Foto: Daniel Sloboda
Kompletní fotoreport z akce naleznete zde.
Účinkující:
NEVIDIM, ŠPINAVÝ NÁDOBÍ, POD ČERNÝ VRCH, J. J. Neduha, THE HEVER AND VAZELÍNA BAND, Záviš, Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser, DG 307, SVATOPLUK
Hudební stánek Guerilla
Records, knižní stánek vydavatelství Maťa, výstava obrazů Davida Bartoně,
tapetáží z Jirousových textů mnohostranného umělce Libora Krejcara, fotografií
z Jirousova pohřbu od Vladimíra Sabo a ukázka fotografického cyklu „Z Oázy do
Vydří a zpět“ Mirka Vránka a Jiřího Valenty... Tím vším byli 8. listopadu
přivítáni návštěvníci „Magorova Vydří v Arše“, kteří si přišli téměř na den
přesně tři roky po jeho úmrtí zavzpomínat na Ivana Martina Jirouse. Ten by se
letos dožil sedmdesáti let.
Celý večer začal opravdovým undergroundem. Uskupení NEVIDIM jako by bylo zařazeno na začátek proto, aby vyhnalo všechny návštěvníky, kteří se zde ocitli omylem, byli-li tací. Když později frontman ŠPINAVÝHO NÁDOBÍ prohlásil, že jeho kapela opravdu nikdy nezkouší, rozhodně to bylo méně uvěřitelné, než představa, že ve skutečnosti to tak je právě u NEVIDIM. Zpěvák s na hrudi namalovaným kosočtvercem znázorňovaným orgánem, „bubeník“ hrající na valchu tak, že valchou mlátí o zem, dokud se nerozpadne, akordeonista s plnovousem, okem na čele a slušivými lesklými krátkými šatičkami... NEVIDIM tak nadchli jen toho, koho nadchnout měli. Zdravé jádro undergroundu.
Po nich nastoupili POD ČERNÝ
VRCH. Housle bohužel marodily, svůj repertoár tedy předvedli pouze s bicími,
basou a zdvojenými klávesami. Kapela najednou získala úplně jinou atmosféru.
Mnohem více ponurou a temnější. Těžko říct, jestli jí to zní lépe se smyčci
nebo bez...
Následující ŠPINAVÝ NÁDOBÍ to
pak v Arše pořádně zbouralo. Jejich frontman Jiří Kříž zvaný Křižák, na první
pohled celkem slušně vypadající postarší člověk s cigárem v jedné ruce, pivem v
druhé a slovem „vole“ neustále v ústech, na sebe dokázal strhnout pozornost i
přesto, že když kapela hrála s obrovským nasazením ten největší nářez, jaký ze
sebe dostala, on většinu času jen otráveně seděl na kraji pódia a s ironickým
výrazem kouřil, pil... A při tom všem, navíc s kapelou LINKIN PARK na triku,
byl opravdu neskutečný. Je pro mě záhadou, proč je ŠPINAVÝ NÁDOBÍ, existující s
pauzami takřka od roku 1975, tak málo známé...
Pak přišel zlom. Po nejtvrdší
kapele, jaká ten večer zahrála, zahájila folkovou část večera legenda české
alternativy, J. J. Neduha, aby spolu s
violoncellistou Josefem Klíčem zahrál v komornější úpravě své texty, některé
ještě z dob EXTEMPORE. Nutno říct, že občas zněla Neduhova poetika s aranží
tvořenou jemnými akordy akustické kytary a vyhrávkami violoncella spíše jako
pěkná satira, než jako prostá úprava zhudebnění. Po jejich vystoupení měl opět
následovat „androš“ - THE HEVER AND VAZELÍNA BAND ale k nejen mé lítosti ze
zdravotních důvodů nevystoupil. Náhradou se stal přednes nejnovějšího textu
„Hořící berdej“ Jaroslava Erika Friče, který celým večerem nenápadně prováděl, v
doprovodu saxofonisty Ťovajze. J. E. Frič přidal k dobru i některé své starší
básně.
Takzvaný „kníže pornofolku“ Záviš
dokázal sám s kytarou na pódiu strhnout celou Archu – samozřejmě hlavně svými
ostrými texty. Po jeho setu bylo pokřtěno koncertní DVD „Pocta českému
undergroundu/10 let Guerilla Records“. Vystoupení Dáši Vokaté a Oldřicha Kaisera
pak nahradilo Závišova peprnější témata romantikou. Hráli Dášiny písničky i
repertoár ze své společné desky „Dva divoký koně“. Jiskření mezi touto dvojicí
bylo znát až na balkon. Dáša Vokatá je navíc díky svému mladistvému šarmu
neuvěřitelně okouzlující. I občasné komandování Oldřicha Kaisera, kdy si má
vzít housle a kdy kytaru, bylo krásné a úsměvné. Do jimi nastolené atmosféry
proběhl druhý křest. S komentářem „my znali Magora ve dne, Dáša v noci“
Vladimíra „Lábuse“ Drápala, majitele undergroundového vydavatelství Guerilla
Records a hlavně pořadatele celé události, bylo pokřtěno DVD s filmem „Rok bez
Magora“. Křtu se zúčastnil i autor Oliver Malina Morgenstern.
Jako předposlední nastoupila
pro mnohé hlavní hvězda večera: DG 307 s obnoveným repertoárem ze 70. let.
Archou tak zazněly skladby jako „Papírový apsolutno“ nebo „Degenerace“...
Slyšet je a dívat se přitom na (bohužel) stárnoucího Pavla Zajíčka bylo zvláštní.
Nevím, jestli bylo rozhodnutí k návratu k těmto starým písním správné. Mladší
díla jako „New York, Praha, Paříž“ nebo „Andělský vlasy“, která také zazněla,
byla mnohem uvěřitelnější. Přesto šlo o další velký zážitek. Takovou atmosféru
jako DG307 dokáže vykouzlit málokdo.
Sváťa Karásek se svou
doprovodnou kapelou SVATOPLUK byl lehkým zklamáním. Obklopit takovou modlu,
jakou je pro mnohé Sváťa Karásek, kapelou, jíž to moc nešlape, Sváťův zpěv
podpořit (nebo rovnou nahradit) excentrickým zpěvákem a přehrávat v
rock'n'rollových úpravách písničky, které si každý pamatuje tak, jak je hrával
Sváťa sám s kytarou, je zbytečné. Snad jediným důvodem, proč to tak dělat, je
Sváťa, i na židli stále rozjásaný a nadšený. Je na něm vidět, že ho to pořád
baví.