DREAM OF THE SUN - What God Has Taken Once, He Can Always Take Twice

Domácí banda DREAM OF THE SUN toho má za sebou vskutku nemnoho, přesněji řečeno nemnoho hmatatelného. Nahrávka s mnohoznačným názvem „What God Has Taken Once, He Can Always Take Twice" je jejich debutem a v době, kdy čtete tuto recenzi, se vzrušeně připravují na svůj první (!!!) koncert v kariéře. Přesto je za nahrávkou cítit ohromné množství předchozí práce ve zkušebně. A nejen tam. Na novou kapelu mají pánové solidně zvládnutý marketing, myslelo se i na vizuální stránku věci a další dnes už nezbytné položky, nad kterými – chtějí-li být úspěšní – musejí hudebníci chtě nechtě přemýšlet. Je skvělé sledovat, když někdo přistupuje k muzicírování s tímto uvědoměním. K tomu tu máme chytlavé melodické linky, široký vokální rejstřík i zručně zvládnuté aranže postavené zejména na pestrých samplech. A bohužel také větší než malé množství neduhů. Osobně mě vysloveně irituje časté banální říkankovité frázování a s tím spojená za uši tahající „czenglish". O to víc, že zpěv je ve finálním mixu hodně vytažen nad instrumentál,

chvílemi působí skoro odtrženě, což nepříjemný dojem umocňuje. Mnoho motivů, jak po zvukové, tak přímo po skladatelské stránce, jsme už dávno slyšeli jinde, nejčastěji u LINKIN PARK, ke kterým se pánové sice otevřeně hlásí, jenže tenhle obdiv má v několika momentech podobu bohapustého opisování („Suffocate", „Alive Tonight"). A místy se to přehání i s produkcí. Producentské vyhrávky mají znít světově (a často se to opravdu daří), jindy ale působí trochu samoúčelně a na efekt ve smyslu: „hlavně aby se furt něco dělo". Nahrávce chybí přirozenost a lehkost, kterou už ve svých začátcích oplývali třeba žánrově blízcí JOHN WOLFHOOKER. Velká škoda, že ze svých ambic a potenciálu nevydojili DREAM OF THE SUN víc.

Petr „Ape" Adámek