PRIESSNITZ - Zpátky v mlze

Album „Nebel" nyní vychází u vydavatelství Indies Scope ve vinylové podobě. Použili jste reedici z roku 2009, kterou měl na starosti Dan Václavík?
Jaromír Švejdík: Vlastně nevím, tenhle vinyl (reedici) jsem ještě neviděl.
Petr Kružík: Bohužel o téhle akci nic nevím.

Najdeme zde nějaké dobové fotky, texty nebo třeba plakát?
JŠ: Původní obal a fotky vytvořil fotograf Václav Jirásek z BRATRSTVA. Byla to od něj poctivá práce, dokonce v rámci focení jsme šli s kapelou z Jeseníku na Šerák a zpátky. Myslím, že to pro některé členy PRIESSNITZ byla traumatická zkušenost. Ale jak jsem zmínil, to reediční album jsem ještě neviděl, tak nevím.

Na Šerák je to taky pořádný výšlap... Nebyli všichni členové náruživí turisté?
JŠ: Ne, ne, to snad jen Petr Kružík lezl po horách i po skalách, u mě to přišlo trochu později, já měl rád horské kolo sjezdy. Až když mi ukradli asi třetí kolo v pořadí, pořídil jsem si pohorky.

Jak moc pro vás jako výtvarníka byla a je důležitá vizuální stránka nahrávek?
JŠ: No, já miluji ikonické obaly desek, jako jsou VELVET UNDEGROUND od Andyho Warhola nebo SONIC YOUTH „Goo" od Raymonda Pettibona. Myslím, že si někdy covery alb pamatujeme víc než hudbu na nich. Ano, vizuál je hodně důležitý.

Album „Nebel" ve své době na vinylu také vyšlo, ale už dlouhé roky je téměř nedosažitelné a v současnosti se jedná o cenný sběratelský kousek. Byl i tohle důvod, proč se k LP formátu vrátit?
JŠ: Nejspíš ano, viděl jsem ty ceny na aukru, docela šílený dát za LP šest tisíc, ale já nic nesbírám, takže tu vášeň neznám.

Vlastníte původní vinyl?
JŠ: Ano, onehdá jsem našel na půdě krabici s deseti deskami. Milé překvapení. Většinu jsem rozdal, ale dva kousky, tuším, ještě mám.
PK: Ano, původní vinyly mám, ale nikdy neopustily obal.

Vnímáte, že „Nebel" měl jakýsi generační význam, že odrážel atmosféru doby?
JŠ: Pro nás to určitě byla generační výpověď, většina z nás byla pomlácená tou dobou, co předcházela, armáda, fízlové, škola, komunisti, přehrávky... A najednou můžete hrát a zpívat, co chcete. Ty songy byly hodně lokální a myslím, že pár lidi v okolí jsme nasrali, což je dobře. Ale kupodivu fungovaly i za těmi našimi vlkodlačími horami.
PK: Jestli měl generační význam, si netroufám tvrdit, ale atmosféru doby určitě odráží, jako každá nahrávka.

Když se vrátíme do roku 1992 – jaké vzpomínky se vám vybaví při představě doby, kdy jste album nahrávali?
JŠ: Já na tu dobu vzpomínám moc rád, tehdy jsme byli kluci, co se potkali v hospodě, kde jsme po pár pivech dali dohromady kapelu, co neměla název... a najednou hráli v klubech, na festivalech po celé republice, ale i v Polsku nebo v Rakousku. Vše se zdálo snadné a úžasné.
PK: Já bych se raději nevracel. (úsměv) Nerad bych zabředl do klišé o devadesátkách, ale ano, bylo to hektické, změnilo se všechno, věci do té doby nepředstavitelné se staly skutečností, Havel s koloběžkou na hradě například. Co se týče hudby, vznikla nová rádia, kluby, najednou jste mohli hrát cokoliv, aniž by vás obtěžoval nějaký idiot s razítkem nebo policajti. Vypadalo to, že všechno už bude navždy v pořádku, což – jak se záhy ukázalo – byl krutý omyl.

Jak tehdy fungovala kapela – atmosféra mezi vámi, způsob práce, skladatelský proces...?
JŠ: Na to, že jsme byli dost pařmeni, jsme pracovali dost tvrdě, týdně dvě tři zkoušky, o víkendech koncerty. Taky ty věci kolem, jako aparáty, nástroje, zkušebny, dema, doprava atd., daly dost zabrat. Tenkrát ty nové písničky vznikaly většinou tak, že Petr Kružík přinesl nápad, někdy jen kytarový riff, jindy celý song. A mým úkolem bylo vymyslet melodickou linku a hlavně texty. No a pak jsme to ve zkušebně tak dlouho brousili, až jsme uznali, že s tím můžeme na jeviště.
PK: Zkoušeli jsme třeba třikrát týdně, měli jsme za sebou první LP nahrané sice bizarním způsobem, ale přesto to dost lidí zajímalo. Na partu ze zapadákova v Sudetech docela úspěch. Takže atmosféra by se dala nazvat jako hodně tvůrčí. Skladatelský proces? Myslím, že pro spoustu kytarovek standardní postup – riff, nápěv, text, desetkrát zkouška a je to, nebo taky ne. (úsměv)

Máte skladbu, která je vám dnes osobně nejbližší?
JŠ: „Dotkni se mě", to je písnička, kterou jsme hráli až do posledního koncertu, myslím že je to základní esence našeho písničkářství.
PK: Na „Nebel" je pár songů, které jsme hráli až do konce – titulní „Nebel", „Jaro", „Dotkni se mě". Nejbližší? To nemůžu prozradit. (úsměv)

Když se dnes vracíte ke starým textům, vidíte v nich něco, co byste už třeba dnes nenapsal?
JŠ: Já se k nim moc nevracím, ale samozřejmě, je jich dost. Jsou to většinou texty, které vznikaly pod tlakem, jako že písnička byla hotová, melodii jsem zpíval svahilsky a text jsem vymýšlel až ve studiu při nahrávání. To nesnáším. I když takhle podobně to bylo i s „Půlnoční".

Vybavíte si nějaký moment z koncertů, kdy jste poprvé cítili, že písně z „Nebel" skutečně rezonují s publikem?
JŠ: Většinu z nich jsme hráli už před vydáním alba, takže jsme věděli, že některé z nich na lidi fungují. My jsme ale koukali odehrát pořádnej koncert jako celek, než abychom zkoumali jednotlivé songy.
PK: Hlavně v pozdější době, když s námi už jezdil VJ Clad, to bylo občas magické.

Uměli jste tehdy vytušit, že píšete nebo nahráváte něco skutečně výjimečného? Nebo vás reakce fanoušků na jednotlivé písně překvapovala?
JŠ: Pro mě to jsou písničky jako všechny ostatní. Já vlastně ty songy slyšel pořádně až ve studiu. Ve zkušebně byl většinou takovej randál, že jsem jen tušil, co zpívám. A na pódiu to bylo dost podobné.
PK: Výjimečného? To asi ne, v té době i dost dlouho potom jsme často hráli na místech pro pár desítek lidí takzvaně za pivo a párek, publikum houstlo velmi pozvolna. Na reakce fanoušků jsme měli čas si zvyknout nějakých dvacet let, to už vás jen tak něco nepřekvapí.

Jak moc vás tehdy ovlivňovala zahraniční scéna?
JŠ: Už za komunistů jsme poslouchali polské rádio Trojka a tam bylo vše, na co sis vzpomněl. My se tedy zaměřovali na temný kytarovky. S Petrem Kružíkem jsme tenkrát měli podobný vkus, a hodně nás ovlivnila tehdejší gotická scéna.
PK: Mě zásadně, a to díky zmíněnému polskému rádiu, dodnes fungující Trojce, kterážto stanice doslova vstala z mrtvých po posledních volbách v Polsku. Před rokem 1989 to byl jeden z mála zdrojů u nás na severu, kde bylo možné slyšet a hlavně nahrávat na kazety třeba věci 4AD, THE CURE, BAUHAUS, SISTERS OF MERCY, COCTEAU TWINS, JESUS AND MARY CHAIN, RIDE, LUSH a celou tehdejší shoegaze scénu, ale i SONIC YOUTH, PIXIES, AFGHAN WHIGS, NIRVANY a tak dále, včetně skvělých Poláků, jako například MAANAM, REPUBLIKA, SIEKIERA a další, jejichž názvy jsem bohužel zapomněl.

Gotická scéna? Takže něco v duchu THE SISTERS OF MERCY nebo THE CULT?
JŠ: Ano, plus FIELDS OF THE NEPHILIM, ty jsme měli hodně rádi. Ale vlastně později mě bavily spíš post-punkové kapely jako JOY DIVISION, THE CURE a BAUHAUS.

Poslechnete si to třeba z nostalgie ještě dnes?
JŠ: Ano, ale spíš ty THE CURE a JOY DIVISION, to je nadčasové.

Myslíte, že „Nebel" může oslovit i mladou generaci, která devadesátky nezažila?
JŠ: To netuším, ten zvuk je přece jen dost specifický, myslím, že písničky samotné fungují dodnes. Nic bych na nich neměnil, ale vyžadují hodně tolerantního posluchače.
PK: To opravdu nevím, ale vyloučeno to není soudě podle playlistu mých dcer, kde najdete vedle sebe songy z šedesátých let, až po současný světový mainstream, ale PRIESSNITZ tam vlastně nejsou, tak asi ne. (smích)

Jak těžké bylo prosadit se se syrovou kapelou na periferii republiky, na Jesenicku? Pomohlo vám nějak vítězství v soutěži na tehdejším Rockfestu v roce 1989?
JŠ: No, my vyhráli jen nějakej okresní přebor a pak Rockfest snad zrušili. To nebyla naše cesta. Nám vlastně asi nejvíc pomohlo, že jsme nahráli demo ještě před „Freiwaldau", a to poslali Davidu Ondříčkovi, který tenkrát vedl label Legend. Jemu se to líbilo a začalo to nabírat dráhu, klipy, studia, kluby... A taky bylo hodně důležité, že u Legend byly kapely PROUZA, TOYEN a BRATRSTVO, prostě parádní parta.
PK: Jak už jsem říkal, šlo to pozvolna, ale byla určitě menší konkurence než dnes. Jestli tehdejší svazácká akce jménem Rockfest někomu pomohla, to nevím. Řekl bych, že šlo hlavně o to takzvaně podchytit nepřizpůsobivou mládež a poté ji nasměrovat pro komunisty správnou cestou. Dodnes si vzpomínám na idiotské rady panáků z poroty v Šumperku. Naštěstí se jim to rok nato celé rozpadlo.

Na začátku roku jste pod produkčním dohledem Pavla Větrovce vydali v reedici na vinylu také o mnoho let mladší album „Zero". Řešil s vámi přepracování zvuku?
JŠ: Se mnou ne. K tomu albu ale: songy jsou dobré, zvuk nic moc.
PK: Pro mě to je další novinka. Pod produkčním dohledem toho pána bych už ale nevydal ani notu, přestože jsem ho v té době našel přes inzerát já. Chtěl jsem někoho, kdo točí s Pro Tools, ale nakonec se studio Propast, kde jsme tehdy nahrávali, ukázalo jak past. Zvukově nejhorší věc, jaká se nám kdy „povedla".

Co se tehdy nepovedlo?
JŠ: Tenkrát nám to měl produkovat Honza Muchow, ale na poslední chvíli nám to odřekl a odjel s kapelou do USA a Petr Kružík navrhl Pavla Větrovce. A s tím jsme si moc nesedli, byl z jiného hnízda. Párkrát už jsme to chtěli zabalit, ale nakonec jsme to nějak dodělali. Možná jsme to měli přerušit a dát tomu víc času.

Minulý rok vyšla na LP také alba „Hexe" a „Stereo". Plánujete postupně vydat ve stejném formátu i zbytek diskografie?
JŠ: Tohle my nemáme moc pod kontrolou, jak jsou ta alba rozfrcaná po různých firmách, tak se mnou občas někdo řeší spíš technické věci ohledně obalu a tak.
PK: Tyhle věci jdou mimo mě, jsou to aktivity vydavatelství, já osobně nic takového neplánuju, většinou se to dozvím, až když je po všem, jako teď od vás, ale ne že by mi to vadilo.

Máte nějaké další plány s PRIESSNITZ? Nebo je to už uzavřená kapitola?
JŠ: Za mě je to uzavřená kapitola, ale jak se říká: nikdy neříkej nikdy.
PK: Řekněme, že je to dlouhodobě uzavřená kapitola. (úsměv)

Můžeme se v nejbližší době těšit na nějaké jiné vlastní projekty?
JŠ: Vlastně ani ne, celá léta jsem psal texty, písničky za pochodu, a to doslova. Většinou jsem měl na těch tvůrčích túrách společníky, pejsky Bobíka a posledních sedmnáct let Lumíra, ale co umřel Lumír, jsem nenapsal ani ťuk. Asi si budu muset pořídit nové štěně.
PK: Když jsme odehráli poslední koncert, řekl jsem si, že už nebudu dělat hluk, ale jak se ukázalo, nějak bez toho nemůžu existovat, asi je to návykové. Takže momentálně pokračuji v dělání hluku v U-BAHN s panem Rudišem, s frýdecko-místeckými DOWNBELOW a dalšími dvěma indie partami tady na severovýchodě.




Facebook PRIESSNITZ