Psát o witch folku LICHOČAR je docela výzva. Jednak protože má ta hudba potenciál, který ale zatím zůstává nenaplněný, a jednak aby mě za tuhle recenzi nikdo neuřknul. Stejnojmenný debut „Lichočar“ je velmi ambiciózní. Vypráví příběh o démonovi neštěstí, Lichočarovi, o kterém kapela zároveň píše povídky. Hudebně Lichočara vykresluje kombinace autorských skladeb a tradičních písní v češtině, slovenštině, dánštině, starořečtině, okcitánštině a dalších jazycích. Na jedno album je toho docela dost. A to ještě k fyzické edici „Lichočara“ patří i tři písně původně digitálně vydané na EP „Tři matičky“. LICHOČAR umí vybudovat záhadnou atmosféru („er (Μοίρες)“) a vyniká ve skladbách, kde tmou probleskuje trocha světla („Obadeea“, „Skerrie“). V takových momentech zní ta hudba opravdu čarovně. Je nevinná a zvídavá. Ale pak přijdou temnější skladby jako „O lichnickej hradnej panne“ a „Mezitím v podhradí (Z Tkadlečka & jedna lichnovská)“ a kouzlo je pryč. Vyznívají studeně, trochu hluše a zdá se, že největší slabinou téhle desky je sám mytický Lichočar. Druhým viníkem je dlouhá stopáž. Toho alba je prostě moc. Tematicky, textově i hudebně.
Od doby, kdy kapela nahrála svůj debut, už ale uplynulo pár let, a trojice písní z EP „Tři matičky“ zní, jako kdyby se LICHOČAR velkými kroky posunoval tam, kde potřebuje být. Zajímalo by mě, co přinese jejich příští deska. Pokud do mě mezitím neuhodí třeba blesk. Jana Vrbková