou zimu jsi se stala tváří webu coreGirls.cz... Přitom - a to nemyslím nijak zle, je mi to sympatické - rozhodně nevypadáš, že by ses snažila být „tvrdá holka“... Co si myslíš o v dnešní době často tolik nutném propojení hudby a image?
Já jsem vždycky dost nerada vypadala tak, jak se to „má“. Takže když jsou všichni na scéně tvrdý, tak hrozně moc nechci být tvrdá. A pořád úplně nevím, co se sebou. Občas se dívám na některé slečny na ulicích a říkám si: „Tyjo, to je hezká holka, má dlouhé vlasy, nehty má udělaný v salonu. Je nalíčená, má pěkné boty...“ Tak jí to pár vteřin závidím. Pak mi dojde, že mě to štve. Představím si sebe takhle dokonalou a nevím, co si o tom mám myslet. Moje vlasy jsou oškubané podle toho, jak se mi to zrovna povede ustřihnout, protože nerada chodím do kadeřnictví. Kadeřnice mi totiž vždycky říkají, že mít blonďatý vlasy je blbý, že si mám pořídit melír. Chápeš. Nebudu se s nimi o tom bavit.
Myslím si, že image je v dnešní době důležitá. Vzhled pomáhá fanouškům identifikovat objekt jejich zájmu. Jeho image by měla korespondovat s jeho osobností. Chceš být hnusný a glamour odporný jako Manson? Do it. Chceš vypadat jako princezna? Do it. Tohle je tvoje image a je fuk, jak vypadáš, když to jsi ty. Měla by to být pro toho umělce hlavně zábava.
Jaké to je, být jediná holka v kapele? Jezdit šnůry s partou chlapů, trávit hromadu času nejen ve zkušebně... Není to občas složité?
Těžké je určitě udržet jakoukoliv kapelu. Takže občas složité to je, ale ne kvůli tomu, že jsem holka. Pozitiva pro mě převažují. TFOG je moje úplně první kapela, dala jsem se s klukama dohromady ještě v době, kdy jsem zpívala ve sboru. Jsem moc vděčná, že jsem mohla utvořit celek zrovna těmito kluky. Dobře si s nimi rozumím, je s nimi sranda, jsou talentovaní a šikovní, zruční, mají sílu, umí odnést spoustu věcí, cítím se s nimi bezpečně. Hezky se o mě starají.
Co vlastně děláš, když zrovna ne muziku? Nebývá někdy těžké skloubit osobní, civilní život s koncertováním?
Teď chodím na vysokou, ten obor má dost vznešený název. Hodně se tam počítá a zatím ani nic jiného pořádně neděláme. Na koncertech nebo večírcích jsem společenská, ale jinak jsem spíš samotář, takže až na školu mě moje vytížení moc neomezuje. Pro mě jsou důležité vztahy s rodinou a blízkými osobami a mou kapelou a pár přáteli, kterých si cením. Snad jim to nepřipadá, že se jim věnuju málo, nebo že mě nezajímají, protože to tak může vypadat. Ale hodně mi na nich záleží, jen to neumím tak dávat najevo. Co je pro mě ale těžké, je skloubit „realitu“ s tím, kým jsem, když jsem v koncertním nebo nějakém takovém módu. Zařadit se třeba po tour zpátky mezi lidi pro mě bývá těžké.
