HORIZONT - Úhel pohledu

Když nejdeš úplně s davem, je potřeba najít způsob, kterak z vlastních zvláštností udělat přednost. Nechci tvrdit, že největší kladem na debutu „Úhel pohledu“ luhačovické party HORIZONT je občas ne úplně skluzné frázování a sem tam nesnadno ukočírovatelná lyrika, která se s hudbou chvílemi usilovně nahání (nemluvě o tom, že HORIZONT příležitostně češtinu svojsky ohýbají, aby si všechno tak nějak sedlo). Ale po pár posleších se z tohoto původně ostrého drápu do uší stane přirozená součást melodicky chytlavé, útočné muziky, a pak vás HORIZONT do svého světa, postaveného na docela syrových, přímočarých kytarách, akční rytmice, solidní porci elektroniky a hlavně intenzivní bouři emocí poměrně suverénně vtáhnou. Proti pravidlům doby jdou HORIZONT i při dramaturgii alba – není dnes úplně v módě nechávat nejsilnější skladby do závěru alba, ale pokud by vás na úvod stoprocentně nepřesvědčila překotná a uštěkaná titulní skladba s výborným melodickým skluzem v refrénu, vyplatí se vydržet na závěrečný triumvirát, jež tvoří mrazivá a explozivní „Divný stavy“, přemýšlivá a skvěle gradující „Zhasni na chvilku svět“, okořeněná dívčím vokálem, a tajemnější finále „Podivný místo“, v němž potenciál HORIZONT naroste do maximálních rozměrů. „Bude to album, které je prověřeno časem“, glosovali HORIZONT před vydáním desky fakt, že některé písně testovali i několik let na koncertech, než je přenesli do drážek alba. Povedlo se (snad s výjimkou neohebné „Jen se k nebi zase podívej“), a i tak si skladby zachovaly spontánnost a živočišnost, takže být na místě HORIZONT, když už mají čuch na dobré skladby a zkušenost s tím, jak je zaznamenat v silné hráčské i zvukové kvalitě, s případnou další nahrávkou bych takovou dobu zbytečně neotálel. A kdo na tuzemské scéně postrádá kouzlo ostravských PUBLIC RELATIONS, možná by měl na svět mrknout tímhle novým „Úhlem pohledu“.

Jan Moravec  ****1/2