Poprvé jsem Vás zaregistroval na scéně pár let po revoluci v sestavě dnes již kultovní kapely ZNOUZECTNOST. Bylo to někdy před vydáním alba "Mé království". Vybrala si tehdy ZNOUZECTNOST Vás, Vy ji nebo k tomu došlo tak nějak navzájem? Čím jste mohl být pro tuto kapelu přínosem?Myslím, pokud si tedy vzpomínám, je to už dávno, že jsme si tak nějak padli do oka vzájemně. Dělal jsem tehdy zvukaře v plzeňském studiu Avik a ZNC, ač byli dost opatrní a konzervativní a rádi točili s někým, koho už znali, mě celkem rychle akceptovali. Nakonec kromě samotného zvukaření došlo i na to, že jsem jim jako host nahrál na "Mé království" nějaké kytary, vokály a kdovíco ještě. Protože zpěvačka a saxofonistka Alena "Ema" po této desce kapelu opouštěla a kluci měli obavu, že po jejím odchodu bude zvuk příliš řídký a málo barevný, slovo dalo slovo a začal jsem s nimi zkoušet. A protože tehdy to šlo všechno ráz na ráz, tak zanedlouho i vystupovat. Hrál jsem nějaké protikytary k Démově lince, vyhrávky, občas hulákal vokály a třískal do rozličných perkusí. Jelikož mě vzali, tak to zřejmě považovali za přínos. V úvodní otázce jsem nepoužil slovo navzájem náhodou. V roce 1993 vyšla pod tímto názvem první regulérní CD Vaší kapely, kde jste začal prezentovat své neobyčejně silné autorské věci, které měly k poetice ZNC nezvykle blízko. Zdá se, že si vás tenkrát múza nacházela sama. Bylo tomu tak? Tvořilo se Vám v té době lehčeji než dnes?
Začnu trochu zeširoka. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých jsem hrál bigbít, jezdili jsme po zábavách (v západních Čechách se říkalo že "hrajeme na čajích") převážně převzaté věci. Já jsem tehdy muziku neskládal, spíš jsem občas napsal nějaký text, samozřejmě odpovídající mému věku, minimu životních zkušeností a omezené sečtělosti. Dneska by to bylo samozřejmě k smíchu. To trvalo asi tři roky, než jsem se smířil s tím, že Robert Plant, Hendrix a podobní, ze mě nikdy nebude. Po škole a návratu z vojny jsem tehdy trochu "rozervaný" nasával písničkáře, folk, akustické kapely, Šafrán... a k tomu přispěl i vliv proslulých plzeňských Port druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Nakonec se ze mě nestal ani folkáč (i když první kapely TAK JO a HOUSTKA měly k folku blízko), ani hustej rocker. Bavilo mě prostě psát písničky v rozličných zvukových hávech. A co jiného třeba ZNC tehdy a dodnes jsou, písničkáři, že? Takže NAVZÁJEM vyrašili z výše popsaného podhoubí, k tomu jsme ještě do toho guláše občas přihodili trochu folklóru a něco z THE POGUES. A navíc jsem byl rád, když se na to dalo tančit, skákat... Dneska by se tomu možná říkalo "crossover". Takže nevím, jestli to byla múza, prostě jsem si z oné míchanice vlivů něco vytáhl, přetavil a ono to celkem začalo fungovat, i když to bylo pro pořadatele nezařaditelné a pro některé posluchače matoucí. Tvořilo se mi tehdy možná rychleji, byla spousta cest a možností na čem písničky postavit a čím opepřit, odlišit. Od odrhovaček, přes akustické "skorošansony" s mandolínou, až k punkovým nářezům do skoku. Dneska je to možná trochu těžší, člověk víc přemýšlí a snaží se, aby se příliš neopakoval a nevykrádal sám sebe více, než je slušno a zdrávo. Pod hlavičkou NAVZÁJEM vyšla v roce 1995 deska "Plnou parou zpět". Krom jedné skladby, ke které složil hudbu Michal Röhrich, jste napsal všechny písně a sám taky album kompletně nahrál. Proč ve studiu nenahrávali i ostatní členové kapely?
V té době byla Vlaďka (manželka a členka NAVZÁJEM) na mateřské s naší druhou dcerou, já jsem jezdil se ZNC po Čechách i Slovensku, ZNOUZE mívala tehdy přes stovku koncertů ročně, byli jsme v "laufu". Takže mimo jiné chyběl čas i energie na provoz, zkoušky a vystupování další kapely. Písničky ale vznikaly pořád, tak jsem i díky vlastnímu studiovému vybavení (byť trochu sterilněji) z větší části sám s několika hosty natočil materiál, který potom vyšel na MC. NAVZÁJEM naprostou většinu z těch věcí ani nikdy živě nehráli, byl to opravdu víceméně studiový "projekt". Pamatuji se ale, že Jarda Svoboda (TRABAND, OTCOVY DĚTI), který na tomto albu pěvecky hostoval, mi po letech řekl, že "Plnou parou zpět" je jedním z nejoblíbenějších alb NAVZÁJEM. Pro mě to byl spíše trochu takový odskok stranou. Taková z nouze ctnost. Na tomto albu se nachází skladba "Dopis v láhvi", možná jeden z nejlepších písňových textů a velice silný příběh. Vzpomenete si na chvíle, kdy jste tuto píseň psal a co bylo inspirací? Byl to náhlý nápad hodný zaznamenání nebo naopak vznikala poměrně dlouho?
Popravdě řečeno, musel jsem si teď "Dopis v láhvi" připomenout a pustit. Už jsem si pamatoval pouze na název. Je jednou z věcí, které jsem (jsme) nikdy živě nehráli, byla vytvořena, nahrána a ponechána svému osudu. A navíc to bylo před osmadvaceti lety. Ale jedno vím jistě. Měl jsem vždycky rád písně, které měly příběh, děj. Děj, který se posouval od A do B, od začátku ke konci. Třeba GREENHORNS: "Tam blízko Little Big Horn je indiánská zem, tam...", prostě text se odvíjí trochu jako film, nebo knížka. Epika. Člověk musí vymýšlet verše rýmy tak, aby měly účel a posouvaly děj. Přišlo mi tehdy a připadá mi to tak i nyní, že řada textů jsou umně poskládaná slova, která říkají všechno a nic. Autor se sice dušuje, že to prostě vyjadřuje přesně ten pocit, který se mu zjevil v hlavě nebo na duši, ale často se mi zdá, že spíše než o něčem abstraktním je to hlavně proto, že se pak snadno hledají rýmy. Nedává to sice příliš žádný smysl, ale je to prostě cool. Tak jsem se vždycky čas od času snažil napsat písničku s epickým příběhem, často odrhovačku nebo pseudofolklór ("Blázen Tom", "Joe a Dinnie", "Mary Jane Street", "Na plzeňskej věži"…), ať už s tragickým nebo nadějným vyústěním. Asi podle momentálního rozpoložení nebo inspirace. Ale v případě "Dopisu" a valné většiny dalších letitých songů si motivace vzniku už opravdu nepamatuju. V roce 1996 vydala ZNOUZECTNOST jednu ze svých nejlepších desek "Kapitán Mlíko". Vy jste ale po vydání alba z kapely odešel. Co stálo za tímto rozhodnutím?
Jak jsem už říkal, mezi lety 1993 až 1996 to byla, co se vystupování týče, docela jízda, hráli jsme třikrát, někdy i vícekrát týdně, často čtyřdenní "šňůrky" na severu Čech či na Moravě. A já jsem jednak celkem rodinný typ a navíc jsem praxí zjistil, že mi ten nomádský život, každý den změna, jiná postel (někdy i podlaha ve spacáku přímo na pódiu), vlastně příliš nevyhovuje. Ani já a ani nikdo z kapely nebyl "pařičem", který by prožil celý "výlet" v rauši, takže to byla taková reality šou v dobrém a někdy i v horším slova smyslu. Na druhou stranu spousty nezapomenutelných zážitků a historek, které bych jinak nezažil. Pamatuju si, že jsme někdy v třiadevadesátém dělali na otočku Ostravu. Měli jsme žigulíka kombi a vešli jsme se do něj všichni čtyři i s kytarovými minikomby a skládacími bicími. Dálnice mezi Plzní a Prahou tehdy více nebyla než byla, nad Brnem končila někde ve Vyškově. Vyráželi jsme před polednem a vrátili se druhý den okolo šesté ráno, takový osmnáctihodinový výlet. Jednou po takovém příjezdu zpět Déma ve spící ulici před zkušebnou ztuhlý vystoupil z auta a zařval: "Dobrý den, jmenuji se Kapitán Mlíko". A po letech z toho byl název alba. Navíc mě tehdy začala čím dál více přitahovat studiová zvukařina, začínal se čím dál více využívat mastering nahrávek (čímž jsem se začal taktéž zabývat), a já jsem pomalu docházel k tomu, že mi více sedí role pomocníka, přidavače a šedé studiové myši v pozadí, než pódiového šoumena. Kluky to asi tehdy mrzelo, ale dodnes spolu v pohodě vycházíme a občas i spolupracujeme. Nebyl i tohle důvod, že NAVZÁJEM, ač na to svou kvalitou rozhodně měl, nikdy nedosáhl věhlasu ZNC a podobných kapel? Pokud se nepletu, tak na souvislejší turné nikdy ani nevyrazil..
Nevím, asi to hrálo určitou roli, ale zásadnější důvody, proč jsme to nemohli výrazněji "rozjet", byly jiné. V NAVZÁJEM (sestava zhruba od r.1995) byli i muzikanti, kteří se hraním živili ve vytížených, úspěšných kapelách. Takže i když o kapelu existoval zájem ze strany klubů a pořadatelů, bylo prakticky nemožné domluvit, byť i vzdálenější termín tak (pátky a soboty byly prakticky neproveditelné, a i v týdnu to bylo nejisté), aby měli všichni volno. Druhá část kapely naopak měla běžné zaměstnání s pracovní dobou, takže zase všednodenní vyjížďky někam dále od Plzně s návratem k ránu byly ve větší míře neschůdné. A o nějakém "turné" se v této konstelaci už vůbec nedalo uvažovat. Ten tehdejší - řekněme zvýšený - zájem jsme prostě nemohli využít, ani kdybychom chtěli. A tak se nakonec NAVZÁJEM vytratili "fade outem" pomalu ze scény. Letos se poměrně nečekaně objevuje pod pseudonymem PÝ EJDŽ SENIOR Vaše nová autorská deska s názvem "Vinetú na netu". Mohli bychom čtenářům přiblížit, o co v tomhle případě jde?
Já jsem už vůbec nepočítal s tím, že bych ještě někdy dělal autorské nebo skoroautorské album. Občas něco poskytnout případným zájemcům, to ano, ale jiné ambice už dávno nebyly. A vydrželo mi to od poslední "desky" NAVZÁJEM "Halala balala" tuším osmnáct let. Možná jsem byl náhle překvapen, že je člověk pořád mladý a pořád mladý... a najednou je dědou a oficiálním seniorem. A pokud by vše bylo jako zamlada, tak by už byl i oficiálním důchodcem. Takže jsem se z toho "překvapení" asi potřeboval trochu "vypovídat". Z toho, jak jsou z mého úhlu pohledu lidé pořád stejní - dobří a špatní, chytří i hloupí, jenom tempo doby se neustále a neustále zvyšuje. Že možnosti a rychlost současného světa víc a víc předbíhají schopnosti člověka se s tím sžít a vypořádat. Nestačíme si vytřídit a zaškatulkovat priority, jsme zahlceni (často protichůdnými a nesmyslnými fakty, informacemi, banalitami...) a blbneme. Přestože má většina z nás falešný pocit, že to má zcela pod kontrolou. A zdá se mi, že nejlépe s tím vším přetlakem kolem nás a v nás bohužel dokáží "pracovat" a manipulovat ti špatní a chytří. Ale je to samozřejmě jen můj úhel pohledu, můj subjektivní pocit. Mým původním záměrem bylo písničky nahrát a volně poslat do prostoru pro kamarády, známé a jejich známé…, bez jakýchkoli dalších očekávání. Věci ale vzaly trochu jiný směr, když se toho chopili právě někteří z mých mnohaletých přátel, takže album vychází i na oficiálním CD se vším všudy. Vydává ho Avik, jako svůj pětistý(!) hudební titul. A k tomu kamarádi a kolegové filmaři přišli s nabídkou natočení videoklipu k titulní písni, a to v pracnosti, kvalitě, formě a zpracování mnohonásobně přesahující ambice (i komerční dopad) živě nevystupujícího stárnoucího písničkáře. Jsem jim vděčný a mám štěstí, že jsou to ti chytří a dobří.
Z desky je cítit jistá skepse a zklamání z Vámi popsané doby. Jedna věc je tuto situaci proměnit v písně, druhá nabídnout řešení a cestu, jak z toho ven. Mám pocit, že Kolumbus č.40644 ji našel. Proč bychom nemohli my?Jeden můj kamarád parafrázoval současné album pozměněným názvem jednoho filmu bratří Coenů když řekl: "Pro mě to má podtitul ´Tenhle svět není pro starý´ ". Takže v té náladě samozřejmě může hrát roli i skutečnost, že každá "odcházející" generace přestává rozumět generaci svých dětí, natož vnoučat! "Kolumbus" vyšel před pětadvaceti lety. Byli jsme tehdy, jak se pro tuto věkovou kategorii říkává, "v nejlepším věku", lidé se ještě divně koukali na toho, kdo telefonoval za chůze, v tramvaji... Já sám jsem měl mobil až někdy po roce 2000. Byli jsme nadšeni z rozvoje a možností digitálního nahrávání. V roce 2000 jsme už mohli dělat na zařízení a softwarech, které byly běžnému zvukaři v roce 1990 zcela nedostupné. Samozřejmě také vím, že současný automobil je lepší, tišší a bezpečnější, než rodičovská stodvacítka z roku 1982, a že obraz v současné televizi je o něčem jiném, než před lety atd. atd. - a jsem za to rád! Ale já mám pocit, že současný oříšek je zakopaný jinde. V jakémsi informačním virtuálním zahlcení, kdy pravdu nemáme nikdo a všichni, lež a polopravda se v tom chaosu pomalu stává akceptovanou normou a agresivita i přehnané sebevědomí je vysoce uznávanou vlastností. Tím neříkám, že lidé předtím takoví nebyli, jsme už tisíce let stejní, ale pro člověka bylo snazší najít tu lajnu mezi tím, co jsme se učili od mládí, co je dobro, co už se nemá a kde začíná zlo. V současné době si ohledně čehokoli nadávají a nenávidí se jedinci, kteří se v životě neviděli. Jsou navíc zcela anonymní. Navíc s názorem vyextrahovaným do pár co nejostřejších vět - kdo by se trápil s vymýšlením podložené a širší argumentace a kdo by na druhé straně více než čtyři pět vět dočetl. Kdyby se sešli a pohádali při pivu, tak možná za týden při kafi by se dokázali na něčem shodnout, nebo alespoň tolerovat. Minimálně by si to ale museli říct „face to face“. Možná, že to je ten důvod, proč je společnost podle současné fráze tak "rozdělená jako nikdy". Virtuální prostor navíc nahrává hlavně těm "chytrým a špatným", protože nemají skrupule využít odjakživa čehokoli ve svůj prospěch a je to pro ně takto jednoduché. Běžný člověk se to zatím příliš nenaučil zpracovávat a třídit. A ještě jeden fakt při srovnávání s „Kolumbem“. Budu se obloukem vyhýbat politice a propagandě, ale domníváte se, že celková situace (alespoň pro nás, obyčejné človíčky), tady kolem nás je stejná, jako v roce 1997, tedy v době vydání „Kolumba“? Kdy si světové a evropské mocnosti potřásaly rukama nejen na stanici Mir a hlasitě hlásaly dobrou vůli? Ale na druhou stranu, já myslím, že se v textech na albu najde i ta naděje, plamínek na konci tunelu, kterou jsem se i v největší skepsi vždycky snažil v písničkách mít. "I náčelník říká, jó jó jó, že prý to dám". A řešení, jak z toho ven? To už bude spíš asi na vás, na těch v nejlepším a ještě ranějším věku. Já hlavně poznával i z titulní písně stejnojmenné desky "Kolumbus č.40644" daleko větší přesah, než je nějaká politika nebo další světské problémy. Kolikrát ale posluchač slyší věci jinak, než zamýšlel sám autor. Dalo by se nějak vylíčit hlavní poselství této nedlouhé písně?
Na tuto otázku by musel odpovědět většinový autor jejího textu Ondřej Pellar. Což je evangelický kazatel a písničkář, který už dlouhá léta byl a je obklopen v čase se měnícími muzikanty ve sdružení jménem PPLP. Pro ně píše písničky s více nebo méně duchovním podtextem. Má-li tvůrčí přetlak, nabídne kamarádům své přebytečné, světštější texty volně k užití s tím, že si s tím můžou "dělat co chtějí". Takže slova písně "Kolumbus č.40644" patří k těm, které jsem s požehnáním původního autora využil, textově poupravil nebo doplnil a zhudebnil. A myslím, že každý si její poselství může vysvětlit po svém. Třeba pro mne to je o volnosti a vnitřní svobodě a o tom, kdo z nás vlastně blázen je a kdo ne. K desce nazvané jednoduše "Instrumentálky" z roku 1999 jsem vzhlížel nejprve s nedůvěrou, zvlášť u kapely, kde velkou váhu její tvorby tvoří lyrická složka. Obavy byly zbytečné, album úspěšně obstojí i po letech. Co Vás vedlo k tomu natočit desku v této podobě?
V té době jsme byli jako kapela již na odchodu ze scény, cítil jsem se možná autorsky i tématicky vyždímaný a chyběla mi také už motivace dělat něco písničkového. Naše tehdejší zpěvačka a flétnistka Míša byla pár let předtím v Anglii a přivezla sborník zajímavých transkripcí staroanglických tanců, rozepsaných do tří hlasů fléten a k tomu harmonie pro loutnu nebo kytaru. Něco z toho jsem si tehdy zkopíroval a pak odložil. Pár věcí z toho tady plusmínus věrně hrály i některé soubory interpretující starou muziku. A mě pak v tom období hudebního bezčasí napadla taková přidrzlá myšlenka upravit si to po svém, bez "dobových" nástrojů, třeba i s elektrickými kytarami, klávesami a třeba i s bigbítovým rytmem. Tak jsem to připravil a i s řadou hostujících muzikantů pak nahrál. Pár vlastních "pseudorenesančních" skladbiček měl v šuplíku i kamarád kytarista Michal Röhrich, tak jsme je zaranžovali, nahráli a použili. Možná jsem potřeboval vybočit ze zaběhnutého mustru, ale zase si prý tohle album pak koupila i řada lidí, kterým nějací NAVZÁJEM do té doby naprosto nic neříkali. Mluvíte o odchodu NAVZÁJEM ze scény, ale posléze jste objevil zpět s deskou "Halala balala" v roce 2005. Znamená to, že éra NAVZÁJEM není nikdy plně uzavřená?
Při práci v nahrávacím studiu jsem se tehdy potkal s pár muzikanty (slovy třemi), které jsem znal již z dřívějška a kteří měli chuť, energii, a i čas něco společně zkusit. NAVZÁJEM znali z dřívějška a líbily se jim i nějaké nové písničky, co jsem měl v šuplíku. Tak jsme začali zkoušet, nebyl bubeník, tak jsem za bicí sedl sám a připravili jsme koncertní mix ze starých i nových věcí. Tahle šestičlenná parta měla fakt nazkoušeno, zařezávalo to. Dokonce se nám jeden člověk staral i o booking a vyjeli jsme na řadu akcí a festivalů. Hráli jsme mnohem dál od rodné Plzně, než původní parta. Ale doba a zájem už byl asi jinde, než v půlce devadesátek, kdy náš divoký guláš punku, folklóru, pseudoirska i akustických věcí tak nějak trefil tehdejší atmosféru (hráli jsme třeba napůl s tenkrát teprve vzhůru stoupajícím ČECHOMOREM v plzeňském Divadle Čas). Já jsem se také v sedě za bubny necítil úplně komfortně, zvlášť když jsem půlku věcí na vystoupení zpíval. Postupně jsem to začal cítit spíše jako povinnost, chyběla mi energie a reakce z publika, byl jsem ze všeho uvnitř unavený. Takže jsem to sám po nějakém čase rozpustil, i když mě to vůči ostatním z kapely mrzelo. Éra živě hrající kapely se jménem NAVZÁJEM je už ve mně uzavřená. Je to něco, co bylo fajn a je už pryč. Písničky zůstaly. Proto jsem také už tohle poslední "stařecké" album podepsal jako PÝ EJDŽ SENIOR. Ale na křtu "Vinetůa" jsme s Vlaďkou jako duo samozřejmě pár starých pecek pro pamětníky zahráli.
(Přéma Haas - zpěv, kytara a Vlaďka Haasová - zpěv, akordeon)
Před nějakým časem jste účinkoval v muzikálu Peklo v nebi, ke kterému byly použity Vaše písně. Je tohle uzavřená záležitost nebo bychom se v budoucnu mohli dočkat ještě něčeho podobného?Tak tak, na stará kolena jsem se stal i "hercem". S režisérem spolku "Kolofantí" Martinem Volfem jsem se před lety profesně setkal při muzikálovém aranžování a nahrávání jím vybraných písniček ZNOUZECTNOSTI k předchozímu muzikálu "Zbývá příběh náš", odehraným v sezóně 2018/2019. Jemu se moje práce na úpravách a aranžích líbila, tak tenkrát mezi řečí prohodil, že napíšeme něco spolu. Nebral jsem to moc vážně, slova se mluví... Ale on to vážně vzal a napsal "Peklo v nebi" a poslal mi hru s tím, že mám složit písně. Protože jsem pak v předstihu čtyři měsíce se zpěváky připravoval pouze pěvecká čísla, tak jsem se nakonec uvolil, že budu s nimi hrát a zpívat sbory, abych pomohl. Rejža pak s tím, že když už tam na zkouškách tak jako tak budu, z mé role přizpívávajícího pomocníka udělal roli hereckou, mluvící a zpívající. Bylo to časově náročné, prošli jsme si s tím pak celou dobu covidovou, ale bylo to nakonec moc fajn období a rád na to vzpomínám. O komplikovaném vzniku muzikálu "Peklo v nebi" dokonce vznikl i stejnojmenný dokument režiséra Ladislava Moulise vysílaný na ČT. A někdy příště? Existuje sice úsloví "nikdy neříkej nikdy", ale mám obavy, že ta tehdejší šťastná konstelace souboru s řadou dobrých zpěváků a poměrně velkým obsazením i scénou se už těžko může opakovat, aniž by se podlézala nastavená laťka. V plzeňském studiu Avik, kde jste v první polovině devadesátých let působil, vznikla řada kultovních nahrávek. Studio i vydavatelství působí dodnes. Vy jste však v roce 1994 se studiem spolupráci ukončil a založil si vlastní studio PyHa. Považujete to v rámci zpětného pohledu za správný krok a proč jste se tak rozhodl?
Při koncertním vytížení, které jsme měli se ZNC, se nedalo ještě točit týden deset hodin denně jako studiový zvukař. K tomu se ve studiu kromě nahrávání muziky začínaly dělat i dabingy zahraničních filmů, takže časová náročnost zvukařské práce byla fakt extrémní (a popravdě řečeno zvukařina při dabování filmů mě zase až tak nebavila). Díky tomu, že jsem si už nějakou dobu postupně pořizoval procesory, sequencery, mikrofony a další zvukařské krámy, tak jsem si vedle hraní zařídil i takový "vedlejšák", který jsem v té době provozoval doma ve chvílích, kdy byl čas. Navíc majoritní spolumajitelé Aviku začali koketovat se začleněním nahrávacího studia pod oblastní regionální studio zpravodajsky-televizní, což se mi popravdě až tak nezamlouvalo. Tak jsme se bez problémů domluvili, já si svůj velmi minoritní podíl (ve vloženém technickém vybavení) zase vzal a v klidu a míru odešel. Oni tu fůzi s "televizemi" naštěstí nakonec neudělali a díky tomu Avik jako značka, na rozdíl od oněch tehdejších regionálních televizí, funguje dodnes jako hudební vydavatelství. A stejně tak i jeho druhá linie - po různých peripetiích - jako nezávislý ExAvik, což je v současné době nadstandartně vybavené nahrávací studio s klientelou nejen z celého Česka. Z mého pohledu byl v mé situaci přechod na volnější režim PyHa studia správný a především nevyhnutelný. Ale Aviku vděčím dodnes za fůru zkušeností a příležitost dostat se do prostředí, o kterém se mi předtím mohlo jenom zdát.
(zleva Přéma Haas, Jirka Sláma, jeden ze zakladatelů Aviku, dnes majitel stejnojmenného hud. vydavatelství a Miloš Vojtěchovský, organizátor prvních ročníků hudebně performerského festivalu v klášteře Plasy)
Co všechno Vám přinesly roky prožité s muzikou? Říkal jste, že zůstaly písničky, ale vzhledem k tomu, že jste celé své album "Plnou parou zpět" věnoval své manželce Vlaďce, muselo zůstat i něco víc..
Kolem muziky, ať už v aktivní, nebo později i v "zákulisní" zvukařské "službě" se motám od konce sedmdesátek minulého století. Začalo to postupným hledáním a sebeuvědomováním si vlastních limitů a na straně druhé nacházením oblastí, kde jsem silnější v kramflecích a tedy snad i "úspěšnější". Pracoval jsem s profesionály i amatéry; obojí je velká škola. U začínajících "amatérů" zůstane občas i jeden obrovský bonus navíc. Vidíte, nebo spíš slyšíte ten posun v čase. Od nahrávky k nahrávce, ve vyhranosti, aranžování, textech, přípravě... U mnoha je evidentní, jak se šplhají po schůdcích výš a výš, a to třeba částečně i díky mé výpomoci. A někteří jsou za to i vděční, což je samozřejmě milé. Díky muzice jsem poznal spoustu rozmanitých lidí, pracuju třeba občas na zvuku či hudbě také s filmaři. Na rozdíl od řady jiných nežiju v generační bublině, protože klienti a spolupracovníci jsou ve věkovém spektru od náctiletých pankáčů a raperů až po osmdesátileté bardy. Někdo by možná řekl devatero řemesel, desátá bída, ale mě baví a udržuje ve střehu ta pracovní rozmanitost. Zvuk, skládání muziky od písniček až k dokumentárním filmům, textování i občasná zvukařská lektořina. Dělat na stoprocentní úvazek jen jedno, tak je ze mě už pouze totálně vyhořelý, starší pán. A k Vlaďce? Té bych měl děkovat nejen na jednom albu, nýbrž permanentně. Vydržela se mnou roky, kdy jsme jeli finančně i časově nadoraz, kdy jsem nebyl doma a brázdil kluby, v období hledání co dál, až dodnes. Někteří kamarádi nejen z branže nás nazývají "přírodním úkazem v muzikantském světě". Je to moje kotva, bez které bych se asi zmítal a tápal na rozbouřeném moři vnitřního zmatku, hledání a kdovíčeho ještě. A pořád, i po sedmatřiceti letech společných strastí i slastí, když jsem opět rozpačitý z toho, že mám sám vylézt na pódium před lidi a hrát, bez velkého přemlouvání vezme tahačku, opráší vokály a jde mi pomoct. Připadal bych si sám před lidmi jako vždy trochu nepatřičně. Já prostě nikdy neuměl a neumím být "osamělým" písničkářem.
Diskografie NAVZÁJEM:
1992 – Dějou se dneska divný věci (demo)
1993 – Navzájem
1995 – Plnou parou zpět
1997 – Kolumbus č. 40466
1998 – Marcipán
1998 – Místo činu Šťáhlavický lesy (split Duo Komáři a Navzájem)
1999 – Instrumentálky (Navzájem a přátelé)
2005 – Halalabalala
Diskografie PÝ EJDŽ SENIOR:
2023 – Vinetú na netu