STROMBOLI: Kraklakvakve? Koranere!

Mezi námi, sopka Stromboli na stejnojmenném ostrůvku v Tyrhénském moři mezi Itálií a Sicílií se svými 924 metry nepatří ani náhodou k vulkanickým gigantům. Svou výškou je někde na úrovni našeho Špičáku. Na druhou stranu – je to jediná neustále činná sopka v Evropě, stále lávu vyvrhuje a stále si chrlí. A dala jméno kapele, která naopak má svoji krátkou, ale legendární erupci dávno, dávno za sebou. Ale pokud vše vyjde podle plánu vulkanologů i muzikologů, 4. prosince 2014 udeří nanovo a naživo.

Kytarový guru Michal Pavlíček se svými spoluhráči vydal v roce 1987 u vydavatelství Panton dvojalbum  „STROMBOLI “. Ve všech ohledech se jednalo o zcela jedinečný hudební počin. Troufnu si napsat, že svým významem a dopadem se mu až do současnosti v československém rocku nic nevyrovnalo. Je to jeden z mála rockových tuzemských projektů, který měl ve své době potenciál se uplatnit minimálně v evropském měřítku.

 Co se vlastně přihodilo? Michal Pavlíček, nejen kytarista, skladatel a interpret v jedné osobě, si mimo svou hlavní parketu v PRAŽSKÉM VÝBĚRU od začátku 80. let vybíral pro koncertní i studiovou práci ty nejzajímavější dámské osobnosti naší hudební scény. A v žádném případě se nenechal omezovat žánrovými škatulkami. Ať už to bylo hostování na sólovém albu Jany Kratochvílové v roce 1980, účast v koncertním i albovém projektu HORKÝ DECH (najazzlá  Jana Koubková, Jiří Hrubeš a Michal Pavlíček) v roce 1982 nebo komponování a nahrávání s Klaudiem Kryšpínem  na albu Zuzany Michnové „Rány“ v roce 1986. Ta největší rána ovšem zahřměla na koncertu PRECEDENS v roce 1986, kde Michal Pavlíček uslyšel a uviděl na scéně svou můzu -  Báru Basikovou. Od roku 1985 hrající nové bezejmenné instrumentální trio Pavlíček – Kulhánek – Kryšpín se tak rozšířilo nejen o Báru Basikovou, ale i klávesistku Vendulu Kašpárkovou. A měli jsme tady najednou českou supergroup. Chyběly už jen dvě maličkosti – název a repertoár. Název byl jasný -  Pavlíčkovi přišel vhod jeho cestovatelský zážitek ke břehu ostrovního vulkánu. A setlist? Jeho podoba i naplnění ovlivnil vlastní autorský a interpretační hlad po jiné hudební tváři, než jakou Michal Pavlíček zosobňoval v Pražském výběru.  A ten byl navíc od roku 1983 tehdejším českým ideologickým talibánem zapovězen. Pro výběrovský tarantulí škleb potřeboval Pavlíček vlastní protipól – velké kompozice s romatickým a fantaskním nábojem, plné sentimentu a patosu. Vadilo to někomu? Netuším, já osobně byl slyšeným absolutně nadšen a uhranut.

Takže – máme název, máme kapelu a jdeme nahrávat studiové album? Nikoliv, u tohoto dvojalba se snad nic nedělalo rutinně a podle předepsaných floskulí. Navíc stejně jako u dvojalba  COLLEGIUM MUSICUM „Konvergence“ tehdejší bratislavské vydavatelství Opus zavětřilo v epoše plánovaných hospodářských cyklů a pětiletek možný zisk z prodeje dvojalba (hoši tam nemají texty a dá se to vše prezentovat jako umění pro tu naši mladou generaci, že), tak i v případě  STROMBOLI pražský label Panton nezaváhal a vydal rovnou dvojalbum. Velký podíl instrumentálních skladeb a texty i z brku ideologicky neškodného (leč geniálního) pana básníka Mongersterna  - to se opravdu nedalo jakkoliv napadnout ani z pohledu avantgardy dělnické třídy. A navíc to nejdůležitější – vzhledem k tehdejším neveselým životním okolnostem měl Michal Pavlíček šuplík (možná bednu) plnou nových skladeb a nápadů, které se nedaly srovnat s ničím, co bez ohledu na svou špičkovou reputaci směl vydat do té doby.

Michal Pavlíček se poprvé ve své kariéře mohl veřejnosti prezentovat jako výhradní autor, interpret, producent a hybatel všeho a všech. Ne nadarmo na titulu alba bylo uvedeno spolu s názvem kapely i jeho jméno. Podívejme se, co nedávno sám hudebník uvedl o vzniku dvojalba pro časopis Muzikus: „… Když složím píseň, tak je to ode mne přesně dané - melodie, harmonie- a Bára to striktně dodržovala. Skládal jsem i hlavní basové figury, které si jak Guma, tak Jirka Veselý přizpůsobovali a pak doplňovali svými feelingy. Klauda Kryšpín si bubny připravoval sám, ale podle mých instrukcí nebo demo nahrávek.“ Toť pevná ruka principála. A výsledek stál za to!

Úvodní polovinu dvojalbalba „STROMBOLI“ tvořily nezvykle koncertní verze kompozic. Otevírací trojici skladeb obstaralo již zmiňované bezejmenné trio hudebníků Pavlíček – Kryšpín – Kulhánek. Na postu baskytaristy se Vladimír Kulhánek střídal tak dlouho s Jiřím Veselým, až se stálým členem STROMBOLI stal nakonec Veselý. Ten sice na rozdíl od zarputilého sportovce Kulhánka na koncertech méně popocházel, zato však o to více bafal z dýmky.

Hned první dvě skladby -  „Aladin“ a „Bez názvu“ navozují definici hudební tváře kapely – vynikající instrumentální výkony, vzdušné a fantaskní  kytarové kompozice s nádechem tajemna. Harmonie jsou do té doby u nás neslyšené. A něco navíc? Kytarový syntetyzátor. Emoce. Napětí. Melodická sóla. Ale to vše zatím bez lidského hlasu. Bloudili jste někdy v autě listopadovou mlhou hustou jak mléko? A nebylo vidět na dva krajníky za sebou? Tak to je „Aladin“ – alespoň do okamžiku, než zažehne lampu. První stranu platně uzavírá „Rychloběžka“ – dravá, agresivní, rychlá skladba – ovšem i v té nechybí náladotvorné prvky. Záznam se nahrával v roce 1985 v Lucerně.  Překvapeným posluchačům byl nabídnut k rozluštění netradiční hudební hlavolam – a na konci se to v exaktickém návalu podaří i těm na pódiu, i těm pod ním. Pavlíček byl už v té době jak ve hře na kytaru tak i kompozičně jasnou autoritou, ale je třeba zmínit i rytmiku Kulhánek – Kryšpín. Takto v republice tehdy nehrál nikdo. Jen na okraj– ve třech si do té doby troufli hrát a nahrávat jen KATAPULT a jedna z podob M. EFEKTU. V případě prvním se jednalo o jednoznačný fanouškovský majstrštyk. V případě druhém šlo o svět hledačů. A v případě STROMBOLI Aladin vysvobodil džina z láhve. Přej a bude ti přáno.

Klíčová druhá a třetí strana dvojalba obsahuje jednovaječná dvojčata repertoáru – jak ve formě koncertních verzí, tak i studiových nahrávek. Obojí již v kompletním obsazení s Bárou Basikovou – a těch jejích pět oktáv bude sakra slyšet a cítit.

Úvodní koncertní stejnojmennou skladbou už kvintetu „Stromboli“ na albu se (pokud mne paměť neklame) i koncertní sety kapely tehdy načínaly. Do kouřové mlhy, nazelenalého nasvícení pronikají paprsky hudby s mimořádnou dávkou emocí. Magický rytmický vzorec a hluboký alt. A pak zaříkávání jedním jediným artikulovaným slovem textu – „Stromboli, Stromboli,…“. Tak toto absolutně fungovalo nejen na koncertech, ale i na koncertní nahrávce. Pro napsání tohoto textu si do uší a do hlavy opakuji to vše dávno slyšené. A ono to kupodivu skvěle působí i dnes. Magie nestárne, pokud za ní stojí skutečný kytarový Merlin. „Já ti dávám, dávám“ – bezchybná strojová rytmika s bezpražcovou basou a nad ní kytarové arabesky a Bářin hlas. Sytý a plný, s nahořklou příchutí, lákající a poletující lehce od sametových hloubek altu k sopránovým kudrlinkám. Pokud by v Hollywoodu chtěli mít skutečný hlas Sirény – mají ho mít. „Třesky blesky“ – ostřejší kytarový začátek, klávesové tajemno, hlasové šílení a pak ta neuvěřitelná harmonická vývrtka, která posluchače v čase 1:02 odrovná. Pokud hledáte definici štěstí a emoční extáze v rockové skladbě – tady ji máte. A to vše během sedmdesáti vteřin. A pak přijde po fankujícím úvodu zadumaná „Bezejmenná“ s přechodem od morgensternovské básnické zkratky ke kytarovému sólu a po stupíncích gradujícímu vokálu ve finále grande. A je konec, kdo má vinyl – musí se zvednout a přehodit elpíčko. A v té pauze mu to v hlavě pěkně doznívá a dohrává. 

Třetí – studiová - strana dvojalba je uvedena „Carmen“. Epická členitá skladba, která ve své dramatičnosti a různorodosti jako by předznamenala životní cestu Michala Pavlíčka a jeho můzy. Oba hlavní protagonisté si ve svých vokálních partech jsou kupodivu rovni. Jedna z nejsilnějších nadčasových písní jak kapely, tak i českého rocku vůbec. A slyšeno dnešníma ušima se znalostí hudebního trhu – nevím, zda by si STROMBOLI neměli sem tam poslechnout i fanoušci paní Tarji von Turunen a jejích ansámblů. Možná by se divili. „Villa Ada“ – pro někoho poklidný park v Římě, pro někoho úlet do hudebního vesmíru fantazie. Já osobně v této písni mohu vidět i hvězdy na letní obloze. A rozumím rockovému hráběti Teleke z Tölökö. Napsat, že „Villa Ada“ je mistrovský kousek – to je neříct vůbec nic. Pokud STROMBOLI tuto skladbu budou někdy ještě naživo uvádět, může být lepší jen díky zmoudření a šedinám. Lepší, zralejší a stejně krásná. „Veliké lalulá“ a „Košilela“ – dvojice fantasticky imaginativních písní. Co napsat? Definice harmonické krásy, dokonalosti, nadání, kumštu a invence. A ještě něco navíc – odvahy. Umíte si představit toho jiného než Michala Pavlíčka, kdo by sáhl po zhudebnění tohoto textu?

Kraklakvakve? Koranere!
Ksonsirýři - guelira:
Brifsi, brafsi; gutužere:
gasti, dasti kra...
Lalu lalu lalu lalu la! 

Chandraradar sísajádra
tesku tes py pi?
Vahapádra, pryvešádra
klukpukpici li?
Lalu lalu lalu lalu la!

Sochoškrt sic kalcisumpa
senmemysagart (;)!
Biboň sod: Quocitem Vumpa
Kleso Klaso Klart (!)
Lalu lalu lalu lalu la!

Christian Morgerstern: Veliké lalulá (1905) – pozor, jedná se o překlad z němčiny Josefa Hiršala!!

Pokud v rocku existuje pro milovníky škatulek impresionismus – tak STROMBOLI na něj dosáhli.

A jedeme dál: „Houpací židle na opuštěné terase“. Snad jediná věc, která podle mne je z nabídky studiových skladeb z dnešního pohledu zaměnitelná. V kontextu s ostatní tehdejší českou tvorbu tuto převyšuje o dvě tři hlavy. Klukovsky odvázaný a přímočarý  kytarový „Ivanhoe“ – Pavlíčkovi synové si prozpěvují ve studiu spolu s Vilémem Čokem. Není se co divit, že z písně o rytíři dobra se v království Kazimírově stal šampion tehdejšího rozhlasového Větrníku. Po úvodním riffu se barva kytary i harmonie spolu s rytmickou strukturou a sólem přiblížila k soundu alba „Rány“ pro Zuzanu Michnovou. A v úplném závěru snad dojde i na citaci Udova křečáku. Na koncertech to byla skvělá pecka. Pavlíček byl uctíván, Bára obdivována a Vilém byl prostě milován. „Na koni“ – další odklon od schématu. Energický skoro až taneční kousek, který bych dnes rád upřímně doporučil fanklubu RED HOT CHILLI PEPPERS. Na rozdíl od hochů z Kalifornie byl u STROMBOLI i koncertní vokál bezchybný. „Kvůli ní“ – další z nejbližších hudebníků v roli hosta – Michael Kocáb. Rockový šanson a nejvážnější skladba alba. Kocábův nakřáplý hlas skladbě nabízí civilnost a patosu textu člověčinu. Není to veselá píseň, to ne. A jsme na konci – „Ó  hory, ó hory“. Sošný epos a balada o očích horolezcových. Příběh horského vůdce. Nebo spíše toho, kdo byl svým kmenem zavrhnut. Neuvěřitelně působivá skladba s hymnickým chorálem. Pokud se cepelínovský „Kashmir“ cyklicky točí v elipsách, u STROMBOLI jdeme jen vzhůru a výš a ještě nahoru. Rozhodně násobně výš, než je těch původních 924 metrů nad mořem malé sopky v Tyrhénském moři.

Ó hory, ó hory
Je čas jít zkusit to zas

Tak s některými z vás 4. prosince v pražské O2 Areně na shledanou. Už je čas.