PRECEDENS
Pompeje
PANTON 1990
Čas: 40:56
Do třetice všeho dobrého. Poslední deska PRECEDENS v sestavě s Bárou Basikovou. Bára už od první desky kapely – „Doba ledová“ - střídavě přebíhá do kapely STROMBOLI svého velkého kamaráda Michala Pavlíčka. Při práci na druhé desce STROMBOLI jménem „Shutdown“, ale tato veličina spěje pomalu k jistému konci. Samotná Basiková, která dává spolupráci s Pavlíčkem nějakou dobu přednost, nezvládá tlak obou kapel a po výbuchu sopky se vrací k Martinovi Němcovi dokončit práci na třetí desce „Pompeje“.
Album otevírá stejnojmenná věc „Pompeje“. Scénické intro balancuje na pomezí divadelního dramatu a temného popu. Hned druhá skladba „Září“ je velmi podivná. Mužský element v podobě zpěvu Martina Němce je hned na začátek pro mnohé fanoušky jistě rozčarováním. Na tenhle song si musíte zvyknout. „Erotykání“ dává konečně plný prostor Báře. Intimní téma a bohužel nejnudnější píseň z celé desky. K celému konceptu mi moc nesedí. Nudný synt-jazzový pop, nic víc. Další věc „Muži a ženy“ na sebe nese podobu útržku ze středověkého eposu. Následující, téměř instrumentální „Archa bláznů“ nás nechá na chvilku vydechnout. Příjemná klávesová novoromantická kompozice okořeněna Bářiným sopránem v pozadí a zajímavou elektrickou kytarou. Velmi příjemná věc. „Mramor“ odkazuje na předchozí desky PRECEDENS. Mrazivější synth-pop s perfektním textem. Pozadí dokreslují doprovodné vokály Jany Badurové a Jany Benetové. Druhou stranu elpíčka otevírá Symfonický hymnus „Pompeje II“ navazující na úvod první strany. „Kyselina sírová“ – ironická ukolébavka, při které si konečně začínáte zvykat na ten mužský hlas, ale ke konci vás začne opět otravovat.
Slabost desky? Kyselina mi popravdě na desce moc nesedí. Souhra zpěvů obou pohlaví ale zafunguje naprosto skvěle v další písni „Stárnem (To Heaven)“. Chladný duet začíná album ponořovat do pomalu přicházejícího gradujícího chladu v kratší instrumentální „Chůzi po provaze“, která by se hodila dokonale do nějakého strašidelného filmu jako doprovod. „Tajemství“ je samým srdcem desky. Velmi silný song nabitý podivnou energií a ještě podivnějším sdělením kapelníka a uměleckého šéfa Němce. „Poslední gramofon“ úsměv na tvář opět nepřines a touto pochmurnou a houpavou skladbou se s vámi deska rozloučí.
S loučením přichází tradiční a jistě zamýšlený pocit dezorientace a nejistoty. Začnete se probírat ze sevření, do kterého vás Pompeje vtáhly. Možná nejslabší deska dekády díky experimentování, ale jako řadovka si zaslouží uznání, stejně jako její předchůdci minimálně opět perfektními texty. Bára nicméně z kapely odchází…
Hodnocení: 4/6
