OCEÁN & SHALOM & PETR MUK - „NOC JE JAKO DEN“ – část 1.: Bitva o Anglii

OCEÁN a SHALOM byly na dosah pomyslného vrcholu. Chyběl jen krok, možná dva. Žádná tuzemská kapela nebyla ve svém žánru tak blízko evropské a snad i světové špičce jako svého času Petr Muk, Petr Kučera, Jan Vozáry a Dušan Vozáry. Ale i tak vytvořily obě kapely během své krátké, ale výbušné kariéry svým českým a slovenským fanouškům výjimečný kult a na straně druhé získaly masovou popularitu.

Něco se děje?

Bohviečo viselo ve vzduchu. Psal se rok 1988. Gorbačov vysílal signály ke změně systému doleva doprava, a možná i proto se v Praze nějakým zázrakem podařilo uspořádat koncert božských DEPECHE MODE. Asi to bylo usnadněno tím, že hoši měli na scéně více kláves než kytar.

A další supermódní ostrované DURAN DURAN sice kytary ve Sportovní hale vybalili, ale také se nejevili režimu obzvláště ideologicky nebezpeční. Kde se jede na koks a šampus, tam kontrarevoluční kvas opravdu nehrozí.

Netuším, zda bratři Vozáryové a Petrové Kučera a Muk byli viděni v předních lajnách depešáckých fans, ale je to víceméně jedno. Jejich novoromantický OCEÁN po vítězném tažení regionálními rockovými přehlídkami cílil na Prahu. A možná i výrazně dál. Když během  pošmourného jara roku 1988 vydal Supraphon zatím neznámému OCEÁNU singl „Ráchel/Dávná zem“, tak vybuchla bomba.

Pravda, nebyl to zatím strategický průlom, ale něco se doopravdy nalomilo. Statické trio za klávesami s občasnými bicími a tančící živelný frontman s obrovským hlasem a charismatem – to tady ještě nebylo. A co víc – OCEÁN vyrukoval na domácí scéně s doposud neslyšeným a ničemu nepodobným vlastním repertoárem. Prazvláštní hitové písně s čarovnými texty, které umanou a uhranou. Z ničeho nic se dokonce i na obrazovky hudebně neškodného Televizního klubu mladých podařilo propašovat zadumané mladé muže za nástroji a Petra Muka s fiží, frakem, romantickou kšticí a suverénním zpěvem s nečekaným rozsahem.

Čekají nás veliké věci, přátelé. Blackmetaloví TÖRR nahrávají svůj „Kult ohně“, ovšem ten skutečný kult se rodí někde jinde. Ačkoliv klubové barvy heroes obou zcela protilehlých hudebních žánrů jsou kupodivu tehdy ještě shodné.

 

Hvězdu na čele máš
Barvu žlutou má
Kam se podíváš má Ráchel
Smutná smutná je černá
Smutná smutná je černá

Vždy připraven.

Petr Muk viděl důvod nadcházející oceánomanie právě takto: „… byli jsme prostě jiní než další kapely. Když jsme přijeli na Rockfest, byli jsme totálně připraveni. Měli jsme hotový koncertní program, computery, image, všechno. Šli jsme do toho s jasnou představou a zabralo to.“

 

 

Bitva o Anglii

Když jsem během bránění naší západní hranice před cizáky, imperialismem a rokenrolem někdy v roce 1986 na bavorské hitparádě viděl a slyšel poprvé výstřední hochy ERASURE, tak se mi zdáli ehm… nějací jiní. Nevadí. V armádě jsem potkal celou řadu podivínů.

Vždy vážný Vince Clark a otrenýrkovaný Andy Bell nejen se songem „Oh L'Amour“ na jaře 1989 zamířili (dnes se to zdá opravdu neskutečné) do nemastné neslané Prahy. A hudební bohové tomu chtěli, že nahrávky OCEÁNU se dostaly britským stars nejen do rukou, ale hlavně do uší. Rozjetí Britové hledali pro své ostrovní tour k veleúspěšnému albu „Wild!“ sparringpartnera. Nebo dokonce i partnera.

A tak zatímco i v prosinci 1989 našinci podupávali po náměstích a mávali praporci, OCEÁN zatím bez vlajek jako speciální host ERASURE vyráží na křest ohněm. Přiznejme si, že vyrazit po boku světových popových hvězd na britské turné mohlo být totéž, co být předhozen lvům v cirku. Předhozen, sežrán a zapomenut.

Nebo že by Vince Clark a Andy Bell uslyšeli ve walkmanu v písních OCEÁNU to, co lokální kapelu z periferie nějakých jižních Čech přetavilo během 25 koncertů do pozice federální supernovy?

A co předhození lvům říkali samotní hudebníci? Jak uvedli s mnoholetým odstupem v jednom z pozdějších rozhovorů, nejvíce ze své kariéry vzpomínají na …

Jan Vozáry: „…Já asi na turné s kapelou ERASURE. Oni nás prezentovali jako svoje speciální hosty. Zaplatili nám cestu, letenky a dali nám i řidiče. Projeli jsme s nimi celou Anglii. A zatímco u nás jsme tehdy hrávali pro dvě stě, tři sta, pět set lidí, tam jsme nemohli věřit svým očím. Nejmenší koncert byl pro 5000 lidí a největší v Londýnské aréně pro 25 000. Tam jsme v přeplněné aréně hráli pětkrát po sobě.“

Dušan Vozáry: „Turné s ERASURE bylo určitě naším největším úspěchem. A po návratu z Anglie v roce 1990 jsme najednou byli hvězdami.“

Jan Vozáry: „To je fakt, když jsme se vrátili, tak byl najednou o nás obrovský zájem. Všechna vydavatelství, co nás dříve odmítala, tak nás najednou chtěla. My jsme naši desku ale natočili na Slovensku.“

OCEÁN na Ostrovech vybrousil a vypiloval ty nejlepší písně, kterými později boural sály u nás doma – na setlistu byly songy „Čas“, „Nic blíž“, „Padají koně“, „Lék světu“ a „Ráchel“. Napůl v češtině, napůl v angličtině. A to vše v době, kdy kapela neměla žádné album. Jen ten jeden singlík. Málokdo dnes docení, co se vlastně OCEÁNU tehdy podařilo. A co se podařit mohlo. Plán OCEÁNU byl geniálně jednoduchý – prorazit jen a jen s vlastní hudbou. Jak řekl Andy Bell s odstupem dvou dekád – do hlasu Petra Muka se zamiloval ještě dřív, než se setkali tváří v tvář. A domácí publikum? Tak to si pluje zatím ještě na jiných vlnách. I když – před tsunami neutečeš.