SINUHET - Zamilovaní do hudby

Debut „Nocturno“ představil pražské SINUHET jako velmi schopné, nadějné uskupení s dvěma výraznými osobnostmi v popředí – zpěvačkou Barborou Mochowou a kytaristou Milanem Urzou, známým především díky svému působení v PRVNÍM HOŘI. Oba mi odpovídali na otázky v rozhovoru, který vám už tuto, na tuzemské scéně ne ještě zavedenou kapelu (ačkoliv jsem přesvědčen, že tomu tak dlouho nebude), přiblíží víc…

Milane, jsi známý hlavně díky působení v PRVNÍM HOŘI. Co tě vedlo k založení SINUHET? Nacházíš zde i možnost se umělecky vyjádřit tak, jak bys v PRVNÍM HOŘI nemohl?
Milan: No, především SINUHET jsem založil v době, kdy PRVNÍ HOŘE překročilo první desetiletku a já se poněkud zhrozil dinosauřího efektu, když mi bylo teprve pětadvacet. Měl jsem chuť na něco trochu nového, čerstvého. Trochu víc introvertního, víc zklidněného, ne tolik expresivního. Sám v sobě mám docela široký hudební záběr a chtěl jsem rozvinout i trochu jinou polohu. Dneska je to tak, že obě kapely beru jako svoje děti, jedno starší a zlobivější, druhé mladší a takové „přítulnější“. A rád mám obě dvě stejně.

Při poslechu „Nocturna“ se mi vybavují poslední STROMBOLI („Fiat Lux“) – atmosférická, snová hudba, mezi jejíž základní pilíře patří texty, které mají samy o sobě literární hodnotu. Je pro vás stěžejní nějaký interpret, k jehož tvorbě jste se chtěli s první deskou přiblížit?
Milan: Přiznám se, že tvorbu STROMBOLI skoro vůbec neznám. A přiblížit jsme se nikomu ani ničemu nechtěli, to není a nikdy nebyl můj (náš) styl. Moje osobní východisko bylo udělat desku, kterou by mě jako posluchače bavilo poslouchat, muziku (a texty), při které se někdo zasní, ponoří, třeba i dojme. Nic víc a nic míň. Jiná věc je potom zvuková produkce, tam už nějaká malá stylizace být musí, pokud člověk není stylový vizionář. Chtěli jsme, aby deska zněla étericky, snově (což se nám tedy snad podařilo), zároveň aby měla aspoň trochu moderní šmrnc a lehký retro nádech, čehož jsem (snad) docílil svými kytarami a k čemuž měly přispět i vrstvené, prostorové vokály. 

Sami o sobě tvrdíte, že jste melancholický pop. Ačkoliv nerad škatulkuji, přijde mi mnohem výstižnější atmosférický art rock. Jak jste dospěli zrovna k melancholickému popu?
Milan: Tak to jsme dva, kdo nerad škatulkuje – a strašně nerad. Museli jsme ale naši muziku nějak označit, nějak jednoduše představit. Snad se mi časem podaří vymyslet nějakou vlastní anti-škatulku. S hudbou je to u mě jako s lidmi. Není to škoda, když je někdo jenom „hodnej“, „zlej“, „milej“…? Mám raději složitější, komplexnější osobnosti. Stejně tak od hudby očekávám, že se nenechá svázat škatulkami a hranicemi, že nebude jen „taková“, nebo „maková“. Jestli je v muzice SINUHET nějaký ten art rock, tak proč ne.

Jak došlo ke spolupráci s Martinem „Spacoshem“ Peřinou a jak dlouho už trvá? Báru jsem poprvé zaznamenal díky hostování na posledním singlu BETWEEN THE PLANETS…
Milan: S Martinem se známe už dlouho, máme společnou zkušebnu s jeho kapelou Akline a jejich bubeník Šimon hraje i v Sinuhetu. Zaujalo mě, co Martin dělá hudebně i jako producent, jeho nahrávky mají perfektní moderní šmrnc a nápaditost. Když jsme začali pracovat na „Nocturnu“, ještě jsem neměl jasno o mixu a produkci, jen jsem potřeboval něco natočit, a tak jsem oslovil Martina. Ten se sám nabídl, že by si jednu píseň zkusil i cvičně smíchat, a když mi pak asi během dvou dní poslal výsledek, už jsem neváhal. Kromě BETWEEN THE PLANETS doporučuju k pozornosti i Martinovo akustické duo SOUSEDI.

Gerd Muller o vás do recenze na „Nocturno“ napsal: „…Snad jen jeden tuzemský rockový soubor před SINUHET uměl vytěžit tolik ze symbiózy principála – všeuměla, něžné víly a skvěle hrajícího tělesa, které je vším, jen ne pouhým doprovodným ansámblem. A tím byl v minulém století PRECEDENS. Ovšem tam, kde byl PRECEDENS dokonale mrazivý a odtažitý, jsou SINUHET hudbou zamilovaných pro zamilované.“ Vnímáte vy sami nějakou paralelu mezi vámi a PRECEDENS?
Milan: Teď se přiznám k další hudební neznalosti, ale o PRECEDENS vím jen to, že existují a že hlavními postavami jsou Němec a Basiková. Nevybavím si ale jedinou píseň. Takže odpověď je lakonická – paralelu nevnímáme. A s tou zamilovaností jste to hezky napsali. My jsme všichni zamilovaní – do sebe, do světa a hlavně do hudby. 

Báro, máš mimo SINUHET ještě vlastní sólový projekt. Singl „Rise And Shine“ je dokonce v současnosti pátý týden v hitparádě rádia Wave Startér. Na křtu SINUHET jsi hrála čtyři vlastní hotové věci. Pracuješ v současnosti na sólovém albu?
Barbora: Po Vánocích se chystám nahrávat další písně, moc se na to těším. Ráda bych tento rok vydala desku, abych mohla začít koncertovat. Za klavírem se cítím bezpečně, tak se tak hezky ocitnu ve svojí bublině a můžu se naplno odhalit, dovolit si něco, co za holým mikrofonem vždycky nejde. Ve svých písních nic nekočíruju, moc mě baví prozrazovat divnoty vnitřního světa a to, jak na to lidi reagují…

Milane, jsi mimo hudebníka i básník a spisovatel. Jestli se nepletu, vydáváš v současnosti novou knížku „Jeremiášův vztek“. Mohl bys přiblížit, o co jde?
Milan: Básník a spisovatel… to je přece jen trošku nadnesené. Jsem jenom podezřelá osoba s neodolatelnou potřebou něco si doma po nocích smolit. No a teď mi pražské nakladatelství Trigon vydalo čtvrtou knížku „Jeremiášův vztek“. Je to novela, nesoucí se zcela v duchu mého ostatního psaní – je trochu temná, trochu smutná, lehce obskurní a hodně divná. Asi to není zrovna čtení do ledvinky na pláž.

Na „Nocturnu“ je i skladba v ruštině. O čem pojednává?
Barbora: Text k této písni napsali Filip Pýcha a Oxana Beresneva. Dá se vyložit různě, ale pro mě je o pocitu, který někdy přichází ráno po probuzení, kdy napůl ještě žijeme ve snu a chvíli cítíme a vnímáme pod jeho vlivem, dotkneme se ho v realitě.

Na desce je také jediná anglicky zpívaná píseň „Feel The Sun“. Co vás vedlo k tomu umístit na album i cizojazyčné texty?
Barbora: Čeština je specifický, čistý jazyk, se kterým by se mělo jemně a opatrně zacházet, aby vynikla jeho krása. Angličtina je takovým protipólem. Umožňuje s hlasem dělat to, co by bylo v češtině možná až nepřijatelné… pokud cítíme, že je v nějaké písni potřeba větší svobody, volíme rovnou angličtinu.

Na křtu jste tvrdili, že vás „Feel The Sun“ baví hrát nejvíc, avšak podle mě k SINUHET nejlépe pasují Milanovy české texty. Chcete i nadále pracovat s texty od Alice Bauer aj. nebo se chcete v budoucnu zaměřit výhradně na český jazyk?
Barbora: Milanových textů si moc vážíme a určitě se jich nevzdáme! Angličtina se ale asi ještě objeví…a možná i ta ruština J.
Milan: Já bych to tolik neřešil. Naše tvorba je svobodná, Barbora má dobrou angličtinu (i ruštinu) a Alice je perfektní textařka, tak proč toho nevyužít. Navíc já jsem čím dál línější a tolik textů už nezvládnu. Celý život jsem psal texty jen pro sebe, teprve SINUHET mě donutil naučit se psát pro jiný hlas, jinou osobnost. A to je pro mě nečekaně obtížná zkušenost. Texty na „Nocturnu“ proto vznikaly dlouho a každý z nich měl několik různých verzí, než jsem se propsal k výsledku, za který se můžu postavit. Například text k písni „Do hlubin!“ ke mně tak dlouho nepřicházel, až jsem to chtěl vzdát a nechat tu píseň taky v angličtině. No a pak se mi celý text zjevil ve snu, přesně tak, jak je, a já se s úžasem vzbudil, zapsal si ho a zjistil, že do toho perfektně pasuje. A to je pravda pravdoucí, text k téhle písni jsem napsal celý ve snu!

Chtěli bychom ještě moc poděkovat za rozhovor i za recenzi, na kterou jsme sami moc zvědaví, a popřát serveru Czech Blade čím dál víc a víc čtenářů…

Složení:

Barbora Mochowa - zpěv

Milan Urza - zpěv, kytara, hudba, texty

Jiří Hes - baskytara

Šimon Hajdovský - bicí

Michal Mihok (nehrající člen) - klávesy, hudba

Diskografie:

2014  Nocturno

Odkazy:

http://www.sinuhetband.cz/

https://www.facebook.com/pages/Sinuhet/112983545406169?fref=ts

http://bandzone.cz/sinuhet