Exkurze na ministerstvo zvířecího nitra

STO ZVÍŘAT

Ministerstvo mýho nitra

100 PROMOTION – 40:23

Ska ČR

Kapele STO ZVÍŘAT se už úctyhodných 25 let daří věc, která je v české populární hudbě velmi neobvyklá: nejenom, že si v průběhu celé své existence udržují stálou kvalitu (což není úplně pravda, v některých ohledech se dokonce neustále zlepšují), ale ještě navíc dokážou svůj nadhled a muzikantskou suverenitu využít tak, aby dělali hudbu doopravdy populární, živou a přístupnou i při zachování vysoké originality.

Jejich nové album nese název "Ministerstvo mýho nitra". Kromě drobného, zřejmě nevědomého plagiátorství (slovní hříčku s ministerstvem nitra použila už kdysi skupina JABLKOŇ v písni "Pět policajtů") je to název trefný, neboť texty jsou tentokrát vesměs introvertnější, snad i vážnější než obvykle, a přitom jsou jednoznačně nejsilnější složkou alba. Textař, saxofonista a reklamní kreativec Tomáš Belko je evidentně ve středním věku ve vrcholné formě, což dokazuje i pozoruhodná skutečnost, že STO ZVÍŘAT během posledních čtyř let vydali tři dobré desky.

Zatímco v 90. letech dominovala Belkovým textům poněkud surrealistická velkoměstská poetika (vtipná, úchylná, hororová, případně všechno dohromady), postupem času se stávaly konkrétnějšími a více "ze života", ačkoli hodně z té ujetosti přetrvává. Témata písní na aktuálním albu jsou tak (až na úsměvné a odlehčené výjimky jako "Překrásná muž" či "Toilette love story") mnohdy dost intimní; máme tu dva songy o osamělé ženě, pak střední věk, neveselou atmosféru města v pět ráno, naše vnitřní nestvůry a vnitřní vězení či prostě jen obyčejnou podzimní depku. Belko si však stále udržuje nadhled a smysl pro humor, takže výsledek nepůsobí nakonec příliš temně, a samozřejmě jeho práce s češtinou je tradičně fenomenální.

Hudba, převážně z pera zpěváka a perkusionisty Jana Kaliny, rozhodně velmi pěkně šlape, je jako obvykle precizně zahraná, přiměřeně jednoduchá a zároveň instrumentačně bohatá a prošpikovaná pár vtipnými detaily (ačkoli citace z klasické hudby se objevovaly hojně už třeba na albu "Bambule", úryvek Čajkovského v úvodní skladbě přesto překvapí a pobaví). Pěveckou linku obstarává osobitý "tlustý" hlas Kalinův a neodmyslitelně i charismatický tenor Jany Jelínkové.

STO ZVÍŘAT - Struny podzimu  

Většinou hudba vkusně podkresluje texty, možná až na pochmurnou píseň Vězení, kde náhlý durový refrén s vokály v pozadí působí poněkud nepatřičně a strategie "smutný text – veselá hudba" tady moc nezabírá. Mimo to se STO ZVÍŘAT snaží začleňovat do svého zvuku nové prvky, takže například "Průhledná kočka" dostala podobu téměř šansonovou, "Knajpa" má skutečně hospodský charakter podpořený houslemi, "Tolikrát" seká latinu s jazzovou flétnou a v "Průvodu" zase zaznívá funk. I přesto se však čas od času dostaví silné hudební dejá vu; ani STO ZVÍŘAT se zkrátka někdy neubrání šlápnutí do vlastního stereotypu. V rámci jejich stylu narážíme na sice osobité, ale už velmi povědomé aranžérské, harmonické i melodické postupy. Nakolik to posluchači bude vadit je asi dost individuální; bylo by vlastně divné, kdyby k tomu po osmi vydaných řadových albech nedocházelo. Částečně situaci vylepšuje i rozumně krátká stopáž.

Většina písní nicméně působí jako celek skvěle a jsou i vhodně uspořádány. Album navíc uzavírají dva opravdu silné kusy – skoro punková "Dvacet pět" coby jedna z nejenergičtějších a nejpozitivnějších písní ve "zvířecím" repertoáru vůbec a vzápětí působivé temné rozpočítadlo "Smí Honza ven" s perfektním textem a citacemi šlágrů z mládí. Po doposlouchání tedy zůstává silný dojem a nutí k opakovanému přehrání. Klobouk dolů, kapela, která dokáže po pětadvaceti letech vydávat taková alba a k tomu úspěšně koncertovat, má být na co hrdá.