STROMBOLI oslavili v O2 Areně 30 let: Praha, O2 Arena, 4.12. 2014

Dlouho spekulovaný návrat STROMBOLI naznačoval už loňský výroční koncert PRECEDENS. Šuškalo se, že čtvrt století PRECEDENS zanedlouho vystřídají i třicátiny STROMBOLI. U této vulkanické veličiny bylo jistě i velkým překvapením ohlášení nové desky „Fiat Lux“, která byla v O2 Aréně čerstvě pokřtěna.

Někde jsem se doslechl, že Bára a spol. netoužili o takto pompézní aréně a dokonce se báli i návštěvnosti, ale agentury se rozhodly akci podpořit všemi směry, aby vynikla atmosféra a především perfektní zvuk. Z původních nejistot se nakonec vyklubalo okolo deseti tisíc návštěvníků.

 „Když jsem skládal hudbu pro tento projekt, zrovna jsem pročítal knihu o sopkách a sopečné běsnění mne fascinovalo. Stromboli se mi líbila, jak hrdě trčí z nekonečného moře a že je to jediná nonstop činná sopka v Evropě. Analogie sopky mi přišla vhodná – výbušná extatická hudba s náladovými vlnami.“
- Michal Pavlíček

Po sedmé hodině večerní vstupy do O2 Arény praskaly ve švech. Dostal jsem vstupenky do skyboxu a tak jsem pozoroval s nadšením to mraveniště pod sebou. Krátce po půl osmé jsem byl trošku v rozpacích s návštěvností. Bylo doslova liduprázdno na tak velký prostor. Během další půl hodiny se ale k mému překvapení zaplnila všechna místa na sezení u pódia a z velké části i postranní prostory.

Samotný koncert začal v půl deváté a rovnou ukázkou z nové desky. Jelikož deska je venku jen pár dní, byla reakce spíše gestem než ovací. Z nového alba bylo představeno okolo tří písní. Zbytek byl průřezem klasických desek „Stromboli“ a „Shutdown“. Texty se proto střídaly v mateřském a anglickém jazyce. Podle reakcí sklidily nejvíce úspěch klasické hity jako „Veliké lalulá“, „Ó hory, ó hory“ nebo úžasná „Košilela“, při které byla promítána na plátno letící holubice. Celá scéna byla řešena spíše minimalisticky, ale stylově. Pódiem dominovalo jakési šapitó, které mělo připomínat sopku Stromboli. Vše bylo perfektně nasvícené a bodová světla, kterým dominovala modrá a bílá barva, byla nakonec sázka na jistotu.

Koncert probíhal v téměř komorní atmosféře, které dominovaly struny Michal Pavlíčka a hlas Báry Basikové, který fungoval na sto procent. Pravdou je, že písně v původních verzích jsou trošku jinak hlasově položeny, ale výšky zvládala Bára bravurně a nejednou mi při perfektní akustice běhal mráz po zádech.

Z klasické sestavy nikdo nechyběl. Představil se i Roman Dragoun, nebo Vilda Čok, který mě odrovnal svým zpěvem ve vysokých výškách při „Ó hory, ó hory“. Takový výkon jsem opravdu nečekal, zavzpomínám-li na téměř dětinské písničky, které posledních pár let Vilda páchá.

Dvě hodiny poctivé muziky utekly jako voda. Bára oslavila svůj svátek se svými fanoušky a nikdo nebyl rozhodně zklamán. Vlastně nikdo nebyl ani nijak zvlášť překvapený. Vzpomínka na jednu velkou legendu…