Debut „Nocturno“ představil pražské SINUHET
jako velmi schopné, nadějné uskupení s dvěma výraznými osobnostmi
v popředí – zpěvačkou Barborou Mochowou a kytaristou Milanem Urzou, známým
především díky svému působení v PRVNÍM HOŘI. Oba mi odpovídali na otázky v rozhovoru,
který vám už tuto, na tuzemské scéně ne ještě zavedenou kapelu (ačkoliv jsem
přesvědčen, že tomu tak dlouho nebude), přiblíží víc…
Milane, jsi známý hlavně díky
působení v PRVNÍM HOŘI. Co tě vedlo k založení SINUHET? Nacházíš zde
i možnost se umělecky vyjádřit tak, jak bys v PRVNÍM HOŘI nemohl?
Milan:
No, především SINUHET jsem založil v době, kdy PRVNÍ HOŘE překročilo první
desetiletku a já se poněkud zhrozil dinosauřího efektu, když mi bylo teprve
pětadvacet. Měl jsem chuť na něco trochu nového, čerstvého. Trochu víc
introvertního, víc zklidněného, ne tolik expresivního. Sám v sobě mám
docela široký hudební záběr a chtěl jsem rozvinout i trochu jinou polohu.
Dneska je to tak, že obě kapely beru jako svoje děti, jedno starší a
zlobivější, druhé mladší a takové „přítulnější“. A rád mám obě dvě stejně.
Při poslechu „Nocturna“ se mi
vybavují poslední STROMBOLI („Fiat Lux“) – atmosférická, snová hudba, mezi
jejíž základní pilíře patří texty, které mají samy o sobě literární hodnotu. Je
pro vás stěžejní nějaký interpret, k jehož tvorbě jste se chtěli
s první deskou přiblížit?
Milan:
Přiznám se, že tvorbu STROMBOLI skoro vůbec neznám. A přiblížit jsme se nikomu
ani ničemu nechtěli, to není a nikdy nebyl můj (náš) styl. Moje osobní
východisko bylo udělat desku, kterou by mě jako posluchače bavilo poslouchat,
muziku (a texty), při které se někdo zasní, ponoří, třeba i dojme. Nic víc a
nic míň. Jiná věc je potom zvuková produkce, tam už nějaká malá stylizace být
musí, pokud člověk není stylový vizionář. Chtěli jsme, aby deska zněla
étericky, snově (což se nám tedy snad podařilo), zároveň aby měla aspoň trochu
moderní šmrnc a lehký retro nádech, čehož jsem (snad) docílil svými kytarami a
k čemuž měly přispět i vrstvené, prostorové vokály.
Sami o sobě tvrdíte, že jste
melancholický pop. Ačkoliv nerad škatulkuji, přijde mi mnohem výstižnější
atmosférický art rock. Jak jste dospěli zrovna k melancholickému popu?
Milan:
Tak to jsme dva, kdo nerad škatulkuje – a strašně nerad. Museli jsme ale naši
muziku nějak označit, nějak jednoduše představit. Snad se mi časem podaří
vymyslet nějakou vlastní anti-škatulku. S hudbou je to u mě jako
s lidmi. Není to škoda, když je někdo jenom „hodnej“, „zlej“, „milej“…?
Mám raději složitější, komplexnější osobnosti. Stejně tak od hudby očekávám, že
se nenechá svázat škatulkami a hranicemi, že nebude jen „taková“, nebo
„maková“. Jestli je v muzice SINUHET nějaký ten art rock, tak proč ne.
Jak došlo ke spolupráci s Martinem
„Spacoshem“ Peřinou a jak dlouho už trvá? Báru jsem poprvé zaznamenal díky
hostování na posledním singlu BETWEEN THE PLANETS…
Milan:
S Martinem se známe už dlouho, máme společnou zkušebnu s jeho kapelou
Akline a jejich bubeník Šimon hraje i v Sinuhetu. Zaujalo mě, co Martin dělá
hudebně i jako producent, jeho nahrávky mají perfektní moderní šmrnc a
nápaditost. Když jsme začali pracovat na „Nocturnu“, ještě jsem neměl jasno o
mixu a produkci, jen jsem potřeboval něco natočit, a tak jsem oslovil Martina.
Ten se sám nabídl, že by si jednu píseň zkusil i cvičně smíchat, a když mi pak
asi během dvou dní poslal výsledek, už jsem neváhal. Kromě BETWEEN THE PLANETS
doporučuju k pozornosti i Martinovo akustické duo SOUSEDI.
Gerd Muller o vás do recenze na
„Nocturno“ napsal: „…Snad
jen jeden tuzemský rockový soubor před SINUHET uměl vytěžit tolik ze symbiózy
principála – všeuměla, něžné víly a skvěle hrajícího tělesa, které je vším, jen
ne pouhým doprovodným ansámblem. A tím byl v minulém století PRECEDENS.
Ovšem tam, kde byl PRECEDENS dokonale mrazivý a odtažitý, jsou SINUHET hudbou
zamilovaných pro zamilované.“ Vnímáte
vy sami nějakou paralelu mezi vámi a PRECEDENS?
Milan:
Teď se přiznám k další hudební neznalosti, ale o PRECEDENS vím jen to, že
existují a že hlavními postavami jsou Němec a Basiková. Nevybavím si ale
jedinou píseň. Takže odpověď je lakonická – paralelu nevnímáme. A s tou
zamilovaností jste to hezky napsali. My jsme všichni zamilovaní – do sebe, do
světa a hlavně do hudby.
Báro, máš mimo SINUHET ještě
vlastní sólový projekt. Singl „Rise And Shine“ je dokonce v současnosti
pátý týden v hitparádě rádia Wave Startér. Na křtu SINUHET jsi hrála čtyři
vlastní hotové věci. Pracuješ v současnosti na sólovém albu?
Barbora:
Po Vánocích se chystám nahrávat další písně, moc se na to těším. Ráda bych
tento rok vydala desku, abych mohla začít koncertovat. Za klavírem se cítím
bezpečně, tak se tak hezky ocitnu ve svojí bublině a můžu se naplno odhalit,
dovolit si něco, co za holým mikrofonem vždycky nejde. Ve svých písních nic
nekočíruju, moc mě baví prozrazovat divnoty vnitřního světa a to, jak na to
lidi reagují…
Milane, jsi mimo hudebníka i básník
a spisovatel. Jestli se nepletu, vydáváš v současnosti novou knížku „Jeremiášův
vztek“. Mohl bys přiblížit, o co jde?
Milan:
Básník a spisovatel… to je přece jen trošku nadnesené. Jsem jenom podezřelá
osoba s neodolatelnou potřebou něco si doma po nocích smolit. No a teď mi
pražské nakladatelství Trigon vydalo čtvrtou knížku „Jeremiášův vztek“. Je to
novela, nesoucí se zcela v duchu mého ostatního psaní – je trochu temná,
trochu smutná, lehce obskurní a hodně divná. Asi to není zrovna čtení do
ledvinky na pláž.
Na „Nocturnu“ je i skladba
v ruštině. O čem pojednává?
Barbora:
Text k této písni napsali Filip Pýcha a Oxana Beresneva. Dá se vyložit
různě, ale pro mě je o pocitu, který někdy přichází ráno po probuzení, kdy
napůl ještě žijeme ve snu a chvíli cítíme a vnímáme pod jeho vlivem, dotkneme
se ho v realitě.
Na desce je také jediná anglicky
zpívaná píseň „Feel The Sun“. Co vás vedlo k tomu umístit na album i
cizojazyčné texty?
Barbora:
Čeština je specifický, čistý jazyk, se kterým by se mělo jemně a opatrně
zacházet, aby vynikla jeho krása. Angličtina je takovým protipólem. Umožňuje s hlasem
dělat to, co by bylo v češtině možná až nepřijatelné… pokud cítíme, že je
v nějaké písni potřeba větší svobody, volíme rovnou angličtinu.
Na křtu jste tvrdili, že vás „Feel
The Sun“ baví hrát nejvíc, avšak podle mě k SINUHET nejlépe pasují Milanovy
české texty. Chcete i nadále pracovat s texty od Alice Bauer aj. nebo se
chcete v budoucnu zaměřit výhradně na český jazyk?
Barbora: Milanových textů si moc vážíme a určitě se jich
nevzdáme! Angličtina se ale asi ještě objeví…a možná i ta ruština J.
Milan: Já bych to tolik neřešil.
Naše tvorba je svobodná, Barbora má dobrou angličtinu (i ruštinu) a Alice je
perfektní textařka, tak proč toho nevyužít. Navíc já jsem čím dál línější a
tolik textů už nezvládnu. Celý život jsem psal texty jen pro sebe, teprve SINUHET
mě donutil naučit se psát pro jiný hlas, jinou osobnost. A to je pro mě
nečekaně obtížná zkušenost. Texty na „Nocturnu“ proto vznikaly dlouho a každý
z nich měl několik různých verzí, než jsem se propsal k výsledku, za
který se můžu postavit. Například text k písni „Do hlubin!“ ke mně tak
dlouho nepřicházel, až jsem to chtěl vzdát a nechat tu píseň taky
v angličtině. No a pak se mi celý text zjevil ve snu, přesně tak, jak je,
a já se s úžasem vzbudil, zapsal si ho a zjistil, že do toho perfektně pasuje.
A to je pravda pravdoucí, text k téhle písni jsem napsal celý ve snu!
Chtěli bychom ještě moc poděkovat za rozhovor i za recenzi, na kterou jsme sami moc zvědaví, a popřát serveru Czech Blade čím dál víc a víc čtenářů…
Složení:
Barbora Mochowa - zpěv
Milan
Urza - zpěv, kytara, hudba, texty
Jiří
Hes - baskytara
Šimon
Hajdovský - bicí
Michal
Mihok (nehrající člen) - klávesy, hudba
Diskografie:
2014 Nocturno
Odkazy:
http://www.sinuhetband.cz/
https://www.facebook.com/pages/Sinuhet/112983545406169?fref=ts
http://bandzone.cz/sinuhet