V českém hudebním rybníčku se pohybuje množství muzikantů, kteří pořád ne a ne prorazit – mnohdy třeba jen proto, že prostě neví, jak na to. Naproti tomu je tu i velmi početná skupina mladých, více či méně známých nadšenců, kteří již dokázali něco velkého. Na to, jaké byly právě jejich začátky, kolik úsilí museli vynaložit a na čem mnohdy ztroskotali nebo získali zkušenosti, se některých z nich budu vyptávat v novém seriále rozhovorů „Na cestě“... Dveře inspiraci budiž otevřeny.
Přestože je o pár dekád mladší než jeho spoluhráči, objevuje se na pódiích na postu baskytaristy mnohých starších kapel, které platí pro český underground za opravdové legendy. Zahrál si záskoky například s THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE nebo s PŮLNOCÍ, běžně se objevuje v KRCH-OFF bandu, kapele dnes nejčtenějšího českého básníka J. H. Krchovského. Jak je možné, že člověk, který přijal záskok na basu do ATPBANDU i přesto, že tehdy neuměl na baskytaru hrát, zůstává v této kapele až doposud, po celých dvanáct let? O tom nám pověděl sám Tomáš Skřivánek.
Určitě se shodneme na tom, že baskytara je krásný a důležitý nástroj, proč sis vybral právě ji? Učil ses na ni někde nebo jsi samouk?
Vlastně to byla náhoda a dalo by se říct, že ona si vybrala mne. Já zcela propadl jejímu kouzlu a pochopil, že je duší kapely, propojení mezi rytmikou a melodikou, vlastně nástroj, který usmiřuje ostatní nástroje mezi sebou a dává pocit celistvosti. Přeneseně, je to jako kdyby ti v restauraci přinesli maso a knedlíky, ale zapomněli na omáčku. To nemůže fungovat. A u nás máme spousty výborných basistů, a občas mě mrzí, že se na ně zapomíná. Jinak jsem muzikant samouk, za ty roky už mám tolik zlozvyků, které už mě beztak nikdo neodnaučí.
V jaké kapele jsi začínal? Směřovala už tvoje první kapela k undergroundu?
Obecně jsem kouzlu muziky propadl, když mi bylo dvanáct let. Našel jsem starou akustickou kytaru a bez jakéhokoliv povědomí o tom, jak se na ni hraje, mi bylo jasné, že se chci muzice věnovat. Ovlivněn československou i zahraniční punkovou scénou a americkým grunge jsem si pořídil elektrickou kytaru, zvykl si denně odposlouchávat svoje vzory a prožil několik neúspěšných pokusů založit kapelu. To se změnilo v prvním ročníku střední školy, kde jsem potkal pár spolužáků, kteří měli stejný názor na to, jestli dopolední část dne trávit ve škole nebo ve zkušebně. Repertoár kapely byl ovlivněn převážně rockem a punkem, přivoněl si ale i k folku, v podstatě šlo o hledání směru. Na underground jsem si musel ještě chvíli počkat. To byl rok 1999.
Jak ses dostal k undergroundové kultuře? Žiješ v ní od dětství, nebo ses k ní musel prokousávat a postupně ji objevovat?
Se školní kapelou jsme se někdy počátkem roku 2003 setkali na společném hraní v jedné pražské kavárně s kapelou MY 3 TĚLESO. Někteří její členové už nějakou dobu oživovali skladby THE VELVET UNDERGROUND, které jsem do té doby neznal. Přestože jsem hrál na elektrickou kytaru, neodmítl jsem nabídku, i když jsem se trochu obával - zaskočit u ALL TOMORROW'S PARTIES BANDU jediný koncert na baskytaru, na kterou jsem neuměl… Dostal jsem seznam skladeb a překvapivě lehkou basu značky Hyundai a po večerech jsem se začal seznamovat jak s tvorbou „otců undergroundu“, tak i s novým hudebním nástrojem. Změnil se mi celý pohled na muziku, našel jsem něco, o čem jsem ani nevěděl, že hledám. Dnes jsem na postu baskytaristy ATPBANDU dvanáctým rokem.
A co tě na undergroundu nejvíc táhne? Baví tě i jiná umělecká odvětví než jen muzika?
Jak to všechno stíháš? Prozradíš, co děláš v civilním životě, když zrovna nehraješ?
Jsou to takové vlny. Někdy se sejde spousta věcí najednou a já nevím, kam dřív skočit, dokonce se mi stalo, že jsem přejížděl z jednoho festivalu na druhý na vzdálenost tří set kilometrů, abych odehrál koncert s tou i onou kapelou, v noci se vrátil a téměř bez spánku šel do práce. Jindy jsou ale dny klidnější, dlouho se nic neděje, a z toho pak začínám být nervózní. Civilně jsem na plný úvazek již sedmým rokem zaměstnán jako technik satelitní techniky ve zpravodajství České televize, jezdím po celé naší vlasti se satelitním vozem a to, co je ve zprávách „živě“, je po technické stránce naše práce. I tady jsem potkal spousty zajímavých kamarádů, muzikantů, zvukařů, takže mám svoji práci rád. Volnočasově se věnuju spoluorganizaci pražského hudebně divadelního festivalu Habrovka, který proběhne letos první víkend v červnu a který doporučuji navštívit. Z části se podílím i na kulturním programu vinohradské Večerní kavárny Souterrain, jež se stala místem setkávání všech našich kapel a přátel okolo nás, i sem vás srdečně zvu.
Jak se ti podařilo dostat se k PŮLNOCI nebo PPU a zahrát si po boku undergroundových legend, jakými jsou bezpochyby například Vráťa Brabenec nebo Pepa Janíček?
A jak to tak bývá, ono sladit všechno tak, aby všichni mohli na všechny koncerty, je opravdu složitá věda. Tehdy se stalo, že vynikající baskytarista kapely PŮLNOC Petr Kumandžas nemohl pár koncertů odehrát, a proto si Tomáš Schilla a Jirka Michálek vzpomněli na mě a dali mi lano. Já jsem samozřejmě neodmítl, protože to pro mě byla veliká výzva a představa, že si budu moci zahrát po boku takových hudebníků, jakými jsou Pepa Janíček nebo Míša Němcová, mě ani na chvilku odmítnout nedovolila. Studovat a pochopit basové party Mejly Hlavsy pro mne byla ta největší škola. Podobný případ jako u Petra pak byl i u Evy Turnové z PPU. Najednou byl potřeba záskok a tentokrát si na mě vzpomněl Pepa Janíček, a bylo to. On by se dal očekávat nějaký neuvěřitelný příběh, ale v podstatě to není o tom, že bych byl bůhví jak geniální baskytarista, jen mám štěstí na kamarády hudebníky. 
A jaké to je si s nimi zahrát? Nepopsatelné! Jedna věc je si s takovou kapelou zahrát, navíc muziku, kterou už několik let rád poslouchám, a kdyby mi někdo kdysi dávno tvrdil, že si s nimi zahraju, asi bych se usmál nad absurditou takové situace. Druhá věc ale je poznat všechny tyhle lidi osobně a spojit si je se všemi těmi příběhy, které jsem čítával, zjistit, že tě berou jako rovnocenného člověka a hudebníka. Jsou to kapely plné osobností, kterých si vážím. Jsem moc rád, že mě přijali a stali se mými kamarády. Mezi mnou a Vráťou je čtyřicetiletý věkový rozdíl, ale zdá se, jako by to vůbec nehrálo roli. Moc rád s ním sedávám po pražských restauračních zařízeních. A to samé platí i o ostatních.
