VISACÍ ZÁMEK – Anarchie a total chaos

Mezi vydáním „Punkovýho království“ a „Klasiky“ je rozestup pět let. Proč přípravy nové desky trvaly tak dlouho?
Michal Pixa: Časoprostor se stále víc a víc smršťuje. To cítí snad každej, že čas letí čím dál rychleji. Pět let uteklo, jako kdyby to byl jen rok.
Jan Haubert: Taky v mezičase vyšel komplet „Sakumprásk“ a výběr „Platinum Collection“. Nechtěli jsme konkurovat sami sobě.

Jsou kapely, které vydávají svá alba každý rok nebo každé dva, a pak skupiny, které se pochlubí s novou deskou třeba jednou za sedm let. V jaké roli se v současnosti cítíte vy? Chcete být v budoucnu ve studiu častěji nebo chcete vydávat alba ve větších časových intervalech? Přeci jen by pak vydání nové řadovky takové kapely, jakou je VISACÍ ZÁMEK, bylo ještě o to větší událostí.
Michal Pixa: Tak mě osobně ten proces skládání, zkoušení a nahrávání písní dost baví, takže bych rád kdyby každé dva až tři roky vyšlo album. Ale jak už jsem řekl, čas letí víc a víc. Najednou utečou čtyři roky jak nic a my si uvědomíme, že bychom měli opět něco vydat.

Na albu je zhudebněná báseň Karla Hlaváčka Hrál kdosi na hoboj a Žulový vůl od slavného dadaisty Christiana Morgensterna. Vzpomenete si, jak jste se k Hlaváčkovi a Morgensternovi dostali?
Jan Haubert: Já jsem se k nim dostal na gymnáziu v hodinách českého jazyka. Tehdy jsme měli v Karlových Varech kapelu NEMESIS a zejména Morgensterna jsme dost využívali. Ta jeho hravost je kouzelná. Bohužel po NEMESIS nezbyly žádné nahrávky, hráli jsme fakt zvláštně. Vůbec jsme kupříkladu neladili kytary a místo do bicích se tlouklo do krabic od pračky a od ledničky. Super zvuk!

„Žulového vola“ jste hráli už v začátcích. Je verze skladby na „Punkovým království“ hodně odlišná od té původní?
Michal Pixa: Řekl bych, že je téměř totožná s tím rozdílem, že před dvaatřiceti roky zněla možná undergroundověji. Tenkrát jsme jinak než syrově a neumětelsky hrát neuměli…
Jan Haubert: Tehdy Michal používal víc kytarových efektů. Znělo to až jaksi kosmicky (ne komicky!), nová verze je spíš hardrocková.

Honzo, jsi básník. Chystáš v současnosti novou básnickou sbírku nebo jsi teď soustředil veškerou svou básnickou a textařskou energii na „Punkový království“?
Jan Haubert: Na nové texty jsem se opravdu soustředil hodně, ale vyplatilo se. Jestli dám dohromady ještě někdy sbírku básní, nové texty tam určitě zařadím. Myslím, že můžou fungovat i bez hudby.

Jeden text na desku napsal i Michal Pixa. Který text to přesně byl?
Michal Pixa: Jo, je to píseň „Fáro“. Je to taková groteska o punkáčovi, který svůj boj s pubertou ještě nevybojoval. Má své sny a touhy, chce mít fáro, aby mohl oblbovat holky a ukázat světu svoje JÁ… To auto, jak text popisuje, je totálně zničený a nemá ani sedačky, brzdy, tlumiče, chladič, vše je zdevastovaný. Hony píseň zprvu odmítal s tím, že takové auto nikdo nemá a já mu oponoval s tím, že jsem podobné měl. Byl to můj legendární KOPĚJKIN (žuk). Co deset kilometrů jsem z kýble, kterej jsem vozil v kabině, doléval vodu, několikrát selhaly za jízdy brzdy, startoval jsem šroubovákem, kterej jsem zapíchl do kontaktu baterky atd… Zkrátka PUNK!!!

Když jsme už zmínili skladbu „Hrál kdosi na hoboj“, kdo v jejím závěru vlastně hraje na hoboj?
Jan Haubert: To hraje Jirka Vodňanský, Savcův soused. Sfoukl to raz dva.

Na desce si děláte srandu z popu v písni „Popsong“, kam jste se i patřičně stylizovali. Jak jste si užívali být v kůži pop rockové kapely?
Michal Pixa: To je Sweetův song. Je to prošpikované všemi poprockovými klišé co jen znám. Původně jsme si mysleli, že to snad ani nebudeme moci hrát, ale píseň jsme mírně přiostřili a Hony dodal úžasnej text, kterej to celý nakopnul. Je to skvělej minipříběh o popový stár. Už se těším na videoklip, ten by mohl zabodovat, teda pokud vůbec vznikne…

Kde jste narazili na hovor ze 155, který uvádí skladbu „Klíště“? Je autentický?
Jan Haubert: Ano, telefonát je autentický. Visí na YouTube už asi dva roky a přišlo mi škoda ho nevyužít. Savec ho ještě trochu střihnul, aby byl údernější. Ta volající ženská byla ale ukecaná!

Vzniklo „Klíště“ na základě telefonátu nebo jste na hovor narazili až později?
Michal Pixa: Píseň vznikla jako první. Ten telefonát na 155 byl jen dílem náhody.
Jan Haubert: Ano, napřed vznikla píseň a pak teprve se mi vybavil ten telefonát.

Co se týče „Volského intra“, využili jste při jeho tvorbě i zkušeností, které mají Vladimír Šťástka, Ivan Rut a Jiří Pátek z OZW?
Michal Pixa: To asi ne. Napadlo mě, že by „Žulový vůl“ mohl mít takovouto předehru. Hony i já máme tyhle disharmonie rádi, tak jsme to zkusili. Rozladil jsem nejdřív pořádně kytaru, chytil pevně za vibrapáku a počal disharonizovat, Savec a Sweet se přidali.
Jan Haubert: Kdyby to mělo být ve stylu OZW, tak by nemohl chybět řev elektrické rozbrusky, ha ha ha.

Spousta kapel se uchyluje k nahrávání desek stylem „každý zvlášť“. Jak probíhá nahrávání u vás? Dáváte přednost společnému hraní ve studiu?
Michal Pixa: Těžko říci, co je lepší, ale faktem je, že když kapela nahrává dohromady, tak má nahrávka lepší atmosféru a drive na úkor některých menších nepřesností. Je to zkrátka jako bys hrál na koncertě.
Jan Haubert: My už jsme vyzkoušeli obě varianty a nahrávání dohromady je rychlejší a živelnější, což vidím v punku jako výhodu.

Diskografie:

1988 Posloucháte větrník
1990 Visací Zámek
1991 Start 02
1992 Three Locks
1993 Traktor
1994 Jako vždycky
1996 Sex
1998 Zámkománie
2000 Visací Zámek znovu zasahuje
2005 Punk!
2008 Visací zámek 25 let
2010 Klasika
2012 Sakumprásk
2013 Platinum collection
2015 Punkový království

Sestava: Jan Haubert – zpěv, Michal Pixa – kytara, zpěv, Vladimír Šťástka – baskytara, Ivan Rut – kytara, Jiří Pátek – bicí

www.visaci.cz/